Svěží vánek v ultrakonzervativním prostředí. Konečně člověk, který sestoupil z piedestalu a otevřel světu zatuchlou, upadající instituci. Podvodník. Vyznavač starých idejí, který jen změnil styl a před světem okázale odhazuje drahé střevíce, zatímco stále vládne jako absolutní monarcha. Nebo rovnou odpadlík. Nejen zrádce tradic, ale i základních článků katolické víry. Heretik… S tak různorodými a extrémními interpretacemi se můžeme setkávat v případě Františka, prvního papeže tohoto jména, který usedl na svatopetrský stolec před necelými pěti lety a od té doby nepřestává nejen mezi katolíky vzbuzovat vášně. František, občanským jménem Jorge Mario Bergoglio, už za svého pontifikátu stihl střídavě nadchnout a zklamat liberály, marxisty i ateisty. Stihl urazit globální kapitalisty. Stihl některé z ortodoxních katolíků zvednout ze židle natolik, že se dobelhali ke stolu a v odsuzujícím dopise ho obvinili ze sympatií k luteránství. Východoevropské preláty, vezoucí se na vlně islamofobního populismu, stihl šokovat svým přístupem k uprchlíkům.
Astronomická míra nerovnosti
Mnozí přemýšlí, co je ten divný papež zač – a netýká se to jen českého prostředí. Stejnou otázku si klade třeba nemalá část katolíků ve Spojených státech, kteří „natruc“ volili Donalda Trumpa. Je možné Bergogliovo chování vysvětlit tím, že je Latinoameričan? Horkokrevný Argentinec? Částečně. Domnívám se však, že v případě papeže se jedná o unikátní zkušenost, která mnoha vysoce postaveným církevním představitelům v Latinské Americe uniká úplně stejně jako českému kardinálovi.
Zkušenost viditelně otupila hrany Bergogliova důrazu na doktrinální čistotu ve věcech, kde je oficiální učení katolické církve dávno v rozporu s každodenním životem.
Cesta ke kořenům současného myšlení a vystupování papeže Františka nemůže začít jinde než na Druhém vatikánském koncilu. Psala se šedesátá léta a svět byl stejně šokovaný tehdejším pontifikem Janem XXIII., jako dnes Františkem. Katolická církev – moloch stále trpící ambicemi na světskou vládu a patent na pravdu – se otevřela navenek i dovnitř, a to symbolicky (obrácením se kněze při bohoslužbě čelem ke svým věřícím), ideově (zmírněním doktríny o jediné cestě ke spasení skrze příslušnost ke katolické církvi) i zcela prakticky (povolením překladu liturgie do místního jazyka).
V Latinské Americe padly ideje Druhého vatikánského koncilu na úrodnou půdu. Jednotliví kněží či řeholníci totiž nikdy nepřehlíželi mimořádnou míru nerovnosti. Ta je založená ještě na koloniálním uspořádání, institucionálním rasismu a dělení na „kasty“ podle barvy kůže a „čistoty krve“, což od 19. století ještě vystupňoval nástup kapitalismu. Církevní představitele proto najdeme mezi předními osobnostmi revolučních hnutí napříč kontinentem, od Miguela Hidalga y Costilly, vedoucího povstání zchudlých indiánů a mesticů v Mexiku v roce 1810, až po Camila Torrese, jednoho z vůdců guerillové Národní osvobozenecké armády (ELN) ve studenoválečné Kolumbii.
Mezi osvobozením a diktaturou
Vliv již zmíněného Druhého vatikánského koncilu způsobil, že se otázka systémové nespravedlnosti stala v katolické církvi tématem diskutovaným na té nejvyšší úrovni. Konference latinskoamerických biskupů v kolumbijském Medellínu v roce 1968 příkře odsoudila stav kontinentu stíhaného násilím, nerovností a vnitřní i vnější kolonizací a poprvé učinila z chudých a utlačovaných centrum svého zájmu. Zrodila se teologie osvobození – osvobození od nespravedlivého systému zotročujícího k chudobě a podřízení prostřednictvím Krista. Nešlo jen o osvobození citové, duchovní a osobní, ale i sociální, ekonomické a politické.
Radikální aktualizace starého sociálního učení církve, která utlačované vysvobodila z role pouhých příjemců milosrdenství s nadějí na posmrtnou spravedlnost, vyvolala reakci konzervativců v regionu i v samotném Vatikánu. Jana XXIII. ještě v průběhu koncilu nahradil Pavel VI., v roce 1978 pak nastoupil Jan Pavel II., který pod vlivem kardinála Josefa Ratzingera, budoucího papeže Benedikta XVI., teologii osvobození odsoudil jako nakaženou marxismem. Její hlavní představitelé, třeba brazilský františkán Leonardo Boff, se ocitli na pranýři a v menším či větším sporu s nejvyšší církevní hierarchií až do Františkova zvolení.
Sám Bergoglio v tomto těžkém období nestál právě na straně, kterou bychom mohli dnes očekávat. Právě naopak – ještě jako jezuitský provinciál v Buenos Aires tvrdě postupoval proti domnělým marxistům ve vlastním řádu a někteří ho obviňují z toho, že dostatečně nechránil „podezřelé“ jezuity, a usnadnil tak jejich únosy tajnou policií. Jisté je, že přinejmenším na rozdíl od podivně zesnulého biskupa Carlose Horacia Ponce de León veřejně nevystupoval proti zločinům kruté argentinské diktatury v letech 1976 až 1983. Například Adolfo Pérez Esquivel, držitel Nobelovy ceny míru krutě mučený a vězněný argentinskou juntou, sice Bergoglia nepovažoval za kolaboranta s režimem, nicméně se domnívá, že mu „chyběla odvaha přidat se v nejtěžších časech k našemu boji za lidská práva“.
Takové označení mě neuráží
František se k teologii osvobození dopracoval až později. Snad k tomu došlo v souvislosti s odchodem do „exilu“ v Córdobě a především pak ve funkci arcibiskupa z Buenos Aires, do níž byl jmenován v roce 1998, tedy v době začínající ekonomické krize. Jako nejvyšší představitel argentinské církve pozoroval zblízka devastující dopady „velké deprese“, která vyhnala desítky tisíc lidí na ulici a do slumů a uvrhla do chudoby víc než polovinu obyvatel.
Bergoglio, kdysi podezřívavý k jezuitům pracujícím mezi nejchudšími, sám zamířil do slumů a osobní zkušenost se brzy promítla i do jeho veřejných vystoupení, která začala připomínat právě teology osvobození. Arcibiskup kázal o „strukturálních příčinách“ chudoby a sociálního vyloučení, útočil na „bezuzdný kapitalismus, rozkládající hospodářský a společenský život“, upozorňoval na „do nebe volající sociální hřích“. V mnoha ohledech zůstával konzervativcem, jak dokazují známé spory s argentinskými politiky o uzákonění homosexuálních sňatků, avšak chudoba a nerovnost, spolu s otázkou přežití samotné planety, postupně vytlačily tradiční předměty kulturních válek na okraj. Tento přístup dobře charakterizuje Bergogliův citát již v roli papeže: „Vidím Církev jako polní nemocnici po bitvě. Copak má smysl ptát se těžce zraněného vojáka, jestli nemá zvýšenou hladinu cholesterolu nebo cukru v krvi? Nejprve je nutné vyléčit rány, teprve pak se můžeme začít bavit o ostatním.“
Zkušenost zároveň viditelně otupila hrany Bergogliova důrazu na doktrinální čistotu ve věcech, kde je oficiální učení katolické církve dávno v rozporu s každodenním životem. Pokud je mu dnes pravověrnými kritiky vyčítána přílišná tolerance k rozvedeným párům, může to souviset i s tím, že – slovy otce Augusta Zampiniho, působícího na okraji Buenos Aires – „ve slumech je 90 procent farníků nesezdaných nebo rozvedených“. Jestliže spekuluje o možnosti omezeného svěcení ženatých mužů, je třeba vidět za tím palčivý nedostatek kněží ve velké části Latinské Ameriky.
V roli papeže už se František natolik přiblížil k teologii osvobození, že jej Leonardo Boff dokonce označuje za „jednoho z nás“. Bergoglio skutečně krátce po zvolení perzekvované a odstrčené představitele hnutí rehabilitoval, osobně se s nimi sešel a přizval je k práci na klíčových dokumentech, třeba na encyklice Laudato si’ (2015), považované Boffem za odvážné rozšíření teologie osvobození o environmentální otázky. „Ten, kdo v současnosti mluví o chudých, musí zároveň mluvit i o planetě Zemi. Protože i ta je drancována a znásilňována. ‚Slyšet nářek chudých‘ znamená slyšet nářek zvířat, lesů, všeho mučeného stvoření. Celá země křičí bolestí,“ vysvětloval Boff v prosincovém rozhovoru pro jezuitský Instituto Humanitas Unisinos. Dnes je to právě František, kdo bývá svými oponenty obviňován ze sympatií k marxismu. Tomuto úsměvně paradoxnímu vyústění komplikované – a ryze latinskoamerické – cesty se papež brání jen mírně. „Ačkoli je marxistická ideologie mylná, takové označení mě neuráží,“ nechal se slyšet v rozhovoru z konce roku 2013.
Autor je spisovatel a publicista.