Donald Trump, nejtragičtější typ prezidenta

Trump může svou neobratností pohřbít i odkaz Ronalda Reagana. Dokážou demokraté zareagovat?

Před rokem se celý svět divil, že Donald Trump dokázal zvítězit v amerických prezidentských volbách. Teď se čím dál větší část světa podivuje nad tím, jak málo miliardář, který se tvářil, že změní celý Washington, skutečně dokázal. Zatím to vypadá, že skutečným šokem z prezidentství Donalda Trumpa je seznam jeho neúspěchů. Jedním z nejzásadnějších nesplněných miliardářových předvolebních slibů bylo zrušení Obamovy reformy zdravotnictví. Člověk má chvílemi pocit, že kvůli nekončící sérii menších skandálů jeho administrativu opouští snad jeden člověk týdně. Po velkých tahanicích dokázal prosadit velkou daňovou reformu. Z té ale budou nejvíce těžit nejbohatší Američané, Trumpovu voličskou základnu tak příliš neuspokojí.

Rozpory a neúspěchy administrativy reflektuje čím dál víc členů Trumpovy strany. „Občas si při pohledu na publikum, které tleská republikánům, pomyslíte: Takhle vypadají předsmrtné křeče umírající strany,“ říká republikánský senátor Jeff Flake. Jeho kolega z Nebrasky Ben Sasse není o nic optimističtější. „Vůbec netuším,“ odpověděl v květnu Sasse na otázku, jaké hodnoty zastává současná republikánská strana. Tak by neměly znít reakce na prezidenta, který chce znovu „učinit Ameriku skvělou“. Rozhodně ne z vlastních řad. Jak se tedy Trump zapíše do americké prezidentské historie?

Od otců zakladatelů k rozvracečům

Úřad amerického prezidenta je od počátků americké republiky poznamenán pnutím mezi dvěma protichůdnými funkcemi. Mezi základní úkoly, které prezidentovi ukládá americká ústava, patří především řízení výkonné moci a zároveň ochrana ústavy. Každý prezident tak musí lavírovat mezi vytvořením vlastní politické reality a zachováváním statu quo. Podle politologa Stephena Skowroneka z Yaleovy univerzity z tohoto rozporu vycházejí čtyři základní typy amerických prezidentů.

Nejdůležitějším typem amerického prezidenta je „otec zakladatel“. Těmi byli Andrew Jackson, Abraham Lincoln, Franklin Delano Roosevelt nebo Ronald Reagan. Jejich vláda přichází po dlouhé převaze strany protivníků. Politika jejich rivalů se však v době, kdy přichází na scénu nový otec zakladatel, vyčerpala – ukazují se vnitřní rozpory, nadšení voličů pokračuje pouze ze setrvačnosti nebo pod tíhou vyprchalo úplně. Starý politický režim se zdá být v zájmu úzkých vrstev populace. To otcům zakladatelům umožňuje nejsnáze propojit protichůdné úkoly, které jim ukládá ústava. Mohou rozmetat starý systém svých protivníků jako zkorumpovaný a nastolit svůj režim, který pak udržují. Roosevelt po velké hospodářské krizi Spojeným státům slíbil „Nový úděl“, Reagan po temném tápání demokratů v sedmdesátých letech zvěstoval „nové ráno v Americe“. Tito prezidenti nastolují nové paradigma americké politiky a k jejich odkazu se vztahují další prezidenti po celé následující dekády.

Donald Trump by pro Reaganovo „nové ráno“ mohl být tím samým soumrakem, jakým byl Jimmy Carter pro Rooseveltův Nový úděl.

Těžkou úlohu zanechávají otci zakladatelé svým následovníkům – ať už bezprostředním nebo těm, kteří se na jejich politiku snaží navázat po krátkém mezivládí opozice. Druhý prezidentský typ je „ortodoxní inovátor“. Mantinely stávající politiky mu vyhovují, vychází totiž ze stejné strany jako poslední otec zakladatel. Jsou na něj však kladeny vysoké nároky. Jednotlivé frakce jeho vítězné demografické koalice na ně hledí s nedůvěrou. Neobratnými inovacemi mohou jeho voliči mnoho ztratit. Ortodoxní inovátor musí přinést vylepšení systému, který jeho voličům základně vyhovuje, aniž by některé z nich příliš popudil. Prezidenti jeho Harry S. Truman nebo George H. W. Bush se s touto úlohou příliš dobře nepoprali. Mezi úspěšnější ortodoxní inovátory patří Lyndon B. Johnson nebo George W. Bush.

Mezi otci zakladateli a ortodoxními inovátory musí tančit politici z opoziční strany. Těm úspěšnějším z nich se podaří stát se prezidenty třetího typu: „předjímajícími lídry“. Chtě nechtě přijímají paradigma nastolené posledním otcem zakladatelem. Snaží se narušit základní demografické koalice voličstva, které převládající režim umožnily. Typickými představiteli jsou Dwight E. Eisenhower, Richard M. Nixon nebo Bill Clinton. Do Bílého domu tomuto typu prezidenta mnohdy pomáhá schizma v dominantní straně nebo silný třetí kandidát.

Předjímající lídr se musí snažit vymezit vůči ortodoxii převládajícího režimu, ale zároveň vůči nedávno zdiskreditované staré ideologii jeho vlastní strany. Eisenhower tak mluvil o „moderních republikánech“ ve snaze setřást strašáka velké hospodářské krize. Nixon se vezl na vlně „mlčenlivé většiny“. Clintona do Bílého domu vynesla čerstvost „nových demokratů“, kteří opustili odkaz Rooseveltova Nového údělu. Ve výsledku se jim ale nedaří svrhnout starý režim a nastolit svůj vlastní. Předjímající lídři jsou neúspěšní otci zakladatelé. Nadvládu opoziční strany mohou sice nahlodat, ale neobratným tancem mezi dvěma póly ji mohou paradoxně i snadno vyztužit.

Kruh uzavírá čtvrtý, nejtragičtější typ amerického prezidenta, takzvaný „rozvraceč“. Do této kategorie spadá Herbert Hoover nebo Jimmy Carter. Za jejich vlády se naplno projevují vnitřní rozpory politiky, které jim zanechali v době jejich nástupu dávní otcové zakladatelé. Zájmy skupin, které tyto prezidenty vynesly do Bílého domu, se ukazují být v takovém rozporu, že se jejich křehké demografické koalice rozpadají. Dochází pak ke zběhnutí části voličstva k opoziční straně – od Jimmyho Cartera se například odklonili takzvaní Reaganovi demokraté. Během Hooverovy vlády přišla velká hospodářská krize, která naprosto zamíchala americkou politickou mapou. Tito prezidenti často varují, že „neexistují jednoduchá řešení“ ve zmatených dobách, kdy čím dál větší část populace touží právě po nich. Dláždí tak cestu pro nové otce zakladatele.

Promrhají demokraté svou příležitost?

Donald Trump si o sobě hodně myslí a pochopitelně by chtěl být dalším „otcem zakladatelem“. Během své loňské kampaně se cíleně snažil vyvolat paralely mezi sebou a Andrewem Jacksonem, jehož podobiznu si následně nechal pověsit do Oválné pracovny. Jeho volební slogan Make America Great Again byl lacinou kopií sloganů Ronalda Reagana. Podle Trumpova počínání během posledního roku ale daleko spíše než nového otce zakladatele připomíná právě destruktivní prezidenty čtvrtého typu. Politika Spojených států se od osmdesátých let nevymanila z odkazu Ronalda Reagana. Donald Trump by pro Reaganovo „nové ráno“ mohl být tím samým soumrakem, jakým byl Jimmy Carter pro Rooseveltův Nový úděl.

Republikáni v současnosti ovládají obě komory federálního kongresu. Drtivé převaze se těší také v téměř dvou třetinách státních legislativ. Politická moc ale nemusí být zdaleka tak pevně v rukou republikánů, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podobně dominantní pozici měli demokraté na konci sedmdesátých let. V kongresu se může změnit mnohé už příští rok ve volbách a panické výroky republikánských senátorů ukazují, že si to uvědomuje i čím dál více členů zdánlivě neporazitelné strany.

Přesto však není ze strany demokratů důvod k velkému optimismu. Těžko totiž říct, která ze dvou amerických dominantních politických stran je v současnosti bezradnější. Místo budování čerstvých demografických koalic a přetahování zklamaných Trumpových voličů strávili demokraté velkou část letošního roku strašením Ruskem, přirovnáváním Trumpa k Hitlerovi a utěšováním se vlhkým snem impeachmentu. Místo toho by měli urychleně pátrat, jestli se v jejich řadách neschovává někdo s potenciálem stát se novým Franklinem Rooseveltem. Pokud demokraté nenabídnou Spojeným státům vlastní „nové ráno“, natáhnou Trumpův soumrak a voliči jim to budou právem zazlívat.

Autor je redaktor Radia Wave.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image