Výsledek prezidentských voleb je znám. Komentátoři nad ním budou pár týdnů mudrovat a nabídnou nám nejrůznější scénáře: levičáci z Prahy se pravděpodobně uchýlí ke své demofilii vyfutrované Rancièrem a dalšími módními filosofy a budou tvrdit něco v tom smyslu, že Drahoš nemohl vyhrát, protože nemluvil hlasem „uražených a ponížených“ a že porazit Zemana mohl pouze kandidát citlivě artikulující témata chudoby a sociálního vyloučení. Jenže potíž takovéhoto uvažování, kterou už dále nejde skrýt, spočívá v tom, že skutečně vyloučení a chudí k volbám nechodí, a i kdyby šli, volili by dost možná Zemana. Významnou část Zemanova elektorátu (nikoli celý) tak můžeme sice popsat jako frustrované jedince, jejichž sebevědomí narostlo díky sociálním sítím, fake news a podbízejícím se cynickým politikům, ale také jako ty, kteří si spolu se svým guru rádi kopnou do těch, co stojí ještě pod nimi, ať již to jsou nezaměstnaní, Romové nebo neexistující imigranti.
Dějiny se opakují jako fraška
Pravičáci z Prahy se zase budou utvrzovat ve své demofobii a budou popisovat Zemanovy voliče jako neinteligentní lůzu, chamraď, ruské špiony a jejich přisluhovače. Budeme číst o ohrožení naší prozápadní orientace, o divokých hordách táhnoucích nás na Východ atd. Mladí městští liberálové si vygooglí odpověď na otázku „Jak se vystěhovat do zahraničí?“. Osobnosti kulturního a společenského života zapějí unisono, že Zeman je minulost, nikoli budoucnost, a Jiří Drahoš se na podzim stane nezávislým senátorem v Praze (zde doplň vhodné číslo, šestka už je ale obsazena) s podporou TOP 09.
Zeman se musí rozhodnout, zda chce, aby za padesát let bylo jeho jméno v učebnici dějepisu někde uvnitř trojúhelníku, jehož vrcholy představují Radola Gajda, Emil Hácha a Emanuel Moravec.
Problém – a důvod porážky Drahoše – je podle mého názoru jinde. Volby nevyhrává ani minulost, ani budoucnost, ale syrová přítomnost. A z toho pohledu je Miloš Zeman člověk přítomnosti, kdežto Jiří Drahoš člověk minulosti. Jiří Drahoš nemohl vyhrát, protože byl jako kandidát nevhodný pro dobu, v níž kandidoval. Současné demokracie procházejí hlubokou proměnou. Příčin této transformace je celá řada – od proměny způsobů komunikace přes klesající schopnost vlád autonomně jednat v prostředí globální ekonomiky po narůstající komplexnost společnosti –, ale její důsledky lze jednoduše shrnout takto: klesá význam institucí včetně politických stran a narůstá význam osobnosti kandidáta či politického vůdce. Sebastian Kurz v Rakousku a Emanuel Macron ve Francii jsou toho výmluvným příkladem.
Z tohoto pohledu Jiří Drahoš jako nudař nemohl být horším kandidátem. Rozdíl mezi bonmoty sršícím Zemanem a suchým Drahošem byl zdrcující. Politik, obzvláště takový, který o ničem moc nerozhoduje, si musí získávat přízeň publika svými gesty, bonmoty, nikoli činy. Ač je Zemanův bonmot o hostech, jež nemáme zvát na oběd k sousedům, který údajně řekl Angele Merkelové, nevkusný a z hlediska reálného dopadu na každodenní politiku bezvýznamný, dokáže zaujmout více než Drahošovo tvrzení, že by místo bonmotů radši jednal. Drahoš ve své snaze prezentovat se jako rozvážný akademik, který sice důstojně položí věnce, ale jinak nepobaví, se zcela minul s dobou. Zemana tak nemohl porazit Antizeman, ale zas jen Zeman. Zeman si tohoto byl dobře vědom, a tak nechal všech osm kluků, aby se před prvním kolem vyblbli, a pak bez vážných potíží proplul kolem druhým. V jistém smyslu se zopakovaly volby z roku 2013. Proti lidovému baviči Zemanovi zase stál někdo, kdo svoji autoritu odvozoval od svého titulu, a ne od své schopnosti tak nějak vtipně vyjádřit, co si malý český člověk myslel předtím, než si to začal myslet. Známý výrok o tom, že dějiny se opakují nejdřív jako tragédie a poté jako fraška, tak můžeme opravit: dějiny se opakují nejdřív jako fraška a pak opět jako fraška.
Místo v učebnicích
Vítězství Miloše Zemana není důvodem, proč si začít více zoufat. Nejenom proto, že zoufalství české politiky obecně (a té levicové ještě víc) je takové, že už asi větší být nemůže, ale proto, že se zatím nic nemění. Trendy jsou zřejmé: Babiš bude premiérem (i bez důvěry), i kdyby Zeman prohrál; sociální demokracie s Nevychovancem v čele ochotně dokončí svoji sebevraždu, a kdyby ne, jsou tu k dispozici náhradníci v podobě SPD a komunistů. Jediný, kdo tomuto scénáři dokáže zabránit, je sám Miloš Zeman. Otázka zní, proč by to dělal. Myslím, že jeden, byť nepatrný, důvod by tu byl. Tím důvodem není nikdo jiný než sám Miloš Zeman.
Svým znovuzvolením se Miloš Zeman stal neporazitelným prostě proto, že jej už žádný další zápas nečeká. Pokud nedojde ke změně ústavy, nebude moct kandidovat potřetí, a díky svému věku a zchátralosti nebude schopen po ukončení mandátu reálně vést nějakou politickou sílu. Přesto je jedna oblast, kterou Zeman nemá ve své moci. Tou oblastí je jeho vlastní odkaz; po lopatě řečeno, jde o Zemanovo místo v učebnicích dějepisu. Nezbývá než doufat, že záporné charakterové vlastnosti od ješitnosti po pomstychtivost, které Zemanovi připisují komentátoři a lidé, kteří se dříve pohybovali v jeho okolí, jsou reálné. Člověka, který již všechny zápasy ve svém politickém životě vyhrál a stal se tak neporazitelným, a který je navíc i ke konci své životní dráhy, může porazit jen jeho posmrtný politický život. Pokud je Miloš Zeman skutečně tak ješitný, jak o něm mnozí tvrdí – a neschopnost přiznat omyl v takové banalitě, jakou je případ Peroutka, tomu nasvědčuje –, měl by se zajímat o to, jak si jej budou pamatovat dějiny, jaký bude jeho obraz za dvacet, padesát a více let.
Zemana může porazit leda on sám
A tady naráží Zeman na svoji poslední výzvu. Hodnocení dějin a učebnice dějepisu totiž budou – ať se to nám a Zemanovi líbí nebo ne – psát lidé, kteří patří do prostředí, jež Zeman nazývá pražskou kavárnou, prostě proto, že – Marxovými slovy – mají materiální prostředky k duchovní produkci. Zeman se tak musí rozhodnout, zda chce, aby za padesát let bylo jeho jméno v učebnici dějepisu někde uvnitř trojúhelníku, jehož vrcholy představují Radola Gajda, Emil Hácha a Emanuel Moravec. Pravda je, že pokud tato země zůstane trochu demokratická, nikdo, a už vůbec ne tzv. pražská kavárna, si nebude za padesát let pamatovat stovku rezavějících zetorů kdesi v Rusku, ale bude si pamatovat a připomínat jeho vystoupení na podiu s Konvičkou, jeho bratříčkování s Okamurou, překrucování ústavy, prosazování vlád bez důvěry, vliv na hnědnutí české společnosti, rasismus, sexismus, xenofobii, výroky o nutnosti likvidace novinářů či potřebě učit se od čínských autoritářů, což jsou věci, které pražská kavárna neodpouští. Živého Zemana tak může porazit zas jen Zeman, tentokrát však mrtvý.
Pokud Zeman nechce utrpět poslední a definitivní porážku, nezbude mu než mírnit svoji nacionálně-autoritářskou politiku. Nic mu v tom nebrání: již ve svém projevu po znovuzvolení prohlásil, že bude pokornější, o hlasy voličů mu už nejde a jeho – doufejme, že skutečná – ješitnost a politický cynismus tomu jenom nahrávají. Je to více než chabá naděje, ale máte nějakou jinou? Opravdu jste věřili, že nový hradní pán, který v debatách smečoval tím, že si myslí totéž, co ten starý, dokáže změnit celé podhradí, že Okamura si založí neziskovku a Olivie Žižková přestane zpívat? Opravdu věříte tomu, že zezdola povstane silné antizemanovské sociální hnutí? Spěte dál. Ač to zní paradoxně, změna může přijít jenom zevnitř zemanovského tábora. Pane prezidente, mohl byste podat lepší důkaz své politické geniality a schopnosti povodit si nás, jak sám chcete, a zosnovat ďábelštější pomstu než stát se mluvčím pražské kavárny? Přemýšlejte o tom. Když v tomto zápase selžete, riskujete, že naši (pra)vnuci za pár desítek let v tichosti a studu odstraní pomníky jednoho nahnědlého prezidenta.
Autor je politolog a politický cynik bez špetky vkusu.