Volby jako plivnutí do polévky

Naše společenské problémy prezidentská volba nevyřeší. Miloš Zeman je totiž symptomem dlouhodobého vývoje české společnosti.

Ať už prezidentské volby vyhraje kdokoliv, prvořadým úkolem zůstává odstranění příčin, ze kterých vyrůstá podpora domněle antiestablishmentových kandidátů, jako je Miloš Zeman. To vyžaduje zásadní reformu společenských institucí zvýšením dostupnosti a vymahatelnosti práva i kvality vládnutí, stejně jako férovějším a efektivnějším rozdělováním společenského produktu.

Zeman antiestablishmentový

Voliče Miloše Zemana lze rozdělit do několika skupin. Jedna skupina má nedůvěru k veřejným intelektuálům a kulturním elitám („pražské kavárně“). Volí tedy toho, koho elity kritizují a kdo je nějakým způsobem schopen vyvolat antiestablishmentový dojem. Důvody nedůvěry této skupiny k médiím hlavního proudu jsou pochopitelné. Jejich rozbor by zasluhoval samostatný článek, zde si je přibližme na historickém příměru. Filosof Jerry Cohen z Oxfordu vysvětloval, jak je možné, že tolik západních levicových intelektuálů tak dlouho obhajovalo Sovětský svaz: když kapitalistický tisk referoval o domácích demonstracích a stávkách, kterých se sami účastnili, překrucoval a lhal. Bylo tedy logické předpokládat, že podobně vylhaná je i kritika SSSR, která byla v těchto médiích tištěna.

Ať už prezidentské volby dopadnou jakkoliv, odstraňování odéesácké setby, ze které vyrostl i Zemanův smrdutý květ, je prvořadým úkolem všech, kdo jsou zainteresováni na demokratické a evropsky orientované budoucnosti Česka.

Dnes bychom mohli tuto zkušenost aktualizovat: jak má někdo, kdo z žebrácké mzdy nedokáže uhradit ani základní životní potřeby, důvěřovat médiím, ve kterých se píše, že Česko je přehnaně rovnostářské a chudobou je ohroženo nejméně v Evropě, což by nám prý i v Německu mohli závidět. Tato oblíbená pseudoargumentace českých novinářů byla založena na jejich neschopnosti správně interpretovat zavádějící ukazatel relativní míry chudoby, podle kterého je Severní Korea chudobou ohrožená ještě méně než Česko. V této konkurenci není těžké sáhnout k Parlamentním listům. Za každým jejich čtenářem stojí příběh člověka zklamaného selháváním hlavního proudu českého infotainmentu, ať už jde o zkreslování sociální reality nebo podléhání válečné propagandě v souladu s aktuální zahraničněpolitickou orientací Česka. Příklon k Zemanovi je pak motivován informační heuristikou: nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.

Zeman trestající

Druhá skupina voličů od Zemana nečeká nic dobrého, ale hodlá ho volit jako signál privilegovanějším spoluobčanům. Ti by prý v případě vítězství Drahoše nadále vesele ignorovali „druhé Česko“ a jeho palčivé problémy tak, jak tomu bylo doposud. Z tohoto soudku je příměr Kateřiny Vaňkové o volbě Zemana jako o plivnutí do polévky, který vyvolal značnou odezvu na sociálních sítích: „Znovuzvolení Zemana je nutnost, aby do poklidných sobotních dýchánků stanovovatelů diskursu byly hozeny rezavé hnojné vidle. Dovedu si živě představit tu idylku a poplácávání po zádech, co by v těch kruzích zavládlo po Zemanově porážce, a na to já říkám: ne. Když žijí chudí ve sračkách, tak střední třídě aspoň plivnout do polévky, když už nic.“ Podobná je i úvaha publicisty a internetového podnikatele Patricka Zandla s titulkem „Proč má prezidentské volby vyhrát Miloš Zeman?“.

Takováto argumentace trpí jedním nedostatkem: opravdu lze předpokládat, že elity šokované Brexitem nebo vítězstvím některého z řady populistů budou ochotné přehodnotit oprávněnost svých privilegií či se jich snad vzdát? Nebo se spíš odkloní od demokracie a zaměří se na vymýšlení způsobů, jak dovedněji fabrikovat souhlas mas či je zcela od jakéhokoliv rozhodování odstřihnout?

Voliči Zemana „z trucu“ by neměli předpokládat, že takovou volbou dosáhnou jakéhokoliv pozitivního efektu, že se obětují pro „altruistické potrestání“ elit. A od samotného Zemana s exekutorskou mafií v zádech lze očekávat spíše projevy sociálně necitlivé, jaké předváděl během své první pětiletky, podobně jako vítězství Brexitu hrálo do karet spíše rasistům a ekonomickým konzervativcům než levičákům blouznícím o Lexitu. Jako upřímnější se mi tedy jeví teze britského nezaměstnaného, který své hlasovaní pro Brexit připsal na vrub své snahy „šířit bolest“ i mezi ty, kdo ji předtím nepociťovali.

Východoevropská pěstírna zlojedů

Jenže i tato zlomyslná motivace k volbě Zemana má svoji logiku. Zlomyslné jednání se totiž nejsnáze šíří ve společnostech s nízkou mírou vymahatelnosti práva. Všimli si toho výzkumníci replikující experimenty typu „hry na ultimátum“ ve východní Evropě. Často se zde totiž setkali s tím, že hráči byli ochotní obětovat vlastní prospěch, jen aby uškodili někomu jinému, zcela v duchu pořekadla o sousedově krávě (ať mu chcípne). Dobré společenské instituce dávají lidem záruky materiálního zajištění i v případě nepřízně osudu, a ovlivňují tak jejich chování prospolečenským směrem k větší solidaritě. Absence takových institucí vede k opaku. Zeman následně politicky těží z neochoty občanů nést rizika spojená s migrací, přičemž tato neochota je způsobena především nesolidární atmosférou ve společnosti a pocitem obětí zpackané transformace.

Sám jsem na tuto logiku narazil ve vlastím výzkumu evoluce morálky. Navrhl jsem v něm model vysvětlující, jak je možné, že pouze procesem přirozeného výběru se ze sobeckých aktérů mohli vyvinut aktéři nadaní morálkou. Morálku modeluji jako braní ohledů na to, jaké dopady budou mít činy aktéra na blahobyt ostatních členů společnosti. Podmínkou pro evoluci morálky je pak existence kognitivních zkreslení na straně aktérů a pozitivní kovariance (tj. změna stejným směrem) mezi dopadem činů na jejich aktéra a dopadem na společnost. Jenže když je kovariance  dopadů na aktéra a na společnost záporná (tj. mění se opačným směrem), což odpovídá společnostem rozvráceným korupcí a se špatnou vymahatelností práva, dojde k evoluci „negativní morálky“: škození druhým začne dělat aktérům radost a stane se samoúčelem. Proslulý Dostojevského podzemní člověk prohlašoval: „Když si mám vybrat, má-li jít celý svět k čertu, nebo já dnes nemít svůj čaj, ať se celý svět propadne, jen když já budu vždycky mít svůj čaj.“ Zemanův volič může prohlásit: „Klidně i svůj čaj oželím, pokud tím přispěju k tomu, aby šel celý svět k čertu!“ A když to nebude Zeman, bude to nějaký jiný populista či otevřený fašista Kotlebova typu, odchod z EU, odstoupení od Ženevských konvencí, ukončení programu inkluze ve školách a podobě. Příležitostí odklonit se od civilizačních výdobytků minulých generací budeme mít v nadcházejících letech bezpočet.

Politika ODS: tři mouchy jednou ranou

S trochou nadsázky lze říct, že všechny volby od listopadu 1989 vyhrála ODS. Tím, že byl její projekt od samého vzniku poháněn ideou rychlé stratifikace společnosti rozkrádáním státního majetku, což po promlčení spáchaných trestných činů sami bývalí představitelé ODS ochotně přiznávají, dosáhla tato strana politického hattricku. Zaprvé si zajistila bohaté financování na oplátku od novopečených miliardářů. Zadruhé vytvořila třídu kapitalistů s prostředky a zájmem hájit status quo žalostné kvality vládnutí, který této třídě umožnil nejprve rozkrást státní majetek a poté tunelovat veřejné rozpočty. Zatřetí tím podvázala rozvoj sebevědomé střední třídy, schopné organizovat se v občanskou společnost v protiváze k oligarchům. Výsledkem je společnost tvaru pyramidy – s privatizátory a korupčníky na vrcholu a vrstvou nekvalitně vzdělaných obětí transformace v její široké základně. Celé dílo je korunováno přenesením důrazu ODS od neoliberalismu ke kulturnímu konzervatismu (nacionalismus, sociální darwinismus a nedůvěra k demokracii jsou konstantní), čímž se paradoxně stala pro část frustrované vrstvy občanů, na jejímž vzniku má hlavní zásluhu, znovu volitelnou.

Z mocenského hlediska byl tento postup ODS geniální; následkem je ale následující „východoevropský sociální kontrakt“ mezi státem a domácími i zahraničními podnikateli: exekutiva, legislativa i soudnictví fungují neefektivně a korupčně, na oplátku ale můžete své zaměstnance sdírat z kůže, což vám i po odečtení nákladů na úplatky zajistí vysoce nadstandardní ziskovost jako v jiných rozvojových zemích (ve vysoké míře zisku má Česko nejblíže k Rusku, Zambii, Bolívii a Namíbii). Významná část společnosti vychází z této společenské smlouvy s prázdnýma rukama. A s exekucí za krkem se překlání k populistům, schopným vyvolávat antiestablišmentový dojem. Ať už tedy prezidentské volby dopadnou jakkoliv, nemusíme lomit rukama. Jejich výsledek bude jen poznámkou pod čarou projektu restaurace kapitalismu s českými charakteristikami v režii ODS a dalších reprezentantů zájmů novopečené české oligarchie. A odstraňování této pravicové setby, ze které vyrostl i Zemanův smrdutý květ, zůstane bez ohledu na výsledek voleb prvořadým úkolem všech, kdo jsou zainteresování na demokratické a evropsky orientované budoucnosti Česka.

Autor je ekonom.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies