Rap je posedlý Xanaxem. Co to prozrazuje o světě?


Drogy jsou s muzikou spojené odnepaměti. Nyní ale hudebníky nezavádějí do nových světů, ale pomáhají jim okolní realitu vypnout. Proč?

Sedím v obýváku u jednoho nadějného mladého rappera (nemůžu jmenovat). Pozval si mě, aby mi pustil tracky z chystané desky. Když k němu dorazím, zjistím, že v jeho bytě se koná párty. Týpci, kteří by mohli být klidně moji synové, kdybych udělal tu blbost a měl děti v osmnácti, si na střídačku pouští na YouTube aktuální trapové hity. Některé poznávám, u jiných se musím zeptat na interprety a oni mi je sdělují mezi potažením z jointa, který koluje místností.

Epidemie „pilulkových řešení“ je dost možná také důsledkem tlaku, který moderní společnost postavená na soutěživosti a výkonu vytváří na jedince.

Najednou v playlistu naskočí Betrayed od Lil Xana. Melancholický track se právě dostal do první stovky americké hitparády, odkud ho znám já. Katatonický refrén, „Xans don’t make you, xans gon take you“, skanduje celé osazenstvo večírku a za chvíli pochopím proč. Na stole objevím plato léků, ze kterého si každý bere po tabletce a pak ji zapíjí. Xanax.

O něm je Betrayed, stejně jako snad všechny rapové hity loňského roku. Přípravek na bázi alprazolamu, používaný k léčení úzkostných a panických poruch, je v hip hopu poslední roky mimořádně populární. Rapují o něm všichni od Lil Waynea, Yung Leana přes Futurea a Dannyho Browna až k nováčkům jako jsou Lil Pump nebo $uicideboy$.

„Chceš to zkusit?“ zeptá se mě kluk, který sedí vedle mě na gauči, shodou okolností jeden z nejlepších mladých producentů na scéně. „Tak jo,“ říkám a on mi dává tři pilulky. „Počkej, za chvíli budeš mít pocit, že tě ten gauč sežral,“ směje se. Sám už jich pár měl a je to na něm trochu znát. Bavíme se o muzice, ale jemu chvílemi ujíždí myšlenky. Chce něco říct, ale věty mu přeskakují jako přenoska gramofonu, která narazila na poškození na vinylu. Netrvá to dlouho a začnu to chápat. Vnímání se mi také rozmazává, zpomaluje, sám mám problém artikulovat. Gauč mě polyká.

Je to skvělý pocit. Přesně takový, který zrovna potřebuju. Bylo to divných posledních pár měsíců. Těžký o tom psát otevřeně, abych někomu neublížil. Z euforie rovnou na nulu, jako kdybych jel po dálnici sto padesát a narazil do zdi. Ocitl jsem se v limbu, mezi dvěma světy – novým životem, který mi protekl mezi prsty, a tím, který jsem odsouzen žít dál. Do toho tlak v práci, problémy s postiženým synem. Myslel jsem si, že to dám stejně jako kdykoli dřív, ale tentokrát je to fakt těžký. Teď ale poprvé po nekonečných týdnech nespavosti a výčitek konečně cítím alespoň na chvíli vysvobození. Z alkoholu a trávy chytám sebelítost, Xanax je jiná liga.

Posloucháme trapy z YouTube a ve vnitřnostech gauče je mi všechno krásně jedno. Je jasné, že do klubu, kam jsme chtěli původně jít, už dneska večer nedorazíme.

Rappeři jako lékárníci

Rap a drogy, to šlo vždycky krásně k sobě. V devadesátých letech rapovali Snoop Dogg a Dr. Dre o silné kalifornské marihuaně chronic, o dekádu později skládal Jay-Z ódy na extázi. „MDMA got you feeling like a champion,“ rapoval v globálním hitu Empire State of Mind. Jak se hip hop dostal do žebříčků prodejnosti, přesunulo se jeho těžiště ze špinavých uliček předměstí do luxusních klubů a s tím se změnily i drogy. Kvalitní kokain nultých let byl začátek, ve stejné době začali míchat v Houstonu purpurové koktejly s kodeinem a prometazinem a do módy přišly léky na předpis.

„Percocets, Molly, Percocets / Percocets, Molly, Percocets,“ skanduje Future v loňském hitu Mask Off. Vrchní „lékárník“ atlantské scény dostal v posledních letech do hiphopového slovníku i další medicínské termíny jako Oxycontin nebo Actavis. Léky proti úzkostem, depresím nebo bolesti v rapových hitech vystřídaly jména luxusních aut a značkového zboží. Staly se novým statusovým symbolem.

S novými drogami přišla i nová estetika. Zpomalené beaty, melancholická nálada, mumlavé frázování připomínající řeč na silných sedativech. Dřívější bezbřehý hédonismus se překlopil v nihilismus. Byl to právě Future (a nebo třeba The Weeknd), kdo do žebříčků uvedl postavu celebrity, jež je na konci sil z nekonečných večírků a propadá se do depresí. Jeho nejlepší album DS2 z roku 2015 se dá poslouchat jako óda na utlumováky, které mají ulehčit blyštivý život zbohatlíků. Mají všechno, ale jejich svět je paradoxně plný prázdnoty. „Šoupnu tam pět Xanaxů a pomodlím se, abych se probudil a zapomněl,“ rapoval Future před třemi lety na singlu Just Like Bruddas.

Když Future v roce 2015 vydal v rozmezí několika měsíců čtyři nahrávky plné podobně sebetrýznivých skladeb, začala se média ptát, jestli už utrápená hvězda nepotřebuje odbornou pomoc. Rapper ale následně fanoušky uklidnil, že si o něj nemusí dělat starost. „Nejsem pořád na drogách nebo závislá fetka. O drogách a lécích na předpis rapuju, protože je to téma, které všechny zajímá,“ prohlásil v rozhovoru pro francouzský portál Clique. Myslím, že tady na to Future docela kápl.

Novej Cobain

O Xanaxu a podobných legálních narkotikách se v souvislosti s hip hopem hodně psalo vloni v listopadu, když zemřel rapper Lil Peep. Těsně před smrtí zveřejnil na Instagramu příspěvek, v němž tvrdí, že požil šest pilulek Xanaxu doplněný titulkem: „Až umřu, budete mě milovat.“ Xanax se tehdy přes noc stal synonymem nové rapové dekadence a média začala brojit proti glorifikaci užívání látek, které jsou vysoce návykové.

Třeba právě Lil Xan je ale příkladem někoho, kdo sice o Xanaxu rapuje, zároveň ale varuje před jeho nebezpečím. Dva roky se léčil z těžké závislosti a v refrénu svého nového tracku Wake Up, zveřejněného na konci prosince, sugestivně rapuje monotónním hlasem: „Probudím se, vyzvracím se, cejtím se jako mrtvola.“

Vlna emo rapu poslední roky zaplavila žebříčky. Hédonismus už v rapu neletí, místo něho táhne smutek a deprese. Žádná náhoda, že dnešní emo rappeři vzývají devadesátkové grungeové ikony s jejich bezútěšným pohledem na svět. „Chci bejt novej Kurt Cobain,“ prohlašoval Lil Peep. Na to, aby se mu to povedlo, by ale musel vydat víc dobrých desek.

„Xanaxová hudba skrývá smrt,“ hlásá na obálce český hudební časopis Headliner. Podobných článků za poslední měsíce vyšlo několik, směs bulvarizace a moralistního podtónu je v nich samozřejmostí. Není to ale nic nového. Když na konci osmdesátých let pronikli do žebříčků N.W.A. s texty plnými drsných historek z ulice, poukazovali různí moralisté na to, že rapoví gangstas oslavují násilí a podněcují nenávist. Umělci se ale bránili tím, že jen zachycují realitu, které si nikdo před nimi nevšímal. Něco podobného se děje díky současné vlně smutných rapperů. Zachycují společnost, která hledá únik z nevábné reality a sahá po jednoduchém řešení v podobě prášků. Zmíněná léčiva totiž nezajímají jen znuděné rapové celebrity.

Léky proti úzkosti se v poslední dekádě staly nedílnou součástí moderního světa, jakýmsi olejem, bez něhož by nemohl fungovat stroj západní ekonomiky. Pro ni je na prvním místě bezpodmínečná užitečnost každého jedince a všechny psychické potíže se musí vypnout ve jménu vyššího dobra. Takových emocí je ale bohužel tváří v tvář nepříjemným důsledkům ekonomické krize, prekarizace pracovního trhu nebo postupného rozkladu sociálního státu čím dál víc. Stačí ale spolknout prášky a všechny nepříjemné pocity zmizí. Better living through chemistry.

Přináší to ale samozřejmě i nepříjemné důsledky. V USA zemře na předávkování opioidy na předpis devadesát lidí denně a vloni v červnu varoval náměstek ministra spravedlnosti Rod Rosenstein, že u Američanů mladších padesáti let je předávkování drogami hlavní příčnou smrti. Nejde ale o klasické drogy, ze dvou třetin jsou příčinou úmrtí léky proti úzkostem či bolesti předepisované lékaři. Média dokonce hovoří o „opioidové krizi“.

Prosím, ať to zmizí

Bavili jsme se nedávno s kamarádem, který bere už několik let antidepresiva a tvrdí, že mu zachránila život. Možná by byla řešením i na moje úzkosti, přesvědčuje mě. „Nemůžu to brát. Měl bych pocit, že jsem prohrál,“ říkám mu. „No právě, když to budeš brát, přestaneš mít pocit, že záleží na tom, jestli vyhráváš, nebo prohráváš,“ vysvětluje mi a já začínám pomalu chápat kouzlo těchto léků. Samozřejmě že lidem, kteří jsou reálně psychicky nemocní, je třeba pomoci. Epidemie „pilulkových řešení“ je ale dost možná také důsledkem tlaku, který moderní společnost postavená na soutěživosti a výkonu vytváří na jedince.

Vzpomenu si na svoji ženu, které psychiatrička kdysi napsala Neurol (tedy stejný výrobek jako rappery opěvovaný Xanax), když začala pracovat v jednom poměrně psychicky náročném zaměstnání. Brala ho možná dva měsíce, během nichž jí začal být tlak v práci úplně jedno, přesně do té míry, aby ji mohla spolehlivě vykonávat. Stejně jedno jí ale začala být i její rodina, prášky začaly měnit její psychiku a já sledoval, jak se postupně mění v zombii. Sice perfektně výkonnou, ale zombii. Nakonec jsme se rozhodli, že z práce odejde a prášky přestane brát. Jedno plato nám možná ještě zůstalo v šuplíku lékárničky.

Napadne mě to, když se potácím tu noc, vlastně už spíš ráno, domů. Gauč mě vyvrhl ze svých vnitřností, otupělost začíná trochu polevovat a v sluchátkách mi právě hraje XO Tour Lif3 od Lil Uziho Verta. Dost možná největší rapový hit roku je o depresích a sebevraždě. „Možná si vystřelím mozek z hlavy/ Xanny mi utlumí bolest. Prosím Xanny, ať to zmizí,“ mumlá Vert skrz autotune do syntezátorového riffu a pak zlomeně dodává:„Teď už tu bolest necítím, přísahám, že mě to zpomaluje.“ V tu chvíli si rozumíme.

Drogy vždycky nabízely únik. S hudbou ale byly obvykle spojené ty, které měly za úkol rozšiřovat mysl a nabízet nové zkušenosti. Utlumováky ale neslibují fantastické výlety nebo zvláštní způsob vnímání, jen vypnutí světa a jeho nepříjemností. Jako kdyby už nebyla naděje, že se něco může změnit. Rap kdysi volal po společenské změně nebo kritizoval status quo, teď už jen oslavuje xanaxovou prázdnotu. Neprůstřelní rapoví gerojové se proměnili v uplakánky. Zanechte všech nadějí.

Pomalu svítá a já myslím na to plato Neurolu, které mám nejspíš ještě v šuplíku.

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM