Babiš: normalizace kapitalismem jako řemen


České domácnosti nevidí ovoce ekonomického růstu a Babiš nám místo řešení nabízí pokračování normalizace.

Andrej Babiš nám přináší útěk od politiky, „klid k práci“ a zakrývání klíčových problémů země. A pokud s ním náhodou nesouhlasíte, jste nejspíš jen zloděj a lhář. Nový český premiér tak předvádí, jak vypadá normalizace v kapitalistických poměrech.

Klid a pohoda v montovně

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman aktuálně shrnul klíčový problém české ekonomiky: průměrná domácnost nevidí ovoce ekonomického růstu, protože z něj těží hlavně vlastníci velkého kapitálu. Důvod je prostý. Do České republiky v minulosti proudil zahraniční kapitál hlavně ze západní Evropy. Lákali jsme zahraniční vlastníky na hubené mzdy a nízké korporátní daně, což nám sice pomáhalo k růstu HDP, ale ne k dost vysokým domácím příjmům. Výsledkem je, že dál konkurujeme levnou prací, zatímco ohromná část zisků teče do zahraničí.

Babiš nevytváří budoucnost pro všechny, ale nálepkuje, vylučuje a dělí obyvatele ČR na ekonomicky produktivní „slušné lidi“ a zkorumpované „kriminální živly“.

V programovém prohlášení Babišovy vlády ale žádné jasné řešení, jak s tímto problémem bojovat, nenajdeme – snad kromě zvyšování minimální mzdy. Babiš se samozřejmě na žádný boj s velkým kapitálem nechystá; kapr si rybník sám nevypustí. Možná zlevní pivo, některé potraviny a někomu se přisype pár stovek. A jestli vydrží hospodářský růst, ANO se bude chlubit tím, že nám zajistilo skvělou budoucnost. Jenže makat budeme pořád stejně a zisky potečou dál jinam. Klid a pohoda, kterou nabízí Babiš, je totiž ve skutečnosti jen normalizační agonie.

Byznysmen a normalizátor v jednom

Babiš, který je podezřelý ze spolupráce s StB a podvodů kolem Čapího hnízda, spoustě lidí oprávněně nevoní. Jenže milion a půl voličů, kteří mu dali hlas, to vidí úplně jinak. Jako podnikatel, který řídí velkou firmu, budí důvěru. A protože „levice“ u nás byla dlouho brána za sprosté slovo, lidem připadá lepší pojem manažer. Jenže Babiš je zároveň zvláštní manažer – reprezentuje totiž životní příběh starší generace, pro kterou představuje i něco víc než jen sliby o zvyšování důchodů.

Naše liberální elity dlouho srážely všechno na levici a nálepkovaly kdekoho jako „komunistu“. Co si ale počít s byznysmenem, který se „vymakal“ a zároveň má na triku obvinění z estébáctví? Babiš minulost lidí před Listopadem soudit nemůže (to by bylo dost bizarní). Voličům místo toho slibuje lepší budoucnost a současně přichází s něčím, co už dobře známe z minulosti – obratem do soukromí a vágními sliby o práci a spokojeném životě.  Prohlašuje, že politika je „fuj“; radši se o ní nezajímejte a jeďte o víkendu na chatu. Máme zkrátka makat a bude nám přáno, když se budeme dost otáčet. Podobnost s normalizačním bezčasím je tu jasná. Jenže tentokrát nám nehrozí „návrat před rok 1989“, jak nás straší pravicoví novináři. Ve skutečnosti jde o normalizaci kapitalismem jako řemen.

Vývoj poměru hrubého národního produktu a hrubého domácího produktu v ČR

 

Ideologie peněz a úspěchu    

Jak píše historik Michal Pullmann, normalizace u nás zvláštním způsobem pokračuje i třicet let po Listopadu. Nejde však o „pokračování komunismu“, ale ostrakizování a vylučování všech, kteří nějak narušují dnešní neoliberální řád: třeba „parazitů“ na dávkách, levičáků, uprchlíků… Podobně jako se „narušitelé“ vylučovali za normalizace. I když se možná ještě v roce 1989 vzedmulo nadšení pro pospolitost, ve které platí morální pravidla, radost brzy vystřídaly deziluze z transformační rozkrádačky, korupce a nízkých platů. A Češi se pak zase ponořili do svých soukromých životů – tentokrát v podmínkách neoliberálního kapitalismu. Místo hesel o „socialismu“ dnes opakujeme hesla o flexibilitě, tvrdé práci a konkurenceschopnosti. A i když v hospodě nadáváme na hubené výdělky, navenek věříme, že nám tržní hospodářství zajistí pohodlný život – stačí jen dřít.

Babiš nic z toho nerozporuje. Navenek pochlebuje lidem a využívá toho, že naše společnost je prolezlá vírou v individuální šance, peníze a úspěch. Podobně jako kdysi Kalousek i Babiš nám dnes ordinuje kapitalismus jako řemen. Alternativy k neoliberalismu podle něj neexistují – ty by nás přece dovedly k „totalitě“, závislosti na státu, lenosti a nízké výkonnosti. Babiš si místo toho sám zakládá na disciplinaci prací, nedostatku spánku, nízkých daních a vágních slibech.

Kdo nejde s námi, je korupčník

Babišův hlavní úkol spočívá v normalizaci pořádků. Je to podobné jako v případě Husáka nebo Thatcherové, jejichž síla spočívala ve vytlačování opozice a umlčování alternativ. Babiš se svými médii bije všechny kolem sebe korupční kartou – pokud s ním někdo nesouhlasí nebo se mu postaví, je „zaplacený“ nebo rovnou zloděj. Babiš tedy nevytváří budoucnost pro všechny, ale nálepkuje, vylučuje a dělí obyvatele na ekonomicky produktivní „slušné lidi“ a zkorumpované „kriminální živly“.

Těžko říct, jestli je to smíchu, nebo k pláči. Ještě v roce 2013 Babiš v kampani prohlašoval, že politici by neměli mít žádnou imunitu. Když ale dnes čelí obvinění v kauze Čapí hnízdo, tvrdí, že jde o výmysly, a dělá všechno pro to, aby ho Poslanecká sněmovna nevydala policii. Neměl by se snad řídit „presumpcí viny“, kterou u politiků kdysi sám prosazoval? Ne – díky jednoduchému triku: není přece politik, ale manažer.

Problémy této země má zkrátka vyřešit manažer Babiš, který svoje kvality prokázal už v bývalém režimu. Jenže právě minulý režim padl i díky myšlenkové bezradnosti normalizátorů a jejich manažerů, kteří – jak přiznal Miloš Jakeš v legendárním projevu na Červeném hrádku – nevěděli, co dělat tváří v tvář Západu, kde měli lepší zboží a vyšší platy. A tenhle rozdíl v podstatě trvá dodnes.

Babiš jako Jakeš

Uvidíme, jestli si Babišova vláda poradí s ekonomickými problémy naší země, o kterých píše nobelista Paul Krugman. A jak dlouho vydrží svádět všechno na „korupčníky a zloděje“. Těžko říct, jak nám víra v makání a „klid k práci“ pomůže čelit nastupující automatizaci. A jak dlouho zůstaneme spokojeni s platy, které se možná trochu zvednou, ale západní úrovně pro naprostou většinu z nás stejně nedosáhnou.

Jakeš kdysi tvrdil, že problém není v systému, ale v lidech. Stěžoval si, že „příliš dlouho trvala nepřirozená stabilita kádrů“, že lidé jen „léta seděli ve stejných funkcích“ nebo že „paní Zagorová bere šest set tisíc ročně“. Podle Babiše jsou dnes zase hlavním problémem „tradiční politici“, kteří roky seděli ve funkcích, brali odměny a kradli. Otázkou proto je, jak dlouho potrvá, než si hromadně uvědomíme, že problém není ani tak v jednotlivcích, ale v nespravedlivě nastaveném systému. Aby pak naše společnost náhodou neskončila jako pověstný kůl v plotě.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM