Jak jsem si nechala sahat na stehno a neudělala jsem nic

Komiksová kreslířka se rozhodla podělit o zkušenost sexuálního obtěžování z charitativního večírku.

„Je to moje vina. Jsem hloupá, že jsem s ním šla sama do zákulisí.“
„Je moc opilý na to, aby se ovládal.“
„Neměla jsem si brát tak krátkou sukni a masku.“
„Přece to celý nepokazím.“
„Pokud něco udělám, stejně to dopadne tak, že o mně lidi budou psát, že jsem hysterka. Budou si myslet, že jsem potížistka.“

Tohle všechno jsou myšlenky, které mi v tu chvíli běžely hlavou. A proto jsem neudělala nic. Až když britské noviny Financial Times zveřejnily článek o dvou reportérkách, které v přestrojení pronikly na charitativní setkání a popsaly nechutné chování mužů, kteří osahávali hostesky, dávali jim sexuální návrhy a zvali je na hotel, celé mi to došlo. To chování znám.

Superhrdinky

Říkám si Toy Box a jsem komiksová kreslířka. V poslední době se snažím připravit na svou první velkou samostatnou výstavu v Českém Krumlově. Maluju několik sérií obrazů, jedna z nich se zabývá lidmi bez domova, kterým pomáháme s mým přítelem a kamarádkou jako dobrovolníci v rámci hnutí Food Not Bombs. Před nějakou dobou mě požádala organizace pro ženy bez domova, abych namalovala obraz. Měl se použít jako obal desky, jejíž výtěžek bude věnován na pomoc těmto ženám. Domluvili jsme se, že fyzický obraz bude vydražen na release party desky a peníze také půjdou této organizaci. Zároveň jsme do smlouvy uvedli, že bychom byli rádi, kdyby nový majitel obraz zapůjčil na moji plánovanou výstavu.

„Takže takhle teď bude vypadat můj život,“ říkala jsem si. „Budu prodávat obrazy, který jsou krásný a záleží mi na nich, bohatým lidem, kterým jsou šumák a snažej si na mně vyhonit ego. To snad radši budu dělat grafickej design…“

Namalovala jsem portrét ženy, která žila dlouhé roky na ulici, byla závislá na drogách a živila se prostitucí. Pak se ale – i díky pomoci této organizace – z ulice dostala, zbavila se závislosti a našla si práci. Protože jsme už v minulosti pracovali s konceptem komiksových superhrdinek, což je představa, která těmto ženám mimo jiné pomáhá znovu nalézt ztracené sebevědomí, rozhodla jsem se ji portrétovat v kostýmu superhrdinky. Přes oko jsem jí namalovala velkou modrou hvězdu a dala jí čelenku, jako má Wonder Woman. S portrétem jsem byla spokojená: v tváři ženy jsou vidět léta, která prožila na ulici, i zvláštní odhodlanost a neporaženost. I proto jsem se celkem těšila na benefiční dražbu. Na druhou stranu jsem měla také obavy: lidé bez domova rozhodně nepatří k líbivým námětům – bude mít o obraz vůbec někdo zájem? přemýšlela jsem, když jsem se na ten večer připravovala.

I já sama mám pro sebe vytvořenou jakousi umělou identitu, kterou používám pro různá veřejná vystoupení. Zčásti proto, že jsem prostě moc introvertní na setkání s úplně cizími lidmi, zčásti protože je to zajímavá hra. Pro všechny veřejné události, kde vystupuji pod svým pseudonymem, mám masku, která zakrývá moji identitu. Pro tento večer to byla paruka, škraboška připomínající benátský karneval, krátké černé šaty a vysoké boty. Takhle oblečená jsem přišla do klubu, kde se měl obraz vydražit.

Strach ze zklamání

Součástí večera bylo vystoupení několika hudebnic, které mají písničky na desce, dražba mého obrazu byla dalším z bodů. Když moderátor ohlásil, že se obraz začne dražit, byla ve mně malá dušička. Z mnoha důvodů pro mě bylo důležité, aby dražba dopadla dobře. Prvním z nich bylo to, že jsem nechtěla zklamat ženu na portrétu. Celou naší spoluprací se vinula její nedůvěra, jestli je pro takový portrét dost atraktivní. Nebyla jsem jí schopná vysvětlit to, co jsem cítila já a všichni kolem: že nejde o to, jestli je nebo není hezká, ale o to, že se dokázala zvednout a že ji proto všichni vidíme jako hrdinku. Opakovala pořád dokola jednu větu: „Za deset ukázat, za sto schovat,“ kterou chtěla naznačit, jak moc si ohledně své tváře na mém obraze a na obalu desky nevěří. Druhá věc byla, že se v poslední době věnuju – kromě péče o dvouletá dvojčata a další členy naší rodiny – malbě absolutně naplno. Tohle měla být jakási zkouška, jak moje obrazy fungují mezi lidmi. Pak jsem samozřejmě nechtěla zklamat ani ženy z organizace, která si u mě obraz objednala, vím, že dělají věci, kterých si vážím, a chtěla jsem jim přispět tím, že se obraz za slušné peníze prodá.

Vyvolávací cena byla pět tisíc korun. Jakmile začaly padat první nabídky, začala jsem cítit, že to bude v pohodě. V sále bylo hodně lidí, kteří přihazovali, částka za obraz se rychle vyšplhala přes cenu, kterou jsem si sama pro sebe stanovila jako „důstojnou“, k cifrám, které byly prima i pro pořádající organizaci. Měla jsem radost. Viděla jsem v sále i několik svých kamarádů, jak přihazují a snaží se obraz vydražit. Bylo vidět, že by je potěšilo, kdyby se jim to povedlo. Když se cena vyšplhala k třiceti tisícům, dražit přestali. Přes třicet tisíc se přehazovali v podstatě jen dva účastníci, ani jednoho z nich jsem osobně neznala. Konečná cena, za kterou se obraz prodal, byla čtyřicet tisíc. Obraz získal poměrně opilý pán se šálou. Podala jsem mu ruku, poděkovala mu svým jménem i jménem organizace a řekla, že si moc vážím jeho podpory. Pak dražba skončila a večer probíhal dál.

Co se vlastně kupuje?

Potřebovala jsem se s novým majitelem obrazu domluvit na konkrétních věcech: kde a jak mu obraz předám a hlavně vyjednat jeho zapůjčení na výstavu v Českém Krumlově. Už po několika úvodních frázích se choval úplně nedůstojně. Zjistila jsem, že jsem vstoupila do pozice jakési umělé vděčnosti k člověku, který se chová, jako by si kromě obrazu koupil i mě. Začal mi říkat, že čtyřicet tisíc pro něj nejsou v podstatě žádné peníze, že taková je jeho běžná útrata za večer. Radši jsem nechtěla vědět, co tím má na mysli, a snažila jsem se držet debatu co nejvíc věcnou, asi to byl vtip. Pokračoval ve stylu: „Co si budeme povídat, ten obraz je celkem dobře namalovaný, ale o to tady nejde. Ani nevím, kam si ho pověsím, chtěl jsem podpořit jen dobrou věc.“ Přestože pro každého umělce je každé jeho dílo něco, s čím žije a do čeho dává to nejlepší, čeho je v té dané chvíli schopen, a tyhle řeči jsou poslední, co chce poslouchat, mlčela jsem. Říkala jsem si v duchu něco jako: „Nic neodpovídej. Stůj dost daleko. Soustřeď se na to, že s ním domluvíš ten Krumlov, a pak rychle vypadneš.“ Protože v sále bylo dost tma a hlučno, domluvili jsme se, že půjdeme podrobnosti ohledně darovací smlouvy domluvit do zákulisí, což byl můj nápad.

Když jsem se předtím připravovala v zákulisí, byl tam moderátor večera a kamarádka hudebnice, myslela jsem si, že tam rozhodně nebudeme sami. Navíc se ve společnosti cizích mužů od jisté doby necítím – pokud nejsou o hodně větší a silnější než já – nijak nebezpečně. Už několik let trénuji různé bojové sporty, začala jsem je dělat právě proto, abych se ubránila, kdybych se dostala do podobných situací. Jde mi to docela dobře: můj trenér mi nedávno navrhl, abych se zúčastnila amatérského zápasu v thajském boxu.

Nový majitel obrazu byl celkem malý, nevypadal, že sportuje, a byl v podstatě moje váhová kategorie. Bylo to jako v mnoha jiných situacích, kdy mám být někde sama s muži: ve výtahu, na setmělé ulici, v parku. Podvědomě jsem odhadla jeho fyzickou sílu a pak jsem s ním klidně šla někam, kde nikdo nebyl, protože jsem věřila své schopnosti se o sebe postarat. Sedli jsme si ke stolu a tam projednávali všechno, co bylo třeba: kam se obraz odveze, zapůjčení na výstavu, podepsání darovací smlouvy. A během toho mi ten člověk sáhnul na stehno. Nebylo to nějak intenzivně sexuální, spíš se jednalo o takový ten případ, který se popisuje tak, že někomu „upadne ruka na stehno“. Nicméně ji tam nějakou dobu nechal. Určitě neplánoval se na mě nějak vrhnout, bylo to spíš mocenské gesto. Rozhodně hodně slizké. A rozhodně to v danou chvíli bylo překročení všech hranic slušnosti. A já jsem neudělala nic.

Něco tam vždycky ulpí

Víte, jak se mluví o tom, že v některých okamžicích vnímáte všechno zpomaleně? Tohle byl jeden z takových okamžiků. Začala jsem přemýšlet, že mu dám facku nebo ránu do obličeje, a pak mi hlavou prolétlo: „A to bude konec toho obrazu. Z darování sejde, z dražby nebude nic, jen ostuda. Poškodíš tím ženy bez domova i tu organizaci. Poškodíš tu ženu na portrétu, která má teď radost. Jste tady sami, nikomu to ani nevysvětlíš. Na obraz ještě není podepsaná žádná darovací smlouva. Pokud mu něco řekneš nebo ho praštíš, on organizaci pomáhající ženám bez domova nic nedá. O tobě si jen víc lidí začne myslet, že nejsi profesionál. Budou si myslet, že přeháníš, že jsi hysterka. Nedají ti další práci. Možná si řeknou, že jsi ho sváděla. Máš na sobě tu masku. Je vožralej na sračky, neví, co dělá. Možná, že v normálním životě je sympatickej, koneckonců dal peníze na dobrou věc. Pokud ho napadneš, nebude to rovnej souboj, on je opilej a ty jsi neměla ani kapku alkoholu. Může tě žalovat… a tak dále“ – no, a neudělala jsem nic.

Otázka je, proč jsem mu ani nic neřekla. Když se na ni snažím najít co nejpoctivější odpověď, vlastně se musím přiznat, že nevím. Nicméně aspoň přibližný důvod by tu přece jen byl. Ve stručnosti: s různým druhem obtěžování (pořváváním, osaháváním) mám od dospívání bohaté zkušenosti. Vždycky když jsem něco řekla nazpátek, měla jsem pocit, že i když jsem někdy mluvila dost rázně nebo jindy i dost sprostě, stejně na mě z ubohosti a upatlanosti toho, kdo mě osahával nebo na mě na ulici křičel oplzlosti, něco ulpělo. Tak asi proto. Navíc mi to v té situaci připadalo tak nějak míň „vychované“ než toho člověka praštit. Nedokážu se přimět říct něco jako: „Co si dovolujete?“ nebo „Promiňte pane, ale sundejte si tu ruku.“ Asi by mi přišlo, že jsem nějak na jeho hru stejně přistoupila. A tak jsem to prostě vydržela, usmála se a dokončila jsem rozhovor, jako by se nechumelilo. Za chvíli jsme se vrátili mezi lidi do klubu. Já jsem byla bledá a naštvaná. Na sebe, že jsem si to dala líbit. Na něj, že pokazil něco, co mohlo být důstojné a fajn. Na celou posranou charitu.

Došla jsem za organizátorkami a řekla jim, co se stalo. Byly tím stejně znechucené jako já. „Jak si to vůbec může dovolit, zrovna na tomhle večeru?“ ptala se jedna z nich a narážela na to, že celý večer měl být věnován ženám bez domova, z nichž mnohé mají zkušenost s nějakou formou násilí, často sexuálního charakteru. Jedna z organizátorek se mě zeptala, co potřebuju, řekla jsem, že pán si obraz bude brát až po výstavě v Krumlově a že bych byla vděčná, kdyby mi ho pomohla dopravit do auta. Což se vzápětí stalo. Během celého večera mě zastavovali lidi a gratulovali mi k tomu, že se obraz vydražil, a říkali mi, jak se jim líbí. Snažila jsem se chovat, jako by se nic nestalo. Nicméně šlo mi to dost těžko.

Okolnosti budou vždycky

Když jsem řídila domů, úplně jsem se třásla hnusem a opovržením. „Takže takhle teď bude vypadat můj život,“ říkala jsem si. „Budu prodávat obrazy, který jsou krásný a záleží mi na nich, bohatým lidem, kterým jsou šumák a snažej si na mně vyhonit ego. To snad radši budu dělat grafickej design…“ A tak podobně. Hned jak jsem přišla domů, řekla jsem to svému příteli, kterého to naštvalo a pohoršilo stejně jako mě. „Neměla sis to nechat líbit, měla jsi něco udělat, klidně ho praštit,“ řekl mi. Když jsem mu vypočítala všechny důvody, proč jsem to neudělala, řekl mi chytrou věc: „Takový okolnosti vždycky jsou a budou. Ženy vždycky byly a budou v různejch složitejch okolnostech, ale on z toho prostě neměl vyjít jen tak.“ Měl pravdu. Měla jsem mu alespoň něco říct.

Pokud by se mi něco takového stalo kdekoli jinde, třeba na party nebo na ulici, nepochybně bych se bránila, a pokud by na mě sáhnul za jiných okolností někdo jako pán se šálou, nevyšel by z toho dobře. Jenže co by kdyby… Já jsem na té akci byla pracovně a nechtěla jsem nic pokazit. Sobě a ani té organizaci, která mě oslovila s nabídkou spolupráce. Bála jsem se, že si tím udělám před výstavou špatné PR. Pán měl evidentně dost peněz na to, aby si koupil obraz, kdo ví, čí byl kamarád a koho bych urazila konfliktem s ním? A v podobném duchu jsem si to i sama pro sebe zpětně vysvětlila: „Udělala jsi dobře, že jsi nic neudělala. Ty se s tím nějak vyrovnáš. Odevzdala jsi práci, vydělala jsi peníze (za obraz a grafický design k desce jsem dostala honorář. Částka, za kterou se vydražil, ho takřka dvakrát převýšila). Všichni jsou spokojení. Podobně se přece choval na té akci i k jedné tvé kamarádce, a ta nevypadala, že by jí to vadilo.“

Pána se šálou jsem nasměrovala na šéfku organizace, která mi poté, co jsem jí vylíčila situaci, nabídla, že za mě převezme veškerá jednání o obrazu. Za to jsem jí byla dost vděčná. Už jsem toho člověka nechtěla v životě vidět a vlastně ani ten obraz. Během schůzky s ní se rozhodl, že obraz po výstavě v Krumlově věnuje jejich organizaci a ta si ho pověsí do svého bistra, kde z něj bude mít radost i spousta těch mých kamarádů, kteří ho neúspěšně dražili. Samozřejmě při setkání s ní nijak slizký nebyl, odehrálo se za běžných okolností. Je to muž, který chce s jejich organizací spolupracovat i nadále, má nastudovanou problematiku ženského bezdomovectví, chce jim dále pomáhat.

S celým příběhem jsem žila víceméně sama až do chvíle, kdy jsem si přečetla článek Financial Times o charitativním večírku v Londýně a obtěžování hostesek. Protože tam vlastně taky „o nic nešlo“. „Jen“ o to, že bohatí muži hostesky osahávali. Přesto kvůli tomu celá charita skončila a své zděšení vyjadřuje i premiérka. My žijeme v zemi, kde prezident nemusí nijak vyvracet podezření, že se (údajně omylem) proklikal až na dětské porno – nikdo ho za to nepovolá k zodpovědnosti. Jistěže existuje spousta závažnějších problémů, než když vám někdo sáhne na stehno. Jak mi říkala moje babička: „Z toho krev neteče.“ Na charitativním večeru jsem na to od donora měla být tak nějak připravená, ne? Prodala jsem obraz? Prodala. Tak na co si stěžuju! Ten pán přece věnoval peníze na dobrou věc, že? Tak jakým právem ho tady popotahujeme po médiích, že? A to je právě to, o co jde.

Co tím chci říct, je to, že hranice toho, co je a co není obtěžování a jak na to správně reagovat, jsou rozmazané. Pro mě to byl jeden pokažený večer a možná větší strach ze všech situací, kdy si někdo bohatý bude chtít koupit můj obraz. Divná pachuť, když si vzpomenu, jak jsem se na ten večer připravovala a těšila a byla jsem na sebe pyšná.

Pro jiné ženy jsou to jiné situace a jiné okolnosti, kdy nechtějí být „hysterky“ nebo „dělat potíže“. Nechtějí být za „drama queens“. A tak mlčí, třeba i v mnohem horších situacích, a nic neudělají. Protože mají strach, že jim nebude nikdo věřit. Že tím někoho nebo samy sebe poškodí. Je přece normální, že se to děje.

Jenže já mám dost silný důvod nemlčet: kromě dalších dětí mám malou dceru. Nikdy bych si nepřála, aby se v  takové situaci ocitla ona. Aby se nějaký večer, kdy se jí něco povede a připadá si krásná, úspěšná a sebevědomá, pokazil jenom proto, že je nějaký pán se šálou příliš opilý na to, aby si všimnul, že ji osahává. Nestačí, když ženy budou chodit trénovat, přestože i to pravděpodobně pomůže. Musí se změnit společenský kontext. A tak jsem napsala tenhle článek.

(Ale příště ho rovnou praštím, slibuju.)

Autorka je výtvarnice.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies