Výsledky zářijových voleb do spolkového parlamentu ukázaly jasně, že Německo má problém. AfD získala třináct procent, stala se třetí nejsilnější stranou a v Sasku volby dokonce vyhrála. Levice oproti tomu dramaticky ztratila. Dvacet procent byl pro sociální demokracii debakl a nejhorší výsledek v poválečné historii. Také proto se rozhodla na první povolební sjezd AfD v Hannoveru masově mobilizovat německá neparlamentní levice. V rámci dlouhodobé kampaně Nacionalismus není alternativa zorganizovali aktivisté a aktivistky demonstrace a protesty s plánem narušit chod sjezdu. Podle tiskové mluvčí akce Ulrike Sommer bylo cílem aktivně se postavit k celospolečenskému posunu doprava, který se projevuje rasismem a antifeminismem. Na často diskutovanou otázku, zda je legitimní používat strategie z blokád nacistických pochodů proti demokraticky zvolené straně, odpověděla Ulrike novinářům jasně: „NSDAP byla také demokraticky zvolenou stranou. Jen proto, že je nenávistná ideologie sdílená částí společnosti, není méně špatná. O tom, kdo pocítí náš odpor, rozhodujeme proto podle obsahových kritérií.“
Na sjezdu se potvrdilo, že AfD je ultrapravicové uskupení, které vybočuje ze standardního rámce liberálně demokratické politiky.
V sobotu od brzkého rána byly v ulicích Hannoveru blokády, organizované podle tzv. prstů. Jeden z prstů, který obsadil křižovatku před kongresovým centrem, nakonec uspěl a zdržel začátek sjezdu o hodinu. Nenásilný protest ovšem skončil tvrdým střetem s policií, která nejdříve na sedící demonstranty a demonstrantky nasadila navzdory teplotám blížícím se k bodu mrazu vodní dělo. Po následném zákroku skončil jeden z protestujících v nemocnici se zlomenou nohu. Parlamentní pozorovatel ze Zelených označil zásah za naprosto nepochopitelný: „Lidé seděli naprosto pokojně na zemi. Policie je mohla prostě odtahat pryč.“ Další svědci označili zásah za mimořádně agresivní i v porovnání s běžným postupem policie na podobných akcích. Mluvčí policie podle taz.de odmítl potvrdit, že by byl zásah mimořádně tvrdý. Po menších decentralizovaných pokusech zablokovat kongresové centrum, které probíhaly celé dopoledne, se v odpoledních hodinách konala velká závěrečná demonstrace. Tu organizovali Die Linke, Zelení a odbory a podle policie se jí zúčastnilo šest a půl tisíce lidí.
Pravicová a ještě pravicovější frakce
AfD měla za úkol doplnit jedno ze dvou předsednických míst, uvolněné po rezignaci Frauke Petry, a chtěla při té příležitosti ukázat, že je standardní a také jednotnou stranou. Právě vnitřní rozštěpenost je dlouhodobý problém strany, který se ukázal už při rezignaci a úplném odchodu bývalé předsedkyně. Na obecné rovině lze konflikt charakterizovat jako spor dvou stranických frakcí: jedna je pravicová a druhá ještě pravicovější. První z nich německá média někdy nazývají konzervativně-liberální. Ta se protiuprchlické a islamofobní postoje snaží halit do jemnějšího slovníku a má za cíl udělat z AfD subjekt, který by byl pro ostatní politické strany přijatelným partnerem pro koaliční vládnutí. Jednou z hlavních rozbušek sporů byla také snaha o vyloučení předsedy durynské AfD Björna Höckeho, který je napojený na neonacistické kruhy a v poslední době vzbudil pozdvižení především svým zpochybňováním způsobu, jak se německá společnost vyrovnává s holokaustem. Právě tím si také vysloužil přímou akci umělců a umělkyň, kteří mu před domem postavili kopii pomníku holokaustu.
Pečlivě připravený scénář sjezdu se ale velmi brzy rozsypal. Kandidát liberálnějšího křídla Georg Pazderski předvedl nemastný neslaný projev a delegáty a delegátky zaujala nepříliš známá a na poslední chvíli nominovaná kandidátka ultrapravice Doris von Sayn-Wittgenstein, která prohlásila, že se nechce přizpůsobovat ostatním stranám, ale chce, aby ostatní strany „musely o koalici s AfD žebrat“, vyslovila se pro přátelský vztah k Rusku a pohoršila se nad antifašistickým násilím. Získala si tak nakonec polovinu hlasů v sále, čímž vznikl volební pat, který se opakoval i při druhém pokusu.
Radikálové vítězí
Následný evidentní chaos se nakonec podařilo vyřešit až usilovným jednáním v kuloárech, kde se nechal přemluvit ke kandidatuře Alexander Gauland. Bývalý politik CDU je dlouhodobě přední postavou strany a byl také jedním z lídrů kandidátky do posledních spolkových voleb. Před volbami se střetnul s bývalou předsedkyní Frauke Petry, držel ochranou ruku nad Björnem Höckem a upozornil na sebe také rasistickými a revizionistickými výroky, když například požadoval právo na „hrdost“ na výkony vojáků německého wehrmachtu během druhé světové války. Gauland byl nakonec jednoznačně zvolen a bude se tak o vedoucí post dělit s dosavadním předsedou Jörgem Meuthenem.
Sjezd AfD tak ukázal celkem jasně dvě věci. Za prvé: strana není v žádném případě jednotná a probíhá v ní tuhý boj mezi oběma frakcemi. Za druhé: výsledkem volby se potvrdilo, že jde o ultrapravicové uskupení, které vybočuje ze standardního rámce liberálně demokratické politiky. Jak Meuthen, tak Gauland patří k radikálnějšímu křídlu strany a v minulosti se jasně postavili proti Höckeho vyloučení za jeho antisemitské výroky.
Autor je spolupracovník redakce.