„Je to mediální cirkus. Mám strach o své duševní zdraví,“ uvedl ve svém dopise účastník soudních líčení, které řeší sexuální zneužívání amerických gymnastek. Autor si postěžoval na psychickou trýzeň, kterou prožívá při poslechu svědeckých výpovědí. Autorem dopisu přitom nebyl nikdo jiný než dlouholetý lékař ženské gymnastické reprezentace Larry Nassar, který kvůli obvinění ze spáchání sexuálních útoků sedí na lavici obžalovaných. Aktuální počet jeho obětí už přesáhl těžko uvěřitelný počet dvě stě šedesáti nezletilých dívek. Za to, že se jich dotýkal na intimních místech pod záminkou lékařského vyšetření, už byl odsouzen. K prvnímu trestu ve výši čtyřiceti až sto sedmdesáti let dostal minulý týden dalších čtyřicet až sto dvacet roků odnětí svobody. „Nezasloužíte si, abyste ještě někdy opustil vězení,“ okomentovala rozsudek michiganská soudkyně Rosemarie Aquilionová. Odsouzenému se trest navíc připočetl k šedesáti rokům za mřížemi, které dostal v prosinci za držení dětské pornografie.
Stačilo by, kdyby se některá z čelných sportovkyň nebála přijít se zpovědí. Potom by celá debata mohla i v českém prostředí mít reálné dopady – a to i na způsob, jak o takovém choulostivém tématu psát. Anebo si můžeme dál hrát, že zrovna u nás se nic podobného nestává a stát nemůže.
Otázku, jak mohl více než dvacet let zneužívat gymnastky, z nichž nejmladší bylo devět let, aniž by na něho padl stín podezření, trochu objasnila veřejná zpověď současné čtyřnásobné olympijské šampionky Simone Bilesové. „Jsem jednou z mnoha těch, jež byly sexuálně zneužívány Larrym Nassarem,“ napsala nejlepší gymnastka současnosti. „Z mnoha důvodů jsem váhala s tím svůj příběh zveřejnit, ale teď už vím, že to nebyla moje chyba,“ dodala. Popsala, že Nassar své praktiky nazýval „zvláštní péčí“ a zároveň se těšil podpoře ostatních, kteří dívkám opakovali, aby mu zcela důvěřovaly. I z toho důvodu se desetinásobná mistryně světa Bilesová, která udivuje výkony na samé hranici fyzikálních zákonů, přidala ke svým kolegyním s časovým odstupem. Vystoupit proti Nassarovi znamenalo jít proti celé gymnastické federaci.
Normalizovaná olympijská selanka
Bilesová a další desítky dívek ovšem mohly zůstat Nassarových choutek ušetřeny. Stačilo by, kdyby v roce 2004 vzala americká policie vážně obvinění tehdy nezletilé Brianne Randalové-Gayové, že ji tento doktor obtěžoval. Jenže policisté jí nevěřili. Musela přijít až vlna dalších zpovědí, aby se Nassar za své činy konečně zodpovídal. Dokonce i FBI nějaký čas Nassara tajně vyšetřovala, jak nedávno informoval deník The New York Times. Jenže agenti kvůli utajení tlačili i na informované špičky gymnastické federace, aby žádné podezření neproniklo na veřejnost. Gymnastky tak nadále chodily zcela bezstarostně ke svému sportovnímu lékaři. Až v září 2016 prolomil hradbu spikleneckého krytí článek v regionálním deníku Indianopolis Star. Následně se k odpovědnosti přihlásila i Gymnastická federace a lékaře odvolala. V duchu souběžně jdoucí kampaně #MeToo se potom na sociálních sítích spustila lavina zpovědí Nassarových obětí, jejichž počet všem vyrazil dech.
Gymnastická federace okamžitě vyvodila i institucionální důsledky. Po Nassarově veřejném odhalení gymnastický výbor neváhal a loni v březnu odvolal šéfa gymnastického svazu Stevea Pennyho. Jde o mnohem radikálnější postup, než jaký před osmi roky předvedl americký olympijský výbor. Ten podržel ve funkci ředitele plavecké federace Chucka Wielguse, který odmítal přijmout zodpovědnost za řadu případů zneužitých plavkyň a plavců v amerických klubech, za něž bylo odsouzeno šestatřicet trenérů. Pokud by ale příklad gymnastické federace následovaly všechny sporty, většinu sportovních svazů by brzy neměl kdo řídit. List The Washington Post spočítal, že za posledních 35 let bylo veřejně obviněno ze sexuálního obtěžování více než 290 trenérů či jiných pracovníků sportovních organizací. Průměrně to znamená osm veřejně odhalených lidí pracujících pro olympijskou organizaci každý rok.
Jak je důležité míti MeToo
I když co do počtu zneužívaných nemá Nassarova kauza ve sportu obdoby, média jí nevěnují takovou pozornost, jakou by si zasloužila, tvrdí sportovní novinář Guardianu Bryan Armen Graham. Připomíná někdejší odhalení pedofilního trenéra amerického fotbalu Jerry Sanduského, který po patnáct let zneužíval desítku mladíků. Tehdejší případ otřásl sportovními základy Pensylvánské univerzity, protože se ukázalo, že hlavní trenér týmu pomáhal svého asistenta krýt, místo aby pomohl jeho obětem. Zatímco Sanduského zneužívání plnilo titulní stránky novin i televizní vysílání dlouhé týdny, Nassarovi se dostává v podstatě jen běžné pozornosti. Přitom neustále se navyšující počet nezletilých obětí, zneužití slavných olympijských hvězd nebo dramatické momenty přímo v soudní síni – třeba když se obviněného lékaře pokusil napadnout otec tří jeho obětí – mají velký mediální potenciál.
Graham uznává, že gymnastika sice nepatří mezi nejsledovanější sporty, problém ale tkví především v tom, že Nassarův případ pouze naplňuje očekávání ohledně dívčí gymnastiky. Zneužívání žen není ve společnosti ničím výjimečným – na rozdíl od případů, kdy se to samé stane chlapcům. Homosexuální pedofilie proto otřese společenským míněním mnohem více než nějaké to osahávání dívek starším mužem. Fakt, že obětmi jsou ženy, je sice něčím smutným, ale nakonec poměrně normálním, domnívá se Graham. Tomu věřily i samotné oběti. Proto bývalá gymnastka Rachael Denhollanderová, která jako první veřejně obvinila Nassara v onom regionálním plátku, nenahlásila jeho patnáct let starý přečin policii už dříve. „Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že by mi nikdo nevěřil,“ přiznala.
Zpětně se tak ukazuje možná dosud nedoceněný význam kolektivních zpovědí v rámci kampaně #MeToo. Dnes už je i ve sportu díky této platformě obětem sexuálního násilí jasné, o jak rozsáhlý a všeprorůstající problém se jedná. Zneužívání se ale netýká jen vztahu nadřízený versus podřízená. Švédská fotbalistka Alexandra Nordová prozradila, že ji před několika roky v Londýně zneužil reprezentační kolega z mužského týmu. Paradoxně čelila kritice, že odmítla prozradit jeho jméno. Odmítla totiž pořádat hon na čarodějnice a mstít se jednotlivým útočníkům, ale upřednostnila možnost upozornit na to, o jak častý problém se jedná. Podobně se zachovala i funkcionářka mužské fotbalové reprezentace Gunilla Axénová, kterou podle jejích slov obtěžovali členové týmu. Tehdy ale nic veřejně ze strachu o svoji novou práci neprozradila. „Snažila jsem se na to upozorňovat, ale necítila jsme podporu. A chtěla jsem si zkrátka udržet svoje místo,“ vysvětlila Axénová.
Česká hra na ticho
Podobným problémem jako zneužívání je i omezená schopnost novinářů s fenoménem takových odhalení naložit. Typickou ukázkou žurnalistické neobratnosti byl nenápadný dovětek v českém článku, který referoval mimo jiné i o zpovědi dvojnásobné olympijské vítězky v gymnastice Tatiany Gutsuové. Ta na svém facebookovém profilu popsala šestadvacet let starý incident, kdy ji zneužil její devatenáctiletý kolega z tehdejšího týmu SSSR. Tím byla skutečná legenda, šestinásobný olympijský vítěz z Běloruska Vitalij Ščerbo. Ani dva přihlížející lidé mu tehdy nijak nebránili, aby zneužil patnáctiletou dívku. Jinak poměrně seriózní iDnes.cz si neodpustil lakonicky poznamenat, že „Ščerba za jeho čin vytrestal osud. Kamarád ho okradl o veškeré finanční úspory a běloruský gymnasta propadl alkoholu a hrozivě přibral.“ Dokud ale budou novináři brát finanční negramotnost, alkoholismus a obezitu jako dostatečné potrestání sexuálních útočníků, není se co divit, že v Česku dosud žádná sportovkyně nebo sportovec neprojevili zájem se do kampaně #MeToo aktivně zapojit, natož sami přijít se svědectvím o podobných činech.
Ticho v české sportovní kotlině ale nemusí znamenat, že by u nás panovalo dokonalé utajení nebo vládl šovinistický duch, který stigmatizuje oběti více než pachatele. Souvisí to i s fyzickou stránkou sportu, jehož součástí je práce s tělem jako nástrojem, kterého se trenéři, spoluhráči nebo lékaři a maséři běžně dotýkají. Strach ze zbytečného osočení kvůli nepříjemným pohledům, podivným úchopům nebo vcházení do sprch druhého pohlaví za účelem popohnání sportovkyň ovšem pomáhá chránit potenciální útočníky.
Tak se stane, že z pozice staršího bratra podobné popisy z volejbalového prostředí bagatelizujete jako trapnou touhu mladšího sourozence po pozornosti, abyste za pár let zjistili, že trenér brněnských volejbalových mládežnic se takové pověsti těší dlouhodobě. Nezasáhne ale nikdo. Dívky jeho podivné chování přetrpí a s radostí se na sport vykašlou. Podobných případů by se nepochybně dala prokázat celá řada a nemusí jít přímo o děsivé rozměry Nassarova typu. Stačilo by, kdyby se některá z čelných sportovkyň nebála přijít se zpovědí. Potom by celá debata mohla i v českém prostředí mít reálné dopady – a to i na způsob, jak o takovém choulostivém tématu psát. Anebo si můžeme dál hrát, že zrovna u nás se nic podobného nestává a stát nemůže.
Autor je spolupracovník redakce.