Žijeme v rozbouřeném světě plném nejistoty. Ve světě, ze kterého se vytratil řád a přehlednost. Pravda nám protéká mezi prsty a jedinou jistotou zůstává snad jen špína za nehty. Dospělí se potácejí nad propastí existenciální tísně, na jejímž dně už vidí své vlastní hroby. Proto se rozhodli zachránit alespoň své děti. Nebo cizí děti. Vždyť je to jedno.
Žijeme v zemi, kde naštěstí každý ví, co je pro cizí děti nejlepší. Předseda školského výboru Václav Klaus mladší například ví, že je pro cizí děti nejlepší, když nebudou moci chodit od dvou let do školky. Taky ví, že by cizí děti se zdravotním postižením měly chodit do zvláštních škol. Svaz průmyslu a obchodu zase ví, že by cizí děti měly chodit na učiliště. Ministryně obrany Karla Šlechtová pro změnu zjistila, že cizí děti potřebují brannou výchovu, výchovu k vlastenectví a vůbec by jim trocha vojenského řádu jen prospěla.
Armáda je dokonalým předobrazem českého školství, a je proto logické je více provázat. Děti si prohloubí užitečné dovednosti: neklást odpor autoritám, být zticha a poslouchat.
Svět nejistoty nás však u nové ministryně trochu dohání. Klade nám totiž otázku, zda je nutné zabývat se nápady členky vlády, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny.
Tuto nejistotu naštěstí můžeme vyřešit empiricky. Ministři této vlády zahájili před koncem roku masivní čistky na ministerstvech a pokračují v nich také v roce letošním. Jejich jednání je tedy reálné, jako by byli skutečnou vládou a skutečnými ministry, kteří získali důvěru k vládnutí a řízení země. Sice ji nezískali, ale v této situaci naštěstí platí zlaté pravidlo: vždyť je to všem jedno.
Ideální školák je voják
Karla Šlechtová je tedy ministryní obrany. Spadají pod ni vojáci, a tedy i školství, protože děti jsou takoví malí vojáci. Taky jsou to budoucí zaměstnanci průmyslu, který na ně myslí kudy chodí. Ozvat by se měli rovněž zemědělci, protože malé dítě je vlastně takový malý zemědělec. Své k tomu občas řeknou i učitelé těchto abstraktních dětí. Učit se má stejně, jako se učilo vždycky. Hlavní je, že to baví učitele. Některé. Co baví děti, je přece úplně jedno.
Požadavky na české školství jsou tedy jasné a přehledné. Jsou jasné, přehledné a stejné už asi dvě stě let. Asi nejlépe je definoval císař František I. k tehdejšímu základnímu školství. Jeho hlavní úkol měl spočívat ve výchově „pracujících lidových tříd v srdečně dobré, povolné a zdatné lidi.“ Žáci měli být vedeni ke ctnostem, kterými byly „pořádek, píle, šetrnost, poslušnost, čistotnost, stud a loajalita vůči vrchnosti“.
Díky těmto jasným požadavků produkuje české školství ty nejlepší zaměstnance. Nejlepší zaměstnance pro svět minulých staletí. Této produkci pomáhají také vymoženosti, jako jsou jednotné přijímací zkoušky, jednotné testy nebo jednotné maturity. Jednoduché klíče, které umožní se v té nepřehledné mase budoucích dělníků vyznat.
Jednotlivé návrhy na to, jak by mělo školství vypadat, přicházejí zdánlivě z různých stran, a vypadají proto nahodile a chaoticky. Jenomže když si je seřadíme za sebe, vidíme zcela jasnou koncepci. Tato koncepce se jmenuje disciplinace pracovní síly.
Tato koncepce učí děti důležité věci. Učí je pamatovat si věci, kterým nerozumějí a o kterých netuší, jaký mají smysl. Učí je, že kdo se odlišuje, patří do separátní školy někde za plotem. Učí je, že kdo má chudé rodiče, nemůže chodit do školky. A protože nemůže do školky, jeden z rodičů, nebo dokonce ten jediný, kdo má dítě na starosti, nemůže do práce. Také je učí, že děti bohatých a vzdělaných rodičů budou bohaté a vzdělané, protože jejich rodiče si cesty najdou. A pro ostatní jsou tady učiliště.
Ministerstvo obrany je nejlepší ministerstvo školství
Nápad Karly Šlechtové zavést brannou výchovu není bizarní ani absurdní. Zcela logicky do této koncepce zapadá. Armáda je dokonalým předobrazem českého školství, a je proto logické je více provázat. Děti si prohloubí užitečné dovednosti: neklást odpor autoritám, být zticha a poslouchat. Tím se zlepší jejich aktuální kompetence – sedět rovně a hlásit se o dovolení, když se jim chce čůrat.
Ministryně Šlechtová celou koncepci rozšířila o důležitou myšlenku: „Pro nás je důležité, aby děti věděly, co to znamená být Čech.“ To je samozřejmě důležité. Česká identita si s sebou skutečně nese specifické rysy, které je třeba uchovat. Ať už je to populární poraženectví, odvaha myslet si svoje (ale potichu), jít s davem, šlapat po slabých, morbidní konzumace alkoholu nebo schopnost nalézt vždy někoho, kdo za to všechno může.
Česká identita by se samozřejmě dala budovat i jinak. Třeba na těch, kdo se postavili většině nebo proti všem vydupali samostatné Československo. Jenomže takové příklady jsou příliš nebezpečné a do výroby se nehodí.
Ale není to jediná prospěšná myšlenka: „Je nepřijatelné, pokud naše škola po dobu čtyř let poskytuje těm dětem výstroj, školí je, a ony pak odejdou do civilu. Zvažuji, že bychom zavedli nějakou úhradu, pokud to dítě nezůstane v armádě.“
To je dobrý nápad. Je to tak dobrý nápad, že by se měl rozšířit také na ostatní střední školy a učiliště. Děti chudých rodičů tak nebudou muset řešit budoucnost. Tu za ně vyřeší rodiče, kteří je pošlou do vzdělávací jednosměrky. Dětí z bohatých rodin se to nedotkne nijak. Win-win. Nebude trvat dlouho a zrestaurujeme celý svět feudalismu osmnáctého století.
Řídit děti jako firmu
Český vzdělávací systém je naprosto unikátní v tom, že dokáže zohlednit zájmy a potřeby všech, kdo od něj něco potřebují. S výjimkou dětí.
Když řídíte firmu, musíte vědět, kolik kam potřebujete jakých zaměstnanců. Děti jsou takoví malí zaměstnanci. Ale zatím je bohužel nemůžete zaměstnat, protože vám v tom brání různá nařízení Bruselu a neomarxistické experimenty, jako je ochrana mladistvých a podobné socialistické výstřelky.
Co ale můžete, je zbavit tu malou nesvéprávnou bandu možnosti budoucí volby. Zbavit ji naděje na budoucnost a připravit ji na svět, kde bude konkurovat robotům ochotou pracovat za menší náklady na svou údržbu. Jinou možnost mít nebudou.
Vzdělání je samozřejmě priorita. To platí stále. Rodičům na svých dětech záleží. Asi proto je nikdo nikdy neviděl v ulicích protestovat za lepší platy učitelů a lepší školy pro své děti. Proč taky, vždyť je to jedno. Navíc musí řešit akutní problémy. Třeba to, zda jsou větší hrozbou dvouleté děti ve školce, nebo snad inkluze. Proč vymýšlet, jak obojí podpořit ke spokojenosti všech? Větší zábava je obojí zrušit.
Branná výchova není hrozba. Je to něco známého. Užitečného. Děti se tam snad naučí kopat lopatou zákopy. Budou se moci zahrabat, až se jim nad hlavami bude valit budoucnost. Až se budoucnost přelije, děti vylezou a budou dokonale připraveny na život v minulosti. V té se totiž pořádné lopaty nikdy neztratí. A pokud snad ano, tak co, vždyť je to jedno.