Squatujeme mediální prostor od roku 2013

O humoru, klaunech a spisovatelích

David Zábranský chce být ostouzen za politicky nekorektní pózu, aby ušel kritice svého spisovatelského břídilství.

Se vším, co je pražskou progresivní kavárnou uctívané (Berlín i uprchlíci, brutalismus i německé techno) i zostouzené (Alfons Mucha i rurální krajina, Miloš Zeman i jeho voliči), žongluje David Zábranský jako literární klaun, převraceje zeitgeist vzhůru nohama. Byli jste potrolleni a prohráli jste, vzkazuje ve svém novém románu Za alpami.

Literární blamáž

Zábranský není Houellebecq. Spisovatel Michel Houellebecq se stal svými romány (Rozšíření bitevního pole a Elementární částice) enfant terrible francouzské literární scény devadesátých let 20. století. Tento vystudovaný agronom, pověstný svým tradicionalistickým moralizováním haleným do skandalismu, cynicky reflektuje sexuální revoluci z pohledu poražených a odsouzených k masturbaci, samotě a resentimentu. Houellebecq není stylista ani jazykový inovátor, je především brilantní vypravěč a jako reakcionář se řadí se svým dílem po bok Célina a Pounda. Zábranský ovšem není ani jemný stylista, ani vynálezce nových forem a už vůbec ne poutavý vypravěč. Čeká v rohu své oblíbené kavárny, až přijde jeho chvíle a bude se moct stát prokletým zpátečníkem, neboť to aktuálně frčí.

Poté co byly prokouknuty Zábranského laciné triky napodobit Kunderu, autor to zkouší s houllebecqovským šovinismem, aby se vysmál vkusu salonů, v nichž chtěl zazářit, ale pohasl.

Zábranský není Kundera. Perspektiva Milana Kundery je svět cynických a ženami oblíbených děvkařů, profitujících z uvolnění mravů a často z proměny politických poměrů, jimž se obratně přizpůsobují. Tento přístup reprezentuje i Kundera jako autor, který nejprve psal budovatelskou poezii, později zpytoval svědomí ve světle stalinistických zločinů a nakonec se rozpustil v korytu postmoderního proudu. Přišel ale s novou strukturou románového vyprávění, v němž koláže příběhů a esejů tvořily kompaktní a do detailu promyšlený celek. V Zábranského románech naproti tomu jakýkoli koncept chybí a nejde v žádném případě o záměr, ale o důsledek nedomyšlenosti, tvůrčí nemohoucnosti a epigonství.

Zábranský není Rudiš. Vytknout Jaroslavu Rudišovi nepůvodnost je snadné, přesto přinesl do české literatury nový pohled na měnící se Berlín přelomu tisíciletí, pocukrovaný veršovaným frázováním vypůjčeným z německého expresionismu, a importoval slovíčko cool. V německém prostředí, kde léta studoval a kde žije, plave jako ryba ve vodě. Zábranský se naopak v německých reáliích, které dost dobře nezná, dusí jako ryba na suchu a blufování rodinnou ságou Mathiase Waltera se mění v blamáž. Čtenáři znalí pobytu na německých kolejích vědí, že například jednotlivá lůžka studentských pokojů jsou samostatná, a tak Mathias (hlavní postava románu) nemusel kvůli masturbaci čekat, až spolubydlící vypadnou do hospody. Nesmyslně působí popis Berlína devadesátých let jako města mužů nebo rádoby krasodušné pasáže týkající se techna téhož desetiletí, maskující autorovu nevědomost o kořenech osmdesátkového detroitského soundu v elektronické hudbě německé skupiny Kraftwerk. Zábranský nejenže není vidoucím obzorů nového světa, ale není ani dobrým opisovačem života druhých.

Outsiderova pomsta

Zábranský vplul do českých literárních vod obsáhlou prvotinou Slabost pro každou jinou pláž s ambicí stát se druhým Kunderou a s rudišovsky ulízanou patkou při předávání ceny Magnesia Litera za objev roku 2007. Ze samolibého snu zachytit „ducha doby“ zbylo jen nicneříkající žvanění a odmítnutí kritikou, jejíž argumenty si autor nevzal k srdci ani po pátém vydaném románu. „V určité velmi dlouhé dějinné fázi o nadřazenosti a podřadnosti prostě rozhodují odstíny a teploty čehosi nekontrolovatelného, čehosi, co k nám přichází ze zákulisí, které neznáme.“ Ve snaze oslnit především sebe samého svou domnělou inteligencí se Zábranský před očima chytřejších čtenářů mění v politováníhodného tlachala. Poté co byly prokouknuty jeho laciné triky napodobit Kunderu, kritikou a celou pražskou kavárnou vysmívaný autor to zkouší s houllebecqovským šovinismem, aby se vysmál vkusu salonů, v nichž chtěl zazářit, ale pohasl. Výsledkem je však opět parodie – především sebe sama. Zábranského ironie přitom není smích klauna, který léčí zraněnou duši. Jeho jízlivost připomíná chuť dortu z nepromyšleně namíchaných surovin aktuálního coolness bez znalosti původní receptury. Jediné, co se autorovi daří, je vyvolat ve čtenáři chuť zvracet.

Uražený a ponížený

„Fuck you!“ zakřičelo Zábranského alter ego Mathias Walter k barovému osazenstvu v Biu Oko poté, co byl na záchodě vykasrován mladou umělkyní Dominikou Kurelovou, které „sahal na kundu“ přesně v den Trumpova vítězství. Přesně v tomto momentu se autor neskrývá za mnohoznačnosti rozehrané v dialozích a myšlenkách postav. Tady se Zábranský přestává toporně šklebit a na chvíli stojí docela nahý, takový, jaký je: uražený a ponížený pražskou kavárnou.

Mathiasův neúspěšný flirt s Dominikou tvoří pilíř struktury vyprávění, futrovaného příběhem Mathiasovy česko-německé rodiny. Mathias, úspěšný německý lékař usazený na pražské Letné, zakládá svou kariéru sukničkáře na svém statusu Berlíňana a klátí jednu umělkyni za druhou, přičemž jednu z nich sbalí na Tinderu. „Tohle tady je jak nějakej malej Berlín,“ paroduje Zábranský Mathiasovými ústy ta nejotřepanější klišé poté, co jí v Messengeru napsal, že jeho byt je hned za rohem. Dominika, která přišla do Prahy z Uherského Hradiště, je xenofobní stejně jako její německý společník. „Vesnice,“ odpovídá na Mathiasovu otázku, co si představuje pod pojmem česká kultura. „Jižní Morava a jihomoravská krajina. Miluji krajinu u Uherského Hradiště. Studovala jsem ve Zlíně. Tohle je jenom… Evropa.“ Ani ona mu však nedala, a tak se proutník po smrti své matky odebral do broumovského kláštera.

Katharina Walter, Češka, která emigrovala na frankfurtské předměstí se svým tehdejším přítelem Janem Rabasem, nakonec založila rodinu se zámožnějším Clemensem, pozdějším otcem Mathiase. Ač naturalizovaná imigrantka, opovrhovaná Clemensovou první ženou Hanou, pocházející z nacistické rodiny, stává se postupem času xenofobní vůči přistěhovalcům z Blízkého východu a Afriky, kam jezdí Mathias se svou italskou manželkou Marií v rámci misí Lékařů bez hranic. „Jsou černí, jsou. Jejich život má menší cenu,“ glosuje Maria Walter své lékařské zkušenosti z čadské N’Djameny, jež přirovnává k veterině. „Celá ta N’Djamena, sotva vyšli z hotelu, pro něj byla postoupena sexualitou.“ Zábranský se těmito pasážemi snaží vyprovokovat své čtenáře s kalkulem, že bude odsouzen za svou politicky nekorektní pózu a ujde tak kritice za své řemeslné břídilství.

Zábranský nedokáže zachytit tep doby, neboť současní lidé pro něho nejsou bytosti z masa a krve, žijící ve vztazích tvarovaných jejich materiálními podmínkami. Dozvíme se, že obyvatelé Letné se svým cítěním a kulturností cítí být avantgardou, chodí do malých bioobchodů s farmářskými potravinami, ale neuvidíme už, jak to dělají. Na každého dobrého umělce jsou desítky špatných, ale i jejich chyby hrají v dějinách umění svou roli – především jsou dobré k tomu, aby se jich ostatní vyvarovali. Na lepší obraz současnosti si tedy budeme muset počkat.

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image