Když musejí za dospělé zaskakovat děti


Floridští studenti ze střední školy v Parklandu s nebývalou razancí žádají americké zákonodárce, aby zpřísnili zákony týkající se zbraní.

„Čím více se dospělí chovají jako děti, tím více se děti chovají jako dospělí,“ říká krizová poradkyně z Indiany Gerry Griffith. Přesně tím popisuje stav americké společnosti po dalším školním masakru. Celá řada konzervativců se předhání, kdo pošle více „myšlenek a modliteb“ pozůstalým po obětech, aby druhým dechem zaútočili na každého, kdo se snaží vést debatu o kontrole zbraní, za to, že téma „zbytečně politizuje“. Zpřísnění zákonů, které by snížilo dostupnost poloautomatických a automatických zbraní, kdekdo bagatelizuje tím, že „vrah si k nim cestu vždycky najde“, což je v podstatě argument proti zákonům jako takovým. Prezident Trump zbraňovou politiku úplně ignoruje, za hlavní příčinu prohlásil duševní onemocnění vraha a ještě prakticky obvinil spolužáky, že jeho chování nenahlásili. V takové atmosféře je jen na samotných studentech, aby ve společenské debatě sehráli roli dospělých.

Konkrétní návrhy na zpřísnění legislativy pokaždé prohrály s abstraktní ideou práva na vlastnění zbraně pro osobní sebeobranu, které pro značnou část společnosti přímo definuje identitu Američana.

Po středeční střelbě na Stoneman Douglas High School v Parklandu na Floridě, během níž zastřelil devatenáctiletý Nikolas Cruz čtrnáct studentů a tři zaměstnance školy útočnou puškou Smith & Wesson M&P15 a několik dalších zranil, došla parklandským studentům s neřešením problematiky dostupnosti zbraní trpělivost. Pět z nich se objevilo v pořadech stanic jako NBC, ABC, CBS, Fox nebo CNN, v nichž tvrdě kritizovali postoj prezidenta a zákonodárců, kteří profitují z příjmů vlivné organizace National Rifle Association (NRA) lobbující pro držení zbraní, a odmítají tak zákony zpřísnit. „Tohle nenecháme zamést pod koberec,“ říká na NBC News studentka Emma Gonzalez, která rovněž v plamenném sobotním projevu z Fort Lauderdale odsoudila snadnost, s jakou lze koupit na Floridě zbraně, upozornila Trumpa, že na Cruzovo problematické chování bylo v minulosti opakovaně poukázáno, ale že v tom stejně hlavní problém nespočívá, protože takovému člověku se především neměla do rukou legálně dostat poloautomatická puška. Odmítla také rétoriku sympatizantů NRA, podle nichž přísnější zákony násilí nesníží.

Trump vs. fakta

Gonzalez jménem studentů odmítla některé mýty, které se vlivem zbraňové lobby stále vynořují a znemožňují uchopit celý problém v jeho komplexitě. Předně je třeba říct, že více zbraní ve společnosti prostě znamená vyšší míru násilných úmrtí, což dokazují statistiky mapující jak jednotlivé americké státy, tak ostatní země. Studie z roku 2016 publikovaná v časopise Epidemiologic Reviews například analyzovala sto třicet průzkumů z deseti zemí a ve všech vysledovala nezpochybnitelnou korelaci mezi zpřísněním zákonů snižujících dostupnost střelných zbraní a počtem úmrtí. Často je zmiňován případ Austrálie, která v roce 1996 po masakru v kavárně v tasmánském Port Arthuru, během nějž osmadvacetiletý muž zastřelil 35 lidí a 23 zranil, odkoupila v rámci vládního programu od obyvatel 650 tisíc zbraní, což vedlo v následujících letech k poklesu vražd a sebevražd až o polovinu.

Trumpovu zdůraznění duševního onemocnění jako hlavní příčiny, na kterou je třeba se zaměřit, zase protiřečí statistiky, které prokazují, že takto postižení lidé bývají mnohem častěji oběťmi než pachateli násilí. „V případě hromadné střelby vždycky skáčeme k otázce duševního zdraví, ale ostatní faktory mohou pravděpodobně prozradit mnohem víc, ať už jde o sociální sítě, ideologii, mužské pohlaví, rasu nebo přístup ke zbraním,“ říká v rozhovoru pro Democracy Now psychiatr Jonathan Metzl. Domácí násilí, xenofobie a rasová nadřazenost nebo radikalizace na internetu v krajně pravicových kruzích jsou mnohem častějšími společnými jmenovateli takovýchto útoků. Otázka duševního zdraví tak celou problematiku neproduktivně zjednodušuje.

Symbolu svobody se nevzdáme

Další obvyklý argument tvrdí, že má-li více lidí zbraň, bude snadnější masakru zabránit, protože střelce jednoduše někdo z přítomných zpacifikuje. Argument „ozbrojeného dobráka“, který útočníka zastaví, hojně šířila pravicová média po loňském útoku Devina Patricka Kelleyho v baptistickém kostele v Texasu, v němž zastřelil šestadvacet lidí a při následném útěku podlehl střelbě bývalého instruktora NRA Stephena Willeforda. Ve skutečnosti je však podobný scénář velkou výjimkou. Mnohé simulace ukazují, že v takto vyhrocených situacích se netrénovaní ozbrojení lidé nedokáží střelci ubránit a téměř vždy selhávají, protože trénink vyžaduje desítky až stovky hodin, a ani to nemusí v podobných extrémně traumatizujících situacích stačit. Data FBI pro rok 2012 navíc ukazují, že na jedno „oprávněné“ zastřelení v sebeobraně vycházelo statisticky 34 vražd v domácnosti, 78 sebevražd a dvě náhodná zastřelení. Nelze proto argumentovat mediálně vděčnými anomáliemi a zároveň ignorovat nesouměřitelně četnější sekundární dopady rozšíření střelných zbraní.

Ačkoli se podle Pew Research Center američtí republikáni i demokraté neobvykle shodují na potřebě prověřování minulosti žadatelů o zbraň, zavedení federální databáze mapující jejich prodej a zákazu vojenských zbraní, vysokokapacitních zásobníků či online prodejů munice, tyto konkrétní návrhy prohrávají s abstraktní ideou práva na vlastnění zbraně pro osobní sebeobranu, které pro značnou část společnosti přímo definuje identitu Američana. V kombinaci se silnou lobby NRA a jejího vlivu na zákonodárce je pak jakékoli omezení této svobody prezentováno jako upírání svobody a občanských práv jednotlivcům. Zarputilost mnohých příznivců druhého dodatku ústavy navíc často připomíná legendární proslov Charltona Hestona na konferenci NRA.

Jak pohnout s legislativou?

Legislativní úprava držení zbraní se liší stát od státu. „Modré“ státy s demokratickou většinou mívají oproti republikánským „červeným“ státům zpravidla striktnější zákony. Jenže zájemci si mohou jednoduše pro zbraň dojet do benevolentnějšího státu a přivézt si ji. Právě na takovéto skuliny v zákonech – včetně již zmíněného vlivu NRA na zákonodárce – se snaží poukázat parklandští studenti, kteří na příští měsíc plánují sérii demonstrací s názvem „Pochod za naše životy“. Šance, že pohnou s americkou legislativou, jsou však velice malé. V senátu drží republikáni většinu v poměru 51:49, k návrhu změny zákona je navíc potřeba 60 hlasů. Právě proto k žádné změně nedošlo ani v roce 2013 po masové vraždě na základní škole v Sandy Hook, třebaže několik republikánů tehdy přeběhlo a volilo s demokraty pro zpřísnění zákonů. Navíc by nebylo vyhráno, ani kdyby návrh prošel, protože takzvané Hastertovo pravidlo vyžaduje, aby s návrhem souhlasila většina republikánů, mají-li majoritu ve Sněmovně reprezentantů, kterou nyní v poměru 238:193 mají. A pak je tu ještě prezident Trump…

Střelba v Parklandu je ale první tragédií takového rozsahu v době rozvinutých sociálních sítí. Záznamy z události a příspěvky jednotlivých studentů zaplnily internet, studenti mluví sami za sebe a sami také oslovují politiky – na rozdíl od případu v Sandy Hook, kdy o změnu zákonů usilovali a stále usilují pozůstalí po zastřelených dětech. Tentokrát jsou to samy oběti, kdo chce být slyšet. Na požadavku, aby člověk s duševními problémy nebo násilnickou minulostí neměl přístup ke smrtícím zbraním, není nic iracionálního. Je paradoxní, že o rozumnou a věcnou společenskou debatu nyní musejí usilovat mladí lidé, kteří přišli o své blízké, jsou zahlceni emocemi a poslední, co si nejspíš přejí, je dohadovat se s politiky.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM