Antologický seriál Black Mirror (Černé zrcadlo) se, jak už samotný název napovídá, vypořádává s temnými nebo zneklidňujícími aspekty života uprostřed digitálních technologií. Během vánočních svátků představil britský scénárista Charlie Brooker už čtvrtou sérii, kterou i tentokrát produkovala platforma digitální televizní zábavy Netflix. Zatímco předchozí řady jsme mohli obdivovat jako sofistikované předpovědi toho, jak nám můžou technologické vymoženosti vstupovat do života a zcela ho proměňovat, v nové sérii Brooker a jeho tým výrazně zvolnili a začínají se patrně smiřovat s tím, že jejich úkolem je především dodat pořádnou porci zábavy. Americká kritika teď řeší, jestli bychom se mýtu o tom, jak Black Mirror geniálně pojmenovává temné stránky naší reality, neměli raději zbavit a vidět v Brookerově show konečně to, čím vždy byla: popkulturní zábavu, která míchá cynický humor s thrillerem a strašidelnými historkami. Přesně taková totiž nejnovější série je. Otázkou je, proč bychom se s tím měli smiřovat.
Možná seriál po šesti letech narazil na meze toho, jak o své budoucnosti přemýšlíme, a je odsouzen sám sebe recyklovat. Elegantní dotykové displeje, zdrojové kódy běhající zběsile po obrazovkách ani odlidštěný voiceover počítačových programů už dnes nikoho nešokuje.
Hodně napoví už první a nejdelší díl USS Callister. Geniální programátor hry Infinity Robert Daly v něm snáší ústrky průbojnějších a charismatičtějších spolupracovníků, aby po nocích vyvíjel svoji vlastní verzi Infinity, v níž s nimi zúčtuje. Jako velký fanda televizní série Space Fleet, která nebezpečně připomíná legendární Star Trek, vytvořil fascinující a strašidelnou variantu své hry, do níž uploaduje dokonalé kopie svých kolegů z práce, aby jim mohl na kosmické lodi vládnout a libovolně je ponižovat. Daly si ve hře kompenzuje svoji nulovou sociální inteligenci. Nejprve si v práci vyhlédne svou oběť, poté se zmocní nějaké věci obsahující vzorek její DNA (zapomenuté lízátko, kelímek od nápoje) a ve svém strohém futuristickém bytě pak tento vzorek uploaduje přímo do svého startrekovského světa. Ustrašený, nesebevědomý, málomluvný a neustále submisivní Daly se po nocích proměňuje v hrdinského kapitána kosmické lodi, který neustále demonstruje svou absolutní moc nad fikčním světem a všemi postavami, které se v něm nacházejí. Co je však pro Dalyho nočním ventilem denních frustrací, je pro zbylé postavy nekončící noční můrou. Jsou totiž přesnými klony svých skutečných osobností a jejich paměť obsahuje i události z doby před tím, než byly sadistickým programátorem vsazeny do jím vybájeného světa.
Návrat vyšinutého vědce
Už v úvodním díle nové řady můžeme sledovat nový rys Black Mirror, který se v ještě extrémnější formě projeví v závěrečné epizodě Black Museum. Objevuje se postava sadistického geniálního vynálezce, jehož touha po rozvinutí radikálních technologických inovací se snoubí s nutkáním působit čiré a dosud nemyslitelné zlo. Anebo se jen příliš netrápí s tím, když se jeho experiment vymkne kontrole? Touto figurou jako by se Black Mirror navracel do raného věku vědecko-fantastických románů z poloviny 19. století – k neuvěřitelným a často vyšinutým géniům verneovek. Obavy z možných vedlejších efektů nových technologických skoků (v případě čtvrté série Black Mirror jde především o přesun lidského vědomí do virtuální reality, případně do jiných fyzických objektů a bytostí) dávají vzniknout fantastickým příběhovým zápletkám, které opouštějí pole kritiky možných důsledků současných technologických vymožeností a přesouvají se k žánru hororu a šestákové sci-fi.
Ani další díly na tom ale nejsou o mnoho lépe. Epizody Arkangel a Crocodile pracují s motivy, které se už objevily v předchozích sériích, a to především s motivem externího uchovávání paměti. Zatímco Crocodile přináší masivní vyvražďovačku, kterou dávají do pohybu přístroje na záznam paměti v rukou pojišťovací agentky, Arkangel, režírovaný Jodie Foster, ukazuje tentýž motiv ve sféře nejintimnějších mezilidských vztahů, mezi matkou a dcerou. Panická hrůza matky ze ztráty dítěte a snaha mít veškerý její pohyb pod kontrolou ji vede k tomu, že se přihlásí do experimentálního programu Arkangel. Dcera tak dostane čip snímající nejen její GPS polohu, ale také záznam toho, co vidí. Vše je pak posíláno do jakéhosi matčina iPadu, v němž vše pro svůj klid sleduje. Zařízení dokonce umožňuje, aby matka zapnula dceři filtr okolní reality, který ji chrání před strach vzbuzujícími, násilnými a sexuálními výjevy. To samozřejmě nemůže dobře dopadnout.
Při sledování Arkangel si vzpomeneme na starší epizodu The Entire History of You, v níž žárlivý partner kvůli své chorobné touze kontrolovat chování partnerky totálně zničí jejich vztah i sám sebe. Arkangel pracuje na stejném principu a říká nám, že absolutní dohled nad našimi nejbližšími není cestou, jak s nimi udržovat a zlepšovat vztahy. Kontrola ve světě Black Mirror je nesena vždy nedůvěrou v druhého a vede jen k vzájemnému odcizení a vytváření traumat. Jenomže co si s tímto poselstvím počít, když nám je už v roce 2011 předal (a možná i lépe) díl The Entire History of You? Jsou Brooker a spol. odsouzeni k nekonečnému opakování několika zajímavých nápadů?
Omezený počet budoucností
Trochu jiný přístup k technologiím volí snad jen díl Hang the DJ, i když i ten připomene jeden z nejlepších dílů Black Mirror, totiž San Junipero z třetí série. Zatímco San Junipero představilo jakousi utopickou vizi posmrtného života a umírání, jejichž tíhu a bolest umožňují nejnovější technologie lépe snášet, novinka Hang the DJ se zaměřuje na to, jak mladí lidé navazují vztahy. Inspiruje se aplikací Tinder a jejími mutacemi. Díl převrací klasickou konzervativní kritiku seznamovacích sociálních sítí naruby. Kdo by čekal moralistní a temný příběh o tom, jak využívání Tinderu oddaluje lidi od „přirozeného“ výběru partnerů a ničí lásku i mezilidské vztahy, bude zklamán. Legrační a trochu trapný průběh seznamovací hry, v níž si lidé musí projít několika vztahy s partnery, které jim vybere algoritmus aplikace, totiž vede k překvapivému vyústění. Paradoxně nám naznačuje, že seznamovací sociální sítě jsou možná cestou, jak úspěšně překonat často frustrující a traumatizující proces navazování vztahů, aniž bychom přišli o své lidství.
Opravdový krok jinam ovšem nabízí pouze díl Metalhead – ani ne tak svým tématem, jako estetikou a prostředím. Zvlčelí mechaničtí „rotvajleři“ v něm nahánějí bezejmennou postavu v opuštěné divočině v blíže nespecifikované dystopické budoucnosti. Metalhead opouští futuristický design většiny dílů Black Mirror a místo toho nabízí černobílou, brutálními střihy rozkouskovanou podívanou ve stylu filmové adaptace románu Cesta Cormaca McCarthyho. Především díky tomu, jak je celá epizoda natočená, při sledování souboje ženy a stroje prožíváme skutečné napětí, úzkost a strach.
Přestože si Black Mirror s výjimkou dílu Metalhead stále udržuje svůj vizuální jazyk plný futuristické architektury, při sledování nové série máme pocit, že Brookerův styl prochází lehkou krizí. Ta může být způsobena tlakem, jejž na něj vytváří obří společnost Netflix, která chce z popularity Black Mirror co nejvíce vytěžit. Možná ale seriál po šesti letech narazil na meze toho, jak o své budoucnosti přemýšlíme, a je odsouzen sám sebe recyklovat. Elegantní dotykové displeje, zdrojové kódy běhající zběsile po obrazovkách ani odlidštěný voiceover počítačových programů už dnes nikoho nešokuje. To samé platí o brutalistních exteriérech a airspaceových interiérech, jejichž estetika pomalu proniká i na česká maloměsta. A postapokalyptická krajina se stala zcela běžnou součástí popkultury. Jako by se počet situací a vzorců toho, jak si dokážeme budoucnost představit, zaseknul a (nejen) Black Mirror přešlapuje na místě. Brookerovi by prospěl čas na pořádný nádech. Možná by pak tento chvilkový blok imaginace dokázal prolomit.
Autor je redaktor Alarmu.