Můj sen o Zemanovi

Obraz prezidentských voleb jako údajného boje Miloše Zemana se „systémem“ je zcela falešný.

Rozbor předvolebních televizních monologů hradního pána i dvojice duelů s jeho akademickým oponentem není zajímavý. Uznávám užitečnost všech, kteří dovedou vědecky posoudit, kdo lépe ovládá obočí, nejobratněji přerušuje protivníka, umí vyrobit razantnější pointu a improvizovat celou škálu podmíněných reflexů, během nichž publikum slintá jako ten Pavlovův pes. Chápu také všechny, kteří pojali volební dny jako protizemanovskou „účelovku“, neboť již nechtějí celou pětiletku přikrčeně čekat, z jaké výšky a jak velké jim z morbidně narcistního Hradu ještě dopadnou za krk prvoplánové vulgarity. Nejsou nevinné, vytvářejí normu pro celou společnost. Proč by se pak měli kavárenští „názoroví lídři“ žinýrovat, jestliže vrchní lídr této republiky nezná v hovadnostech hranic? Ale skutečně zajímavé a snad důležitější je něco jiného.

A co kapitalismus?

Nějak se podařilo veřejnost přesvědčit, že volba mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem je matkou všech dějinných křižovatek. Z tohoto hlediska je vyzyvatel Drahoš zástupcem elitářských hrůz či naopak skvělých demokratických hodnot (nehodící se škrtněte) západního euroatlantického establishmentu. A obhájce prezidentského úřadu Zeman je buď zlověstný agent xenofobní lůzy a podivných orientálních diktatur, anebo zcela naopak nadějeplný posel plebejského sebevyjádření zdola, tedy „opravdový demokrat“, posel racionálních režimů z východu, obeznalých s metodami, jak „stabilizovat společnost“. Rozmohl se pohled, že jde o historický spor představitele systému s mluvčím antisystémového zdvihu. A najdou se i tací blázni, kteří se domnívají, že se tento víkend v srdci Evropy volí nejen mezi Mohamedem a Kristem, ale i mezi válkou a mírem. Jen na nás záleží, buď – anebo! Takové a podobné fantastické projekce jsou poměrně zdrcující sondou do bahna poměrů, v nichž míra iracionality asi už vskutku dosahuje dna.

Kde je v televizních přenosech všeho toho vymývání mozků nějaká alternativa, východisko a špetka naděje? Kde je v naší volbě volba?

Ovšemže systém drtí lidi, kteří nutně potřebují zastání. Co je ale ten systém? Pražská kavárna? Náš starosta? Migranti? Moderátoři televizních studií? Bruselem zrušené pomazánkové máslo? O systému, o němž se ještě relativně nedávno psaly eseje, knihy a manifesty, se ve skutečnosti dneska už ani na pavlačích nedrbe. Skoro s dojetím vzpomínám, s čím se kdysi svěřil Václav Klaus: „Slovo kapitalismus, které je dnes naprostou samozřejmostí, jsem poprvé řekl v nějakém veřejném projevu a s jistým ostychem a s opatrností se rozhlížel, jaká na to bude reakce.“ (Přerušený rozhovor. Václav Klaus v diskusi s Jeronýmem Janíčkem, Academia, Praha 2003.) Klaus se mýlil, pojem mezitím zase dokonale vymizel, zametli ho pod koberec, udusili polštářem; v říjnových parlamentních volbách ve svém programu nezmiňuje ani jednou „kapitalismus“ žádná strana, a platí to i pro KSČM.

Politici, prezidenti i kandidáti na prezidenty by totiž snad museli alespoň přibližně definovat systém, v jehož víru se ucházejí o moc a svatosvatě slibují občanům, že jim v jejich soužení pomohou. Museli by definovat systém, tedy kořeny toho, co především rozděluje společnost. Definovat alespoň tak kostrbatě, jak to učinil Charles Hardy, ekonom korporace Shell International: „Kapitalismus je závislý na tom, že lidé v naději, a to často klamné naději, na zbohatnutí velice usilovně pracují a přispívají tak ke zbohatnutí jiných lidí. Růst je za podmínek kapitalismu závislý na tom, že se v lidech probouzí závist vůči jiným lidem, takže chtějí mít, co mají oni. Považuji to za poněkud nechutný pohled na svět.“ (Nový obraz budoucnosti. Rethinking the Future, Management Press, Praha 1998.)

Ovčáček by našel

Tohle od našich zápolících borců nezaslechneme. Prosáklí sponzorskými miliony od kapitalistů, obklopeni ideology kapitalismu, lobbisty kapitálu a drahými klauny, s upřímným ignorantstvím anebo s otevřeným cynismem ukazují jeden na druhého jako na hlavní příčinu rozdělené společnosti. Vyzývají k oddanosti západním hodnotám anebo k poctivé práci a stavějí před oči svých příznivců uprchlické obětní beránky, muslimskou „invazi“ či aspoň kvóty. A ovšem oligarchické Rusko, pomáhající Spojeným státům „stabilizovat“ Sýrii, stokrát prokletou Čínu, „dílnu (kapitalistického) světa“ a nejvášnivější advokátku globalizace. Skvělé to terče, chytré přesměrování pohledu, a to i tehdy, když jsou protivné státy podány jako kšeftařské (a bůhví jak ještě úžasné) ráje. Skvělé bojové fangle. Dobře těmto zemím padne dvojrole konkurentů-obchodních partnerů Západu. Tato dvojznačnost, z níž odnepaměti vyrůstá každý mír i válka, jiskří mezi všemi firmami, mezi korporacemi globálního kapitalismu, mezi státy čím dál víc řízenými jako firmy. Mezi všemi fragmenty bytí ve světě, jenž jako by se už otáčel jen kvůli zisku, ratingům a úrokovým sazbám. Kde je v televizních přenosech všeho toho vymývání mozků nějaká alternativa, východisko a špetka naděje? Kde je v naší volbě volba?

Zdál se mi sen. Miloš Zeman v něm náhle nemluvil o „nepřizpůsobivých“, o nutnosti snížit sociální dávky a ušetřené peníze reinvestovat do růstu. Ani o nelítostném boji s „cizí civilizací“. Ba ani o tom, že významný český intelektuál Ferdinand Peroutka, podlehnuv svodům doby, napsal (neexistující) článek „Hitler je gentleman“. Ne. Miloš Zeman místo toho najednou řekl: „Drazí přátelé, významný český intelektuál, odbojář a disident Václav Černý napsal článek, který mne, starého sociálního demokrata, chytl za srdce. Cituji: ,Obsahové složky socialismu jsou tedy dány povahou a počtem škodlivých nedostatků kapitalismu. Ty pak jsou dějinně zjištěny, totiž: konkurenční anarchie společenské výroby, jež je důsledkem soukromého vlastnictví výrobních nástrojů aktivizovaných k produkci jen za účelem osobního zisku; a nespravedlivé odměňování lidské práce, jehož důsledkem bylo nespravedlivé rozdělování společenských statků čili lidská bída.‘“ (In: Černý, V., Preisner, R.: O povaze naší kultury/Kultura bez konce, Atlantis, Brno 1996.)

Jistě, ráno z toho byla jen kocovina, šlo o snové fake news. Kdyby se ale, napadlo mne, sen uskutečnil, měl by naráz dvě výhody: Jiří Ovčáček by článek nehledal – pod nechutnou palbou médií – celé měsíce. A statečný pan prezident by vůbec poprvé dal najevo, že přece jen lidi za ovce nepokládá.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image