Nad nárůstem populismu a autoritářských tendencí v celém západním světe si komentátoři a politologové už řadu let lámou hlavu. Ustálila se zejména dvě vysvětlení. Levicová perspektiva zdůrazňuje pocit zhrzenosti mezi ekonomicky vyloučenými, kteří „prohráli“ s globalizací. Druhý oblíbený výklad pak poukazuje na kompromitaci elit a s ním spojený nárůst antiestablishmentových sentimentů. Třebaže obě tyto interpretace současné situace v sobě mají něco pravdy, ani jedna sama o sobě není dostačující, ukazuje nový výzkum sociologa Macieje Gduly, docenta na Varšavské univerzitě, jehož výsledky nedávno v Polsku vzbudily značný zájem i zaskočení. Liberální média dokonce přinášela titulky jako „Voliči PiS vůbec nejsou takoví, jak jste si mysleli. Tento výzkum zcela mění to, jak je vnímáme.“
Voliči Kaczyńského Práva a spravedlnosti slyší na rétoriku, že současná vláda navrací moc obyčejným lidem. Antidemokratické kroky jako ovládnutí justice tak plně schvalují.
Jedná se o první výzkum, který se vědecky a systematicky věnuje tomu, co si voliči PiS vlastně myslí, jaké hodnoty vyznávají a co jim strana Jarosława Kaczyńského reálně nabízí. Výsledky lze pak do určité míry vztáhnout i na jiné země, včetně České republiky, kde také bodují antisystémoví kandidáti. Závěry výzkumu byly zatím zveřejněny ve zprávě Institutu vyšších studií při neziskové organizaci Krytyka Polityczna, delší knižní verze má vyjít tento měsíc.
Nový pohled na regiony
Gdula se v létě minulého roku se svým badatelským týmem vypravil do anonymního malého města v Mazovském vojvodství, kde Právo a spravedlnost získalo téměř 50 procent hlasů v parlamentních volbách v roce 2015. Zde sociologové vedli rozhovory s místními obyvateli. Výzkum přináší nový pohled na takzvané „Polsko B“ – tedy regiony mimo velká, spíše liberální města. Tradičně je tento pojem spojován spíše s východní částí země. Městečko ale není místem zanedbaným, naopak odráží vývoj v řadě míst polského venkova za posledních několik let. Zatímco ještě v roce 2012 se tu nezaměstnanost pohybovala až okolo třiceti procent, dnes činí pouhých sedm procent. Zároveň se reálné mzdy, tak jako v celém Polsku, od vstupu země do Evropské unie zvedly až o 50 procent. Gdula a badatelský kolektiv během výzkumu hovořili jak s představiteli střední, tak pracující třídy.
Ve svém výzkumu užili kombinaci životopisných hloubkových rozhovorů se zaměřením na otázku, odkud respondenti čerpají znalosti o politice a co si myslí o klíčových politických událostech od nástupu vlády PiS. Kombinace metod umožnila sledovat, do jaké míry respondenti podporující populisty popisují vlastní život v kategoriích selhání a utrpení a do jaké míry se naopak voliči jiných stran považují za úspěšné. Životopisné rozhovory ukazují, že mezi voliči PiS rozhodně nejsou jen lidé, jejichž životní cíle zůstaly nenaplněny, ale také ti se zcela konvenční a spíše úspěšnou biografií. Výsledky tak nepřinesly jasnou korelaci, která by podporovala tezi o „lidech opomenutých transformací“. Co jsme se tedy vlastně mohli dozvědět?
Sociální benefity nejsou vše
Jak upozorňují polská opoziční média, doposud převládal obraz voličů PiS jako hlupáků, kteří se nechali „koupit“ programem 500+ a nižším důchodovým věkem, a výměnnou dali Kaczyńskému neomezenou moc. Hojně diskutovaný vlajkový program vládnoucí strany 500+ poskytuje rodinám se dvěma a více dětmi měsíční podporu ve výši 500 zlotých (asi 3000 Kč) na každé dítě. Nepochybně se jedná o výrazné přilepšení pro řadu rodin, které si tak mohly poprvé dovolit vyjet na dovolenou nebo si pořídit auto, jak zmiňovali někteří z respondentů. Ovšem Gdulovy rozhovory ukazují, že 500+ se těší podpoře i mezi těmi, kdo PiS nevolili, zároveň jsou ale i beneficienti tohoto programu ochotni kritizovat jeho údajnou podporu společenských patologií (v Polsku existuje rozšířený názor, že 500+ dotuje spíše alkoholismus rodičů než blahobyt dětí). Právě pocit respondentů, že jsou „lepší“ než patologické rodiny, ale také jiné slabší skupiny, je pro úspěch PiS zásadní. Gdulův výzkum tak přináší poznatek, že základem podpory politické vize Jarosława Kaczyńského nebyly ani tak ekonomické nerovnosti jako vzrůst aspirací spojený se stoupající životní úrovní. PiS dokázal tyto aspirace lépe uchopit než opoziční liberální Občanská platforma.
Pocit znovu získané důstojnosti
Kaczyński nabídl lidem jak z pracující, tak střední třídy něco zcela prostého, ale účinného: návrat vlastní důstojnosti, a to nikoliv pouze materiální saturací, ale spíše symbolickou formou. Pojí se s pocitem určité nadřazenosti: na jednu stranu spojuje voliče PiS, ať už mají jakýkoliv sociální status, autentická nenávist vůči liberálním elitám („Tuska už nenávidím tak, že to je prostě masakr,“ shrnula to jedna respondentka). Lidé v regionech, o kterých se v liberálních médiích často píše s pohrdáním, mají najednou pocit, že jsou „normální“. Mezi respondenty převládal názor, že si bývalé elity nahrabaly peníze pro sebe a jednaly jen ve vlastním zájmu („Obyčejný člověk pro ně byl skutečně ničím,“ míní respondentka Danuta). Naopak PiS z něčeho takového nepodezřívají.
Pro ty příslušníky střední třídy, kteří utrpěli určité ztráty, je podpora PiSu něco jako vyřizování politických účtů. Takoví lidé podporují překopávání právního řádu a institucí ne proto, že jsou jim daleké a nerozumí jim, jak se často tvrdí, ale protože mají pocit, že mají skutečný vliv na jejich životy. Příkladem je mezi respondenty učitelka místního gymnázia, která tvrdí, že pod vedením bývalého ředitele šla škola s kopce a reforma školství může jedině pomoct (a případně zbavit místa nenáviděného bývalého šéfa). Dobře situované střední třídě zase PiS dává pocit naplnění aspirací spojených s kontrolou. Lidé mají pocit, že se jich politické změny skutečně dotýkají. „Když s těmi lidmi mluvíme, vidíme, že se odehrává určité drama, kterého se účastní,“ uvedl Gdula v rádiu TOK FM. U střední třídy navíc figuruje i přesvědčení, že politika by měla mít morální aspekt – ten u opoziční Platformy chybí, PiS ho naopak naplňuje.
Národní společenství
Voličům PiS imponuje i vize hrdého národního společenství, kterou Kaczyński nabízí. Zatímco redistribuční programy jako 500+ probouzí do jisté míry solidaritu, v otázce uprchlíků je solidarita limitována národním společenstvím, zejména u pracující třídy. Převládá názor, že i pokud se jedná o oběti války, kterým přísluší nějaká pomoc, tato pomoc by neměla vycházet z Polska. Tento postoj zejména muži ospravedlňují polskou válečnou zkušeností, kdy podle nich Poláci bojovali za svou vlast. „Buď bojuješ o tu zem, nebo seš zbabělec a utíkáš,“ shrnuje svůj postoj k uprchlíkům ze Sýrie jeden z respondentů.
Gdula z toho vyvozuje závěr, že PiS svým voličům poskytuje nejen saturaci jejich aspirací formou pocitu povýšení nad zkompromitovanými elitami, ale i nadřazenost nad slabšími skupinami. Právě tento pocit určité morální převahy nad těmi nahoře i dole je pro úspěch PiS zcela zásadní.
Chápání demokracie
Během dvou let vlády se Právu a spravedlnosti podařilo zásadně omezit demokratické kontrolní mechanismy a narušit právní řád dokonce do toho stupně, že bylo se zemí zahájeno kárné řízení ze strany Evropské unie. Jak ovšem ukazují Gdula a spol., nejde o to, že by lidé podporující PiS měli antidemokratické názory, ale spíše jiné chápání demokracie.
Zatímco v tradičním liberálním pojetí představuje demokracie systém, který ohraničuje a kontroluje zvolenou vládu, voliči PiS demokracii vnímají jako systém dávající legitimní, zvolené vládě téměř neomezené pravomoci.
Pro PiS je demokratičnost ve smyslu volební účasti důležitá – a podle všeho jeho voliči slyší na rétoriku, že současná vláda navrací moc obyčejným lidem. Antidemokratické kroky jako ovládnutí justice tak voliči plně schvalují. Jedinou zajímavou výjimku tvoří otázka potratů – většina respondentů, zejména těch z pracující třídy, se vyjádřila proti vládnímu návrhu na celkový zákaz interrupce, který na podzim roku 2016 vyprovokoval tzv. černý protest. Většina z nich se domnívá, že o tom kdy a kolik dětí mít by měly rozhodovat rodiny, případně ženy samy. Případ potratů tak poukazuje na limity Kaczyńského moci.
Neoautoritářství
Maciej Gdula se domnívá, že populismus není vhodným termínem pro označení společenské změny, kterou Polsko zažívá. Místo toho navrhuje termín „neoautoritařství“. Tato vize má co nabídnout nejen vyloučeným, ale široké škále lidí napříč společenskými vrstvami. Slibuje zúčtování s establishmentem, vytvoření hrdého národního společenství a růst pocitu moci vůči elitám, ale i skupinám slabších. Přitom se neoautoritaritářství opírá o demokratické principy – klade důraz na volební účast, dávání hlasu obyčejným lidem a národní nezávislost. Nezanedbatelnou roli hrají změny ve společenské komunikaci, spojené zejména s rozvojem internetu, a postava silného „lídra“, který je schopen reagovat na krizové situace.
„Kaczyński se obrací k různorodému publiku. Pracující třídě, pro kterou není ve středostavovské společnosti místo, nabízí účast v národním společenství. Umně podněcuje pocit schopnosti vlastního jednání u obětí a angažuje lidi slibem, že se vypořádá s viníky. Aspirujícím dává pocit morální nadřazenosti. Pro všechny pak rozehrává konflikt s elitami a vytváří pocit důstojnosti tím, že vytváří slabé skupiny, proti nimž se člověk může cítit silný,“ shrnují Gdula a jeho spolupracovníci v závěru své zprávy. Ačkoliv se Andrej Babiš v lecčems od Kaczyńského liší a nenabízí silnou národní vizi, vystavěl svou popularitu také na opozici vůči establishmentu. Ve výsledcích polského výzkumu tak lze spatřovat určitá ponaučení i pro českou situaci, kde Babiše také volili lidé z celého společenského spektra.
Zároveň z výsledků plyne, že nechuť vůči politice liberálních elit je v Polsku, ale pravděpodobně i v Česku, tak silná, že návrat ke starým pořádkům určitě nepředstavuje životaschopnou alternativu. Server Gazeta.pl míní, že liberálové nemají vlastní vizi důstojné politiky pro normálního člověka. Pokud tedy přijde alternativa, bude levicová, jelikož jedině levice disponuje konzistentním a věrohodným světonázorem. Vzhledem k tristní situaci levice v celém regionu to je ovšem prognóza na dlouhou metu.
Autorka je redaktorka Alarmu.