Když jdou libertariáni přes mrtvoly


První článek ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

Nechte podnikatele chovat se podle svého, a všem bude líp, tvrdí Martin Urza, který na podporu svých myšlenek vybral v krátké době 2,7 milionu korun. Společnost ovládanou trhem představuje v knize Anarchokapitalismus jako utopický projekt realizace lidské svobody. Teorie i praxe takzvaného volného trhu má ale i svoje temné stránky. Tváří se jako kámen mudrců. Vyřeší prý vše: od financování školství či zdravotnictví až po zajištění důchodů. V praxi jde ale především o uvolnění prostoru oligarchiím a plutokraciím, které si podmanily stát a s volným trhem mají pramálo společného.

V mnoha aspektech sympatická libertariánská kritika státu – a její důraz na pluralitu, diverzitu a svobodu – se snoubí s naivní a nekritickou obhajobou volného trhu. Ten byl teoretizován na základě městských tržišť, kde se setkávali v zásadě nezávislí výrobci a spotřebitelé. Libertariáni se nicméně snaží jednoduchými generalizacemi omlouvat chování oligarchických korporací, které vykazují shodné rysy se státem. Ve skutečnosti totiž obhajují hlavně vynucování vlastnických práv.

Volný trh je v pojetí libertariánů spíše pečlivě vybudovanou abstrakcí, která omlouvá nespravedlnosti produkované kapitalismem.

Následující text je první ze série článků věnujících se anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a především praxi. Zaměříme se v něm na to, jak tato teorie funguje jako (vědomá i nevědomá) ideologická zástěrka k obraně privilegovaných vrstev. Podnikneme krátké exkurze do historie a antropologie, které ilustrují, proč je libertariánská teorie peněz, trhů, státu a daní v zásadě idealizovanou abstrakcí. Podíváme se na hlavní teoretiky libertariánství a jejich zdánlivě paradoxní sympatie k feudalismu, otrokářství, rasové segregaci a autoritářským režimům. Dotkneme se i libertariánství jako morální filosofie a také toho, jaký druh svobody nabízí. Libertariánství je totiž především teorie dobra, která nás přesvědčuje o nevyhnutelnosti a morální správnosti extrémních společenských nerovností.

V prvním dílu se zaměříme na mimořádnou popularitu libertariánství mezi miliardářskou elitou. Tento vztah s puntičkářskou pečlivostí popisuje několik vynikajících knih, které vyšly v uplynulých letech. A není zřejmě náhoda, že jejich autorkami jsou ženy: Jane Mayer ve svém bestselleru Temné peníze (Dark Money: The Hidden History of the Billionaires Behind the Rise of the Radical Right) zkoumá skryté financování libertariánských think-tanků, Nancy McLean se v díle Demokracie v okovech (Democracy in Chains: The Deep History of the Radical Right’s Stealth Plan for America) zaměřuje na intelektuální historii libertariánů a Naomi Oreskes v Obchodnících s pochybami (Merchants of Doubt) odhaluje miliardáře snažící se zpochybnit vědecké poznatky. V těchto knihách se ukazuje, jak a proč se po desítky let spojují miliardářské elity a snaží se nás přesvědčit o tom, že pracovat za málo peněž, v nebezpečných podmínkách a ve špatném životním prostředí je pro nás výhodnější, bezpečnější a zdravější.

Budování utopie pro miliardáře

Martin Urza již nějakou dobu pořádá osvětové přednášky o anarchokapitalismu v Paralelní polis. Na svém blogu sepsal kompilát, který jednoduše a přehledně vysvětluje způsob, jak má přísné vynucování vlastnického práva vést k optimálním výsledkům ve všech společenských oblastech, od zdravotnictví po důchodové pojištění. Přitažlivost takového univerzálního – a v zásadě velmi jednoduchého a redukcionistického – řešení, dělá z libertariánství velmi živě debatované téma na internetových fórech. Až nábožensky zapálení zastánci mluví o změně náhledu na svět. Slovy Charlese Kocha, jednoho z nejbohatších lidí světa a také jednoho z největšího investorů do vytváření a šíření libertariánské ideologie: „Pochopení těchto myšlenek změnilo celý můj život.“

Libertariáni označují přesun bohatství od bohatých k chudým prostřednictvím daní za násilí, krádež a zločin. Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství. Jak se tedy chovají bohatí libertariáni v praxi?

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

Charles Koch je přesvědčeným obdivovatelem libertariánských es Friedricha von Hayeka, Ludwiga von Misese nebo Miltona Friedmana a spolu se svým bratrem Davidem Kochem je štědrým donorem mladší generace libertariánů. Ačkoli se o libertariánech mluví jako o zastáncích „volného trhu“, přesnější by asi bylo o nich mluvit jako o zastáncích přísného vynucování vlastnických práv. Volný trh je pak v jejich pojetí spíše pečlivě vybudovanou abstrakcí, která omlouvá nespravedlnosti produkované kapitalismem. Příkladem mohou být právě bratři Kochové.

Zdědili jmění po otci, který ho vybudoval mimo jiné tím, že vytvořil páteř rafinérií pro dva totalitární režimy: hitlerovské Německostalinistický Sovětský svaz. Získání bohatství od těchto brutálních režimů výměnou za poskytnutí technologie se dá jen stěží považovat za projev volného trhu v pojetí Adama Smitha. Je to mnohem spíše spojenecký akt mezi brutálními diktátory a bezskrupulózním podnikatelem. Nicméně i tento akt položil základy zděděného privilegia: Kochovi potomci získali obrovské bohatství, které byli v průběhu let schopni znásobit. Výsledkem je jedna z největších firem na světě se jměním blížícím se stovce miliard dolarů. A dnes jsou jedni z největších investorů do libertariánské teorie vyzdvihující svobodu, která vyplývá ze striktně chráněných vlastnických práv. Jejich vlastní podnikatelská praxe má ale o poznání temnějšími tóny než libertariánské vize utopické společnosti.

Svoboda dostat rakovinu

Dvacátého čtvrtého srpna roku 1996 ucítila v Texasu u města Lively tehdy sedmnáctiletá dívka Danielle Smalley plyn a udělalo se jí špatně. Plyn unikal ze starého potrubí, které se Koch Industries v rámci snižování nákladů rozhodli využít pro transport vysoce výbušného tekutého butanu.

Protože byli Smalleyovi chudí a neměli doma telefon, poslal otec Danielle, spolu s jejím stejně starým kamarádem Jasonem, ať jedou závadu nahlásit do města. Při startování motoru ovšem unikající butan explodoval a oba sedmnáctiletí teenageři uhořeli před otcovýma očima. Společnost libertariánských bratrů o závadách věděla, ale rozhodla se je ignorovat, aby ušetřila náklady, a vadným potrubím pumpovala vysoce explozivní látku.

Zdrcený otec požadoval astronomické odškodné ve výši sto milionu dolarů. Chtěl, aby byla částka tak vysoká, aby její ztrátu pocítili i miliardáři Kochové. Soud jim vyměřil nejvyšší pokutu v americké historii: 296 milionů dolarů. Tak obrovská suma donutila Koch Industries do určité míry přeorientovat svůj postoj k regulacím, pro miliardářskou společnost to ovšem byl stále spíše minoritní problém. Přitom jak poznamenal otec Danielle Smalley, neexistuje způsob, jak vyčíslit hodnotu lidského života. Logika trhu a peněz zde nefunguje, protože žádná částka nakonec nedokáže vyjádřit něco tak unikátního a neopakovatelného, jako je individuální lidská existence.

Kolosální pokuta pro bratry Kochy byla pouze jedním z dlouhé řady problémů se zákonem. Tito přesvědčení libertariáni měli hlavně potíže s dodržováním nově zavedené státní regulace zaměřující se na ochranu zdraví a života pracovníků, ale také životního prostředí před toxickými látkami chemického průmyslu. Investigativní novinářka Jane Mayer ve své skvělé knize Dark Money popsala množství soudních sporů, kterým impérium bratrů Kochů čelilo.

Pro Koch Industries bylo obcházení regulací rutinou. Lidé byli svědky toho, jak se v rámci snižování nákladů toxické, jedovaté a rakovinotvorné látky běžně vylévaly do kanálů a údaje o jejich množství se falšovaly, aby se ušetřilo na likvidaci nebezpečného odpadu. Stejně tak společnost prostřednictvím falšování měření léta kradla ropu domorodým obyvatelům z indiánských území. Přesto že se dle všeho jedná o normální praxi Koch Industries, jen některé případy se dostaly k soudu.

Libertariáni nás učí, že dobrovolná solidarita svobodných občanů zaručí, že bohatí budou přispívat na ty méně šťastné – prostě proto, aby uspokojili základní lidské potřeby laskavosti a soucitu. Své by vám o tom asi pověděl Donald Carlson, který byl jedním z desetitisíců zaměstnanců impéria bratří Kochů. Ve své práci v jednom z nejziskovějších podniků Koch Industries – rafinérii Pine Bend v Minnesotě – přicházel do styku s toxickými chemikáliemi, o kterých bylo léta známo, že způsobují rakovinu. Přestože o tom jeho zaměstnavatelé museli vědět, Donaldu Carlsonovi o tom neřekli. Nikdo ho o tom neinformoval, i když během své práce přicházel běžně do styku se rtutí a vdechoval nebezpečné výpary bez potřebných ochranných pomůcek.

Na nařízení státních úřadů chodil na pravidelné krevní testy, které roku 1990 začaly ukazovat abnormální výsledky. Jeho zaměstnavatel ho nechal pracovat s toxickými chemikáliemi další čtyři roky a výsledky mu zatajil. Když Carlson kvůli leukémii už nemohl dál pracovat, Koch Industries mu zaplatili šestiměsíční plat a nechali ho jít. Když se Carlson snažil získat od firmy kompenzaci, která by pokrývala léčebné výlohy a zajištění pro jeho manželku a dceru, Koch Industries odmítli, že by se jednalo o nemoc, která má souvislost s jeho prací. „Byli jsme prostě naivní. Nemysleli jsme si, že vás někdo nechá jen tak umřít,“ svěřila se Carlsonova žena. Carlson zemřel ve věku 53 let s vědomím toho, že po desetiletích tvrdé a nebezpečné práce za sebou nechává nezaopatřenou manželku a dítě.

Jane Mayer zdokumentovala svědectví lidí, kteří se rozhodli jít s impériem bratrů Kochů do soudního sporu. Brzy zjišťovali, že se kolem jejich domů objevují neznámí lidé. Soukromí detektivové byli najímáni, aby získali nějakou špínu, kterou by se dali stěžující vydírat. Lidé byli sledováni, byly jim prohledávány odpadky a detektivové se jim vloupávali do bytu, aby odcizili potřebnou dokumentaci.

Zděděná privilegia filantropie

Podle Jane Mayer vyprávěl David Koch na jednom večírku o původu svého bohatství tento vtip: „Jednoho dne mi otec dal jablko. Rychle jsem ho prodal za pět dolarů, koupil dvě jablka a prodal je za deset dolarů. Potom jsem koupil čtyři jablka a prodal je za dvacet. Takhle to šlo den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce, až můj otec zemřel a odkázal mi tři sta milionů dolarů.“ Způsob, jakým získali bratři Kochové dědictví, byl pro rozvoj libertariánských myšlenek stěžejní.

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. Podobným způsobem získal dědictví i další miliardář a jeden z největších investorů do libertariánství Richard Mellon Scaife.

Byla to pro ně win–win situace. Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu. Think-tanky, které prosluly mimo jiné zpochybňováním souvislostí mezi existencí ozonové díry a freony, kouřením a rakovinou plic nebo globálním oteplováním a spalováním fosilních paliv. Překvapuje vás, že členem jednoho z nich – Cato Institutu bratří Kochů — byl i Václav Klaus?

Jak vidíme, libertariánská teorie se zaštiťuje lidskou svobodou a staví na silném morálním étosu, přináší utopický, až náboženský apel, který slibuje vyřešit všechny společenské problémy. Praxe ale ukazuje jiný obraz: porušování lidských práv, práva na život, zdraví, soukromí nebo čisté životní prostředí. A také schopnost bohatých elit vyhýbat se zodpovědnosti za jejich porušování. Základní problém pro libertariánskou teorii nakonec leží už v jádru jejích axiomů: zaměňuje vládu plutokracie a oligarchie za působení volného trhu. Ale o tom až příště…

Autor je podnikatel.

 

A2LARM