Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Lesk a bída Světového ekonomického fóra

Mocní světa se scházejí v Davosu, aby hledali řešení současných problémů. Výsledky zatím nejsou přesvědčivé.

Na Světovém ekonomickém fóru je bezpochyby nejdůležitější, že se tu setkává establishment z vysoké politiky, velkého byznysu a v posledních letech i z velkých nevládních organizací. Oproti minulosti se při setkáních věnují i palčivým tématům, a ne jen původní podpoře spolupráce byznysu mezi Evropou a USA. Mezi nejdůležitější jednání, která zde v minulosti proběhla, patří „Davoská deklarace“, kterou podepsali zástupci Řecka a Turecka v roce 1988, a zabránili tak konfliktu mezi oběma zeměmi.

V roce 1992 se zde jihoafrický prezident Frederik Willem de Klerk sešel s Nelsonem Mandelou a Mangosuthu Buthelezim, aby spolu poprvé mimo půdu Jihoafrické republiky jednali o odstranění rasistického režimu. A v roce 1994 v Davosu podepsali izraelský ministr zahraničí Šimon Peres a předseda Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat návrh dohody o Gaze a Jerichu.

Otřepané recepty, pomalá implementace

Letošními klíčovými tématy jsou klimatická změna, genderová nespravedlnost a vzdělávání. V boji proti klimatické změně nabízí Světové ekonomické fórum otřepané modely, jako je zelená ekonomika postavená na vývozu technologií a patentů z nejbohatších zemí do chudších a nejchudších. Vedle toho se honosí iniciativami, jako je ta klimatická, kde se šéfové největších znečišťovatelů scházejí, aby se poplácali po ramenou, jak krásně přemýšlejí o klimatické změně, a hlavně proto, aby se ujistili, že byznys půjde dál jako obvykle a nic jim nebude stát v cestě. K tomu jim statečně přitakávají mnohé nevládní organizace a think-tanky, které tomu za pár raw chlebíčků a trochu bio-čokoládového fondue dodávají zdání nezávislosti a otevřenosti. A následky klimatické změny jsou rok od roku horší a dopadají samozřejmě na ty nejchudší – ať už je to v USA, v Tichomoří nebo v Africe.

Jako progresivní se zde objevují myšlenky staré čtyřicet a více let, ale obecně se prosazují modely ve stylu „byznys jako obvykle“, maximálně s trochou zeleného či jinak barevného nátěru.

Po kritice převahy mužů je ve vedení letošní organizace Fóra sedm žen. I toto gesto, byť symbolické, je podstatné ze dvou důvodů. Tím prvním a nejdůležitějším je, že nerovnost mezi muži a ženami je nespravedlivá a odporuje požadavkům mezinárodních smluv. Přináší toleranci negativních jevů, jako je například násilí na ženách. Dalším důvodem jsou společensko-ekonomické problémy. Nerovné postavení jedné poloviny společnosti má negativní dopady na výkonnost ekonomiky, na výzkum a vývoj, na rodinnou a sociální politiku. Nerovnost totiž znamená vždy – nejen v genderových otázkách – omezení společenského potenciálu. Mnoho žen (či jinak vyloučených) totiž nikdy nedostane možnost plně rozvinout své schopnosti a přispět tak k rozvoji celé společnosti.

Experti Světového ekonomického fóra správně upozorňují také na důležitost vzdělávání. Podle nich je mezidisciplinární, inkluzivní a holistické vzdělávání základem Cílů udržitelného rozvoje, jak je formuluje OSN. Takové vzdělání přímo „odemyká“ cestu k jejich naplňování. Přestože tyto trendy jsou patrné již od šedesátých let minulého století, většina planety a žáků, především těch z chudších rodin, dostává instantní vzdělávání v podobě disciplinace a biflování ve stylu vyhrůžky, že „odpor je marný – budete asimilováni!“ Asimilováni do systému, který selhává, nefunguje a ničí, což je schopen velmi rychle odhalit každý, kdo nebyl dostatečně disciplinován a asimilován.

Byznys je fajn, byznys je náš

Problémem Davoského fóra zůstává orientace na pro-byznysová řešení. Byznys vyřeší všechny naše problémy, a až všechno zprivatizujeme do rukou sta rodin světa, nastane nejspíše ráj na zemi. Tedy alespoň ve vidinách účastníků Fóra. To, že to tak evidentně nefunguje, je jim jedno, jako bylo ideologům z opačné strany jedno, že nefunguje jejich pojetí socialismu, a nic se na tom nezlepšilo, ani když ho přejmenovali na reálný socialismus.

Stále znovu se zde prosazuje partnerství veřejného a privátního sektoru, které ovšem vykazuje spíše negativní, často i velmi negativní výsledky. Tedy samozřejmě pro veřejnost, nikoli pro byznys, který v každém případě dostane své, zatímco ztráty kryjí daňoví poplatníci – hlavně drobní plátci, protože ti velcí platí velmi často jen malou část z toho, co by platit měli.

Pozitivní je, že kritika daňových úniků se už stala běžnou agendou Fóra. Reálné kroky, které by jim dokázaly zamezit, jsou zatím ale bohužel v nedohlednu. Mezinárodní ekonomický a politický establishment se také často zabývá humanitární a rozvojovou spoluprací, teď především v rámci Cílů udržitelného rozvoje. Vidíme, že transfery financí a přímé zahraniční investice selhávají i v Evropské unii, natož v rozvojových zemích. Je zřejmé, že potřebujeme změnu ekonomického paradigmatu, méně centralismu a více kyberneticky promyšleného řízení. O tom se v Davosu občas také mluví, ale realitou zůstává stále anachronicko-neoliberální model, a to na pravici i levici hlavního proudu.

Chybějící komunikace

Jde o chronický problém takovýchto setkání. Jako progresivní se zde objevují myšlenky staré čtyřicet a více let, ale obecně se prosazují modely ve stylu „byznys jako obvykle“, maximálně s trochou zeleného či jinak barevného nátěru. Monopolizace myšlení zahlcená jednoduchými modely hromadné produkce a konzumu brání jakékoli racionální diskusi o jiných řešeních než o těch, která sice už desítky let selhávají, ale jsou jednoduše k mání a navíc jsou hluboce zakořeněná ve strukturách států, byznysu i v nadnárodních institucích. Pokud ovšem selhávají, musí být nahrazena něčím jiným. Po tisících let sepsaných zkušeností by bylo načase udělat to radši dřív a rozumně než později, násilně a špatně.

V diskuzi, kterou jsme o Davoském fóru vedli s ekonomem Janem Švejnarem v Českém rozhlase, mi na tuto výtku odpověděl, že je to pochopitelné, protože se tam setkávají velcí hráči – politici, byznysmeni, velké nevládky i soukromé nadace, a tak řeší problémy ze svého pohledu. Ano, ale osmdesát let poté, co kybernetici Wiener a Beer prokázali nutnost komunikace v rámci celého systému, a padesát let po Apelovi, Habermasovi a jejich etickém diskursu je už snad načase najít efektivní možnost informačních toků mezi privilegovanými a neprivilegovanými. A k tomu nepomáhají ani mezinárodní nevládky, které jsou spíš součástí problému než jeho řešením. Komunikace se tak jeví jako základní problém. V reakci na Světové ekonomické fórum vzniklo Světové sociální fórum se svou základní myšlenkou, že jiný svět je možný. Do konferenčních sálů v Davosu ani do ženevských kanceláří sídla Světového ekonomického fóra však tato myšlenka zatím nepronikla.

Autor je odborník na regionální rozvoj.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image