Martin Škabraha (filosof)
Vzhledem k tomu, že výsledek je relativně těsný, dá se Drahošova prohra připsat dílčím faktorům, jako jsou taktické chyby v kampani nebo slabší rétorické schopnosti. Nechci proto stavět silnou tezi o tom, že kdyby Drahoš udělal to a to jinak, vyhrál by. Prostě jenom napíšu, co mi na Drahošově kampani nejvíc vadilo.
Drahoš a jeho tým se podle mě nechali příliš svést lákavou rétorikou sjednocování rozdělené společnosti. Jde o další inkarnaci škodlivé iluze o nahrazení politiky slušností, ba slušivostí (je to zčásti moralizace a zčásti estetizace politiky). Kvůli hře na sjednocování společnosti pod obligátní morální autoritou se pak Drahoš nechtěl, nedokázal nebo neuměl ztotožnit s klíčovým politickým sporem, jehož byl chtě nechtě představitelem a jehož ztělesněním byla migrace. Ta sice není tím skutečným jádrem věci, je ale jejím bolestivým místem, před kterým nesmíme uhnout; otevřená společnost, jejíž politická racionalita se odvozuje od globálních výzev, společných celému lidstvu, musí být připravena na to, že překonávání etno-nacionálního pojetí politiky s sebou nese i bolestivá rozhodnutí.
Volby máme svobodné, ale jejich formát není politický, nýbrž komerčně spektakulární.
Drahoš měl možnost do prostoru tohoto zásadního politického sporu vstoupit, jít vstříc nálepce vítače a nabídnout alternativu k líčení migrantů (symbolu světových sociálních, ekonomických a ekologických změn) výhradně jako hrozby. Místo toho se snažil za každou cenu existenci sporu zastřít, a to s prkennou svědomitostí vypočítavého šprta. Když se vzdal tohoto konfliktu, nezbylo mu než inscenovat svou zásadní odlišnost od Miloše Zemana především dvěma způsoby. Za prvé: vyvoláváním dojmu, že jeho oponent je symbolem minulosti, zatímco on sám představuje budoucnost; přitom mezi oběma muži je jen několik let rozdílu, takže oba – i se svými kariérními postupy – patří v podstatě k téže generaci. A za druhé: hraním ruské karty. Moment, kdy se Drahoš při závěrečné televizní debatě zeptal Zemana, co se řešilo na schůzce s ruským prezidentem Putinem, patřil k nejtrapnějším v celé kampani; ani tak proto, že si jej Zeman vychutnal historkou o šesti tisících Zetorech (přičemž je irelevantní, zda je ta historka pravdivá), ale především proto, že po mnoha letech servility vůči americké zahraniční politice působí tato nadměrná pozornost věnovaná Rusku jako zaslepující předsudečnost, ba jako víra v konspirační teorie, běžně připisovaná spíš Zemanovým stoupencům.
Ačkoliv jsem tedy Drahoše v druhém kole volil, mohu uzavřít takto: je dobře, že jsme prohráli. Spousta z nás šla k urnám prostě jen proto, že nesnáší Zemana, takže naše motivace byla povýtce negativní. Zemanovi voliči si z tohoto hlediska vítězství zasloužili. Oni mají svého prezidenta asi opravdu rádi. Nevím jak pravda, ale láska nakonec zvítězila.
Marie Heřmanová (sociální antropoložka)
Zeman dokázal velkou část národa přesvědčit, že je prezidentem oněch neslavných „dolních deseti milionů“. Samotná definice toho, co to je za skupinu, kdo se do nich počítá a kdo ne, by byla dost problematická. Je ale jisté, že Zeman se o valnou většinu z těch, za jejichž prezidenta se považuje, vůbec nezajímá a nijak se o zlepšení jejich situace nezasadil. Naopak se obklopil lidmi, kteří po těch chudších a zranitelných dlouhodobě šlapou nebo z jejich neštěstí přímo profitují. Zeman sám sice možná nikdy neměl tendence ke korupci a hromadění majetku, ale Mynář, Nejedlý, Kellner a spol. bezpochyby ano.
Miloš Zeman vyhrál také proto, že většina pravicových liberálů situaci vyhodnotila jakou skvělou příležitost k paternalismu a poučování těch méně privilegovaných o tom, co jsou to skutečné hodnoty a jak má vypadat demokracie (vzpomeňme třeba na facebookové statusy Martina Jaroše nebo Dana Přibáně). Levicoví liberálové zase věnovali většinu svého času obsesivním analýzám toho, co Drahoš dělá špatně, a upozorňování na to, že Zemana volí chudí, deprivovaní a zapomenutí. Místy to pak sklouzávalo k paternalismu z opačné strany a poněkud perverzní obhajobě toho, proč je v pořádku být nenávistný, když jsem chudý. Žádný z těchto přístupů není zrovna efektivní, protože oba de facto přistupují na Zemanovu hru o rozdělené společnosti„spodních deseti milionů“ a elit, které je nechápou. Realita českých měst i vesnic je přitom mnohem složitější.
Proč nevyhrál Drahoš? Protože ničemu z výše uvedeného nedokázal úspěšně kontrovat. Jeho snaha působit lidově vyznívala strojeně a neupřímně. Drahoš je špičkový vědec, jehož kariéra prostě nemá s životní zkušeností většiny voličů nic společného. Možná by byl úspěšnější, kdyby se o lidovost ani nepokoušel, ale upřímně stál za tím, co většina „antizemanovského“ tábora hledala a potřebovala – otevřenost, naději, slušnost, proevropskou orientaci.
Drahoš tak ve výsledku nebyl ideální kandidát pro nikoho: pro těch pár zběhlíků od Zemana, kteří už jeho vulgaritu neunesli, byl prostě jenom někdo jiný než Zeman – a tím byl bohužel i pro většinu svých voličů. Opravdoví liberálové museli trpět u jeho příšerných prohlášení o migraci, kdy se snažil se Zemanem v xenofobii soutěžit, místo aby se mu postavil. Byl prostě jenom kompromisem, na kterém vlastně každému něco vadí. Nutno ovšem poznamenat, že jeho pozice byla v tomhle extrémně složitá – volby byly především referendem o Zemanovi a pokoušet se hledat střed, který sjednotí všechny Zemanovy odpůrce, byl náročný úkol. A nakonec možná není od věci zamyslet se nad tím, co sám Drahoš řekl v jednom z rozhovorů bezprostředně po své prohře – Zeman není neporazitelný, ale možná je prostě neporazitelný férovými prostředky. Je ovšem nebezpečné do těchto vod v demokratické společnosti zabrušovat a velmi těžce se z nich pak zase vybrušuje.
Milena Bartlová (historička umění)
Volby sice nějak odrážejí třídní a sociální postavení a zájmy voličů, ale dnes u nás u drtivé většiny nikoli uvědoměle, takže zhusta volí proti vlastním zájmům. Vědomé motivace jsou přenesené na rovinu kulturní identity. Neoliberálně-postmoderně se strany, a ještě více jednotlivci v přímé volbě, vybírají konzumentským způsobem, který hluboce formuje reklama a iluze autonomní subjektivity, demonstrovaná právě výběrem (různých kečupů, různých dovolených, různých politiků).
V druhém kole prezidentské volby se posiluje role televizních formátů infotainmentu – Trumpovi pomohlo vyhrát to, že v tomto žánru byl přímo doma, naši politici dělají vše proto, aby se mu aspoň přiblížili (a média, nejen soukromá, ale i veřejnoprávní, na tom už léta spolupracují). Drahoš do tohoto vzorce prostě nepatřil. Volby máme svobodné, ale jejich formát není politický, nýbrž komerčně spektakulární. Pokud jsou oba postoupivší kandidáti figurami mocných oligarchických skupin (model Ukrajina, Slovensko, čili opravdu žádný Západ), pak má nutně více síly ten, který k tomu navrch přidá silnou emoci – touhu „vyhrát svůj poslední zápas“ a ponížit své okolí. Je jasné, komu dá publikum padáka! Vezmeme-li v úvahu, že proti Drahošovi stála velmi schopná mašinérie médií a propagace, je rozdíl 1,5 procenta vynikajícím výsledkem. Bohužel však jeho voliči nejsou žádná politická síla, která by se v budoucnu dokázala postavit zhoubným důsledkům spojené vlády Babiše se (zdravotně dočasným) Zemanem za podpory národně-sociální aliance, která nejlépe odpovídá politické představě většiny zdejších voličů (což prokázaly volby parlamentní).
Arnošt Novák (enviromentální sociolog)
Kromě Zemana ve volbách opět zvítězil a upevnil se duch Václava Klause. Byl to Klaus, který tady od počátku devadesátých let razil představu, že jediný legitimní podíl občanů na politice je účast ve volbách a členství v politických stranách. Jakákoli jiná politika, sebeorganizace zdola, na pracovištích, v místě bydliště, ve školách, na ochranu životního prostředí, zdraví, práv, byla označena za extremismus. Když značná část společnosti vystřízlivěla z dohánění kapitalistického Západu, který jim establishment sliboval, a pochopila, že pro ně u bohatého stolu není místo, nabyla dojmu, že jediné, co zbývá, je stranická politika. Ale ta se za tu dobu také proměnila. Volby nám čím dál tím více tvarují oligarchové.
Zeman se stal kandidátem konzervativců napříč třídami. Volily ho i městské, politické a mediální elity – elity krajní pravice, nacionalismu a neokonzervatismu.
Je tragikomické, že těmi, kdo volební protest (protože jiný je prý nelegitimní, a v podstatě i nepředstavitelný) proti establishmentu reprezentují a kdo sklízejí plody hněvu nespokojených občanů, jsou ti, kdo představují současný a minulý establishment se tím nejhorším, co přinesl: Miloš Zeman ve sféře politické a Andrej Babiš v ekonomické. U volebních uren se tak zhmotnila občanská bezmoc. Duch Václava Klause opět zvítězil a zpřítomnil se ve štábu Miloše Zemana. Koneckonců: Klaus byl jedním z prvních gratulantů.
Martina Poliaková (historička a politoložka)
Volební výsledek byl velmi těsný. Z voleb sice vzešel vítěz, ale takřka polovina voličů (při vysoké, téměř sedmdesátiprocentní účasti) ho nevolila a s největší pravděpodobností odchází od uren s ještě větší nechutí vůči jeho osobě než před pěti lety. A nový prezident ani nepředstírá, že by o zasypání příkopů mezi tábory příznivců stál. Minule proti sobě stáli dva souměřitelní politici pravolevého politického spektra a nedělilo je pouze moralizování o knížatech a zemanech, ale ostré protiklady ekonomických a kulturních otázek. Tentokrát šlo jen o střet více a méně slušného konzervativního nacionalismu a ekonomického neoliberalismu, zatímco hlavním étosem Zemanova nástupce bylo, že má být Antizeman. Slušný a prozápadní. Ukázalo se, že to nestačí.
Jak si totiž zachovat Zemanovu popularitu a zároveň nebýt Zemanem? Je zjevné, že bez emocí a názorů to nepůjde. Profesoru Drahošovi chyběl ještě asi tak rok politické praxe, aby si zvykl na televizní obrazovky, působil na voliče přirozeně a nebál se formulovat myšlenky. Proti politickému ještěrovi Zemanovi, který vládne emocemi posluchačů a léta vítězí v debatách proti stejně silným soupeřům, neměl politický nováček v přímé volbě velkou šanci.
Drahošův tým zopakoval tu samou chybu jako Schwarzenbergův před pěti lety: nepodařilo se jim mobilizovat protizemanovské voliče na levici, a už vůbec nemohli oslovit ekologickou a solidární antikapitalistickou veřejnost, která se v zahraničí zhlédla v osobnostech typu Corbyna nebo Sanderse.
Lukáš Senft (publicista, redaktor časopisu Tvar)
Zeman vyhrál kulturní bitvu. Zvítězil jako zastánce pořádku, jako ochránce národa. Volby možná nebyly referendem o Zemanovi, ale plebiscitem o konzervativní a národovecké obraně státu. Soukromá média pomohla Zemanovi zinscenovat krize, kterými démonické elity – ať už je to kdokoli – ničí život obyčejného českého člověka. Co na tom, že se jedná o marginálie? Zemanův volič chce kouřit v hospodě, za pasem revolver, potřebuje být chráněn před barbarskými hordami uprchlíků, kteří pozřou křesťanské hodnoty, ale zároveň se takový volič kochá představou, že církve přijdou o své restituce, a také slastnou vizí, že zrádné inteligenci se zatne tipec. Konzervativní hodnoty říznuté pomstou.
Zemanovo rozpolcení světa na „město a venkov“ je totiž mýtus, nepomáhá pochopit, co se stalo. Ve volbách nehrálo velkou roli, nerozhodovala ani výše platu. I ti, kteří to Zemanovi hodili s ohledem na problém oddlužení a exekucí, jej zvolili spíše jako vyslance své frustrace než jako kandidáta s účinným sociálním programem. Ten Zeman samozřejmě nemá, protože jeho kumpáni jsou na exekuční byznys napojeni.
Neviděl bych tedy Zemana jako „kandidáta chudých“. Stal se kandidátem konzervativců napříč třídami, voličů, kteří chtějí vládu silné ruky, ochranu před „parazity“ a před změnami. Stejně tak jej volily městské, politické a mediální elity – elity krajní pravice, nacionalismu a neokonzervatismu. Těsně po sečtení hlasů se na pódiu za Zemanem sešikoval nahnědlý orloj mocných s Tomiem Okamurou, Jaromírem Soukupem, Milanem Chovancem a dalšími. Zeman tak nakonec přece jen spojuje – a sice pod praporem krajní pravice. Existenční problémy přemění na frustraci, potřebu sociálních jistot nasytí autoritářstvím, strach ze společenských změn uchlácholí obranou národa a vybitím vzteku na nejslabších – takhle poplašený elektorát pak nabídne nacionálním stranám a exekučním byznysmenům. Zeman sjednocuje strachem a nenávistí.