Holčičí, klučičí a kočičí

Ženami (ani muži) se nerodíme, ale stáváme. Genderová policie v nás působí už v nejranějším věku.

Dostala jsem od šestiletého kluka zajímavou otázku, jestli mají kočky holky vousy. „Samozřejmě, že mají vousy. Proč se ptáš?“ „Protože je to divný, že mají vousy, i když jsou to holky.“

Otázka odrážela téma, které zjevně řeší posledních několik měsíců a které signalizuje, jak se vyvinul jeho pohled na svět holek a kluků, žen a mužů. Když mu byly dva roky, rád tančil a tak nějak si dal dohromady, že když někdo tančí, má na sobě šaty. Proto se vždy, když se rozezněla hudba, chtěl převlékat do šatů. Když mu byly tři, rád nosil culíky, kterým ovšem říkal antény nebo tykadla podle toho, jestli si hrál na robota, nebo brouka. Jednou se ho jedna starší holčička v herně zeptala, jestli je holka, nebo kluk, když je oblečený spíš jako kluk, ale rodiče ho oslovují „Emčo“, což je spíš holčičí jméno. Odpověděl, že je kluk. Později ovšem strážkyně řádu objevila v jeho batůžku sponku a přinesla ji jako usvědčující důkaz: „Proč jsi říkal, že jsi kluk, když máš sponku?“ S klidem ji odpověděl, že sponku nosí lidi proto, aby jim ofina nepadala do očí, ne kvůli tomu, že jsou holky.

Součástí klukovského světa je od počátku odmítnutí a popření. Aby se nestali vyloučenými, sami vylučují a posmívají se nedostatečně maskulinním batůžkům a plyšovým medvídkům svých malých předškolních druhů.

Tahle sebevědomá svoboda dospěla ke svému konci, když mu byly čtyři. Začal tušit, že svět je přísný a nenechá kluky a holky jen tak žít a radovat se z toho, co se jim líbí, ale že líbit se jim mají věci podle toho, jakého jsou pohlaví. Začal se obávat, že jeho oblíbené barvy možná nejsou dost klučičí, a vymýšlel sofistikované způsoby, jak do domácnosti pořídit více věcí v oblíbených barvách a nezadat si. Třeba pořídit si sestřičku. Narodil se mu ale bratr, a tak si nechal koupit alespoň růžové pyžamo s kočičkami. V noci pod peřinou ho snad svět hodnotit nebude.

Klukovství jako popření holčičího

S blížící se povinnou školní docházkou ale začalo přituhovat: hranice mezi holčičím a klučičím narůstá a je natolik nekompromisní, že by i holky kočky připravila o vousy, jen aby bylo učiněno za dost čistotě kategorií. Emča už se v žádném případě nechce převlékat do šatů a občas jen tak bez souvislosti prohlásí: „Stavění je klukovská záležitost. Holky moc stavět neumějí.“ Aha, a kdo s tebou chodil na kroužek stavění z lega a flexibilně bez návodu postavil mezinárodní vesmírnou stanici, plachetnici i náš panelák? Nebyla to náhodou holka – maminka? A co teta, která vystudovala stavební fakultu a umí postavit dům? Není to taky tak trochu holka? A jindy zase: „Terezka dnes měla úplně klukovské myšlení.“ Proč? „No, protože si chtěla hrát s autíčky.“ Když si holka hraje s autíčkem, tak to neznamená, že i holky zajímají auta, ale že některé holky mají občas klukovské myšlení.

V hlavě pětiletého kluka se objevila genderová policie, která každou činnost a každou věc přezkoumává z hlediska genderových kategorií. Nastává to, co popsala psychoanalytička Nancy Chodorow, která se zabývala utvářením genderové identity. Malé děti bez ohledu na pohlaví se nejdříve identifikují s matkou. Líbí se jim její hezké vlastnosti, dcery i synové chtějí být jako ona, napodobují ji, vžívají se do ní. Podle Chodorow se identita dívek utváří kontinuálně, zatímco v budování identity kluků dochází ke zlomu. Když malí kluci zjistí, že maminka je žena a oni jsou kluci a mají z nich být muži, musí svůj původní identifikační vzor odmítnout. To představuje nápor na jejich psychiku a proces obhájení vlastní identity je náročnější. Je to doslova boj. Protože jsou obvykle v intenzivnějším kontaktu s ženami, s maminkami na rodičovské, jejich kamarádkami, s babičkami nebo učitelkami, není jim tak zcela jasné, čím se přesně mužská role a identita vyznačuje. Muži v jejich okolí jsou často vzdálení a tráví s nimi mnohem méně času. Pro děti je proto těžší jejich svět pozorovat, napodobovat ho, proniknout do něj, porozumět mu a něco si z něj vzít. Kluci pak pro nedostatek pozitivního obsahu začnou svou identitu stavět na negaci ženského. Je maminka hodná? Tak to já jako kluk musím zlobit. Maminka s námi tancovala a zpívala, tak musím tanec i zpěv odmítnout jako holčičí záležitost.

Genderování světa

Každá věc a každá činnost projde přísným posuzováním a dostane svůj gender. Protože identita kluků je založena na diskontinuitě a negaci, potřebuje být střežena mnohem přísněji. Dívka si může obléct modré kalhoty mnohem spíš než kluk růžové. Ale nemusíme zacházet až k růžovému extremismu – aby kluci byli v bezpečí a nikdo nezpochybnil jejich klučičí identitu, vypustí raději celou škálu barev. Je lepší demonstrovat hypermaskulinitu, aby nikdo nezůstal na pochybách.

Za oběť těchto genderověpolitických procesů málem padl i Emčův červenomodrý batůžek se sovou. „Potřebuju nový batoh,“ prohlásil. „Tvůj se ti rozbil?“ „Nerozbil, ale kluci říkali, že můj batůžek je hnusný.“ „Pamatuješ si, jak ti v předchozí školce kluci říkali, že máš hnusného medvídka. Znamenalo to, že je doopravdy hnusný?“ „Ne, ten medvídek byl krásný.“ „A ten batůžek?“ „Taky není hnusný. Mně se nelíbí ty jejich vojácké barvy.“

A je jasno. Batůžek se sovou není dostatečně maskulinní, je příliš roztomilý. Dívky nepotřebují popřít kluky, aby se stávaly ženami, ale kluci se musí jasně vymezit vůči všemu holčičímu a především všemu „ne tak docela mužskému“. A protože se neví, co to tak docela je, může se terčem útoku stát cokoli. Zelený svetr s mochomůrkou, oranžové pravítko, červené jízdní kolo – když není jisté, že je to skutečně klučičí, je třeba to zatratit, odmítnout to jako toxické. Holce se může zdát něco, třeba šedivý školní batoh, jako nedostatečně holčičí, ale nepociťuje takovou věc pro sebe jako urážku a ohrožení. U kluků může každé šlápnutí vedle být fatální a stát se příčinou šikany. Součástí klukovského světa je od počátku odmítnutí a popření. Aby se nestali vyloučenými, sami vylučují a posmívají se nedostatečně maskulinním batůžkům a plyšovým medvídkům svých malých předškolních druhů. Někdo to vnímá jako přirozenou mužskou agresivitu, ale na vině jsou právě obavy z odmítnutí a ponížení a boj o uznání nejasně definované maskulinní identity. A dospělí tomu rádi napomáhají větami typu: To seš chlap? Nech toho, nejsi přeci baba! Kluci jsou prostě kluci.

Uznání hravosti

Aby se to změnilo, není třeba cpát klukům růžové školní tašky. Stačí, když si dospělí dovolí v dětském světě vidět hravost, která není uzamčená do genderových hradeb. Emča například dostal ve školce pusu od spolužačky. Když se jí kvůli tomu začaly ostatní holčičky smát, vysvětlila jim, že ho musela políbit, protože on má vlasy jako Elsa z Ledového království. Kamarádky uznaly, že to je pádný důvod. Spolužák je „v kurzu“, protože vypadá jako princezna.

Dokud neoceníme, že nějaký chlapeček je hezký jako Elsa, samostatný jako Pipy Dlouhá punčocha, veselý jako Lotta z Roštácké uličky a odvážný jako Ronja a že tyhle vlastnosti můžou mít holky stejně jako kluci, budou kluci stále muset potvrzovat svou maskulinitu bojem a ponižováním těch, kteří budou slabší, nebudou mít dostatečně „vojácké“ batůžky a dovolí si takové prohřešky, jako je školní pomůcka nesprávné barvy. Pomoci s tím můžou nejen muži-učitelé ve školkách a školách a aktivní tatínci, ale všichni muži, kteří se dokážou usmát na dítě třeba ve frontě v supermarketu, zapříst hovor ve vlaku, popřípadě pohlídat dítě známým a ukázat, že i muži mají lidskou tvář podobně jako maminky.

Autorka vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies