Historik Martin Jemelka (nar. 1979), vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR, zaměřující se hospodářské a sociální dějiny, pochází z Ostravy. V místních dělnících našel celoživotní odborné téma, jemuž věnoval řadu knih, ať už v podobě vzpomínek obyvatel ostravských dělnických kolonií (Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny, 2009), monografie největší moravskoostravské dělnické kolonie (Na Šalomouně, 2008) nebo topografie všech ostravských dělnických kolonií (Ostravské dělnické kolonie I–III, 2011–2015). Jeho posledním dílem je publikace Tovární města Baťova koncernu (2016) a v současnosti pracuje na knize o náboženském životě meziválečného českého dělnictva. V rozhovoru s ním jsme se zaměřili na stěhování Romů na Ostravsko po druhé světové válce a na proměny městských a firemních politik bydlení.
Dělnické a hornické kolonie vznikaly od poloviny 19. století jako nezbytná součást průmyslových podniků. Kde brali podnikoví projektanti inspiraci pro jejich podobu?
Hlavně v Německu a Anglii. Ty úplně nejstarší vzory byly německé. Šlo o hrázděné patrové domy. V přízemí byla kuchyňka a předsíň a v patře ložnice. Tyto domy se neosvědčily, byly v nich vysoké náklady na topení. Baráky byly postaveny na neizolovaném zdivu, a navíc nebylo možné dobře vytopit první patro, takže v nich vzlínala vlhkost. Postupně převážily britské vzory. Základem byl čtyřdomek se světnicí a kuchyní. Ze čtyřdomku se dal jednoduše udělat dvojdomek nebo trojdomek pro úředníky.
To platí i pro Vítkovice, které platily za unikátní příklad firemního města?
Řekl bych, že Vítkovice jsou nejlepší modifikace tohoto vzoru. Domy tam měly i patro. Kolem roku 1900 to už bylo docela solidní bydlení. V té době však v hornických koloniích definitivně převážily osmidomky s pavlačí, které byly v revíru velmi oblíbené. Dvoupodlažní budovy s prvním patrem přístupným po pavlači. Navíc už tam byly i splachovací záchody a koupelny. Typickým příkladem je kolonie U Koule v Ostravě – Mariánských Horách. Vzdáleně to připomíná pražské dělnické čtvrti. Podstatné ale je, že s tímto typem domů dochází k paradigmatickému zvratu.
V jakém smyslu?
Čtyřdomky připomínaly venkov. Sice sestávaly ze čtyř bytů, ale kolem byla zahrádka a chlívky. Kolonie tedy sice byly součástí města, ale v podstatě šlo o vesnice. Často tam nebyly ani splachovací záchody a koupelny. Původně se takto domky stavěly úmyslně, protože pro práci v továrnách a v dolech bylo nutné získat pracovní sílu z venkova. Když to zjednoduším, pro rychlou adaptaci se vytvářela zástavba připomínající vesnici, odkud pracovníci přicházeli. Na začátku 20. století, kdy se Ostrava stávala velkoměstem, byli ale venkov a venkované v něm retardujícím závažím. A navíc bylo třeba snížit stavební náklady.
Ubytovny byly maskulinní akvária, která se vyznačovala velkou fluktuací ubytovaných, nedostatkem soukromí, generačními konflikty a podobně.
Do jaké míry mohla podobu kolonií v Ostravě ovlivňovat samospráva? Při pohledu na dobové mapy je vidět, že území Ostravy bylo rozparcelováno mezi mnoho soukromých podniků.
Komunikace mezi samosprávami a těžířstvy nebyla jednoduchá. Už za první republiky byla města na území dnešní Ostravy s tímto stavem dost nespokojená. Ve Vítkovicích nebylo možné dělat nic, neboť šlo o firemní město, takže celý komunál ovládal závod. Školství, tržiště, obchody, lázně, sirotčinec, všechno. Ambice těžířstev na Ostravsku byly samozřejmě takové, aby to i v jiných částech města vypadalo jako ve Vítkovicích. Nikdy to ale nedospělo tak daleko. V českém kontextu je to už snad jenom případ baťovského Zlína.
Jak „konflikt o kolonie“ v praxi vypadal?
Vezměme si příklad Slezské Ostravy. Ta se začátkem 20. století rychle proměňovala a ve dvacátých letech měla radnice ambice „stavět moderní město“. Uprostřed obce ale stála hornická kolonie Kamenec. Ta byla v dezolátním stavu a panovaly tam divoké poměry. Město usilovalo o její demolici, výkup pozemků a výstavbu obecních domů. Těžířstvo, které kolonii vlastnilo, si ale postavilo hlavu a na oko kolonii revitalizovalo. Město ale tahle revitalizace neuspokojila, protože oprava fasád byla provedena v rustikálním stylu, takže připomínaly jihočeské selské domky. Město chtělo vícepodlažní činžáky a dostalo jihočeskou vesnici.
Vymykala se v něčem Ostrava oproti zahraničním městům, které také řešily podobné otázky související s bydlením?
Řekl bych, že pokud se bavíme o britských, belgických, francouzských nebo německých průmyslových městech, v bytové otázce řešily podobné problémy. Podobný byl i ten svár s komunálem a místními radnicemi. Tady to bylo možná o něco vyostřenější, protože do toho vstupovalo národnostní soupeření. Těžířstva totiž byla, co se zaměstnanců týče, národnostně rozmanitá. Takže kromě toho, že komunál sváděl boje s těžířstvy, musel snášet tlaky od politických stran, z různých národoveckých spolků a podobně.
Kolonie tedy byly rozdělené podle národnostního principu?
Nikdy nebyly národnostně uzavřené, ale vždycky se to v nich na jednu či druhou stranu převážilo. Hrušov, v němž byla velká chemička, byl německý a Čechů tam bylo jen pár. I Poláků tam bylo víc. Vítkovice byly převážně německé… Každá obec, každé město na území dnešní Ostravy to mělo trochu jinak. Ve Slezské Ostravě byla obrovská polsko-haličská komunita. Je nutné ale říct, že národnostní otázka se na Ostravsku rychle proměňovala. národnost se dost vyjednávala. Poláci mluvili sice polsky, ale ve sčítání se hlásili k německé, nebo československé národnosti. Ve sčítání v roce 1910 se jedna rodina původem z Haliče přihlásí k německé národnosti, a ve sčítání v roce 1921 už jsou všichni Čechoslováci. To nebyla žádná výjimka.
Z národnostního hlediska šlo tedy o dost rozmanitá společenství. Jak ale byly kolonie organizovány sociálně?
V rámci kolonie panovala hierarchie. Byl tam správcovský barák, ve kterém bydlel správce. Pak tam byly třeba dva až tři inženýrské domy, osm domů štajgrů a padesát dělnických domů. Plus kasárna, v těch lepších koloniích mateřská škola, závodní konzum.
I ve Vítkovicích?
Ve Vítkovicích bylo k dispozici celé město, a tak se s tím dalo dost vyhrát. Tam to bylo dost stratifikováno. Když se řekla dělnická kolonie, tak to byla kolonie, ve které bydleli lidé, kteří vykonávali dělnické profese. Pak byly kolonie mistrovské nebo úřednické. Na Vítkovicích je ale zajímavé to, že se už od počátku snažili bránit sociální exkluzi. Všechno bylo namícháno v prostoru. Neexistovalo, že na periferii jsou dělnické kolonie a v centru mistrovské. Ne, oni si toho nebezpečí byli vědomi. Sice se respektovala profesní a nacionální stratifikace v domech, ale v prostoru už ne. Takže byl barák mistra a hned přes cestu byla dělnická kolonie.
Zní to jako klasická směna: výměnou za inkluzi budete vystaveni sociální kontrole.
Tím měl být garantován sociální smír. Aspoň částečně. Management podniku věděl, že nemůže nacpat inženýry a mistry do středu a dělníky nechat na periferii. Dělníky se tím pádem dařilo i hlídat. Protože dělník věděl, že přes ulici bydlí mistr.
Které kolonie tyto principy nedodržovaly?
Ty hornické. Tam to všechno bylo „pokupě“, jak by řekli Ostraváci. Těžířstva totiž neměla velké pozemky. Na pozemku stál důl, k tomu náležel pás přibližně čtyři sta metrů kolem těžní věže, který ze zákona musela těžířstva koupit kvůli předpokládaným důlním poklesům. A v tomto prostoru stavěli své kolonie. Horníci to tak sice měli kousek do práce, na druhou stranu byli vystaveni důsledkům důlních poklesů a průmyslového spadu. Už v 19. století zákonodárství vyžadovalo, aby těžířstva odškodňovala dopad svých průmyslových aktivit. Takže těžířstva tomu předcházela tím, že co mohla, to postavila na území toho čtyřsetmetrového pásu, kde se na ně tato pravidla nevztahovala. Jenom výjimečně se stavělo mimo toto pásmo a těžířstva se vždycky strachovala, kde se projeví důsledky důlní těžby. Protože, když jste měl skvělého právníka, tak jste třeba vysoudil nový dům…
Už za první republiky?
Stávalo se to sice výjimečně, ale běžné byly platby za údržbu, třeba za novou fasádu. Sociální zákonodárství prvorepublikového státu bylo dost silné. Řekl, bych že z 51 procent stálo na straně nájemníků, dělníků, spíše než na straně majitelů.
V jednom svém článku píšete, že dělnické a hornické kolonie se staly po druhé světové válce symbolickým anachronismem kapitalistického způsobu řešení bytové otázky dělnictva. Co se tedy s koloniemi dělo po roce 1948?
Na to je poměrně jednoduchá odpověď. Existovaly radikální plány na kompletní vytěžení uhlí pod historickými částmi Slezské Ostravy, Moravské Ostravy, Mariánských Hor a Vítkovic, z nichž by se lidé měli přesunout do nově vybudovaných měst, jako byla Poruba a Havířov. Když byste se podíval z nejvyššího patra téhle budovy [rozhovor byl veden na Vysoké škole báňské v Ostravě-Porubě], tak krásně vidíte, že Poruba a Havířov tvoří dvouměstí. Na to se málem zapomíná, že to jsou sourozenci. A Hlavní třída, která je pod námi, to je osa vedoucí k Nové huti, dnešnímu Mittalu. Druhá část této osy končí v Havířově. To jsou dva satelity a uprostřed je Nová huť. Všechno ostatní mělo být zlikvidováno a zplundrováno.
A kolonie?
Kolonie byly určeny na dožití. O jejich osudu rozhodovalo několik aspektů. Záleželo na tom, kde se ta kolonie nacházela. Když byla opravdu v důlním poli, tak šla dolů skoro hned, nebo se nechala chátrat. Pokud to bylo novější bydlení a stálo někde na periferii, tak se počítalo s tím, že se to třeba strhne v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. Ale v podstatě se kolonie v počátcích socialistické industrializace čile využívaly. Došlo totiž k přílivu pracovních sil ze Slovenska.
Kdo tedy kolonie po roce 1948 obýval?
Pokud se bavíme o padesátých letech, tak to byli hlavně havíři kolem padesátky a horničtí důchodci. Mladá generace se už stěhovala do nových měst. V roce 1947 se staví „Stalingrad“, sídliště v Ostravě-Zábřehu. Mladí tedy z kolonií odcházejí do lepšího bydlení. V koloniích se společenská struktura proměňuje. Přicházejí sem pracovní migranti, kteří tady však nezůstávají dlouho. Do kolonií jsou umísťováni dočasně, na pár týdnů či měsíců, dokud nedostanou nový byt. Takže řekněme, že se píše rok 1955 a v koloniích bydlí padesátníci, kteří ještě pracují, horničtí důchodci a na pár týdnů a měsíců se tam vždycky někdo mihne. Z východního Slovenska, z Čech, různí dobrodruzi a podobně.
Takže migrace v dělnických a hornických koloniích byla normálním stavem?
Obyvatelstvo se rychle měnilo. Říkám pár týdnů, pár měsíců, točilo se to rychle. Od poloviny padesátých let se pak v koloniích objevují první romské rodiny ze Slovenska. Bavíme se třeba o stovkách osob. V archivech jsem našel stížnosti na to, že starousedlíkům závody stěhují do kolonií Romy, už z poloviny padesátých let. Pro příchozí ze Slovenska byly kolonie docela lukrativní bydlení: domeček, malá zahrádka, navíc na kraji těch kolonií stávaly maringotky. Takže baráky na výrazně vyšší úrovni než na východním Slovensku, ale zároveň docela otevřený prostor a žádný kulturní šok.
Můžete konkrétně popsat proces, jak se příchozí pracovníci do kolonií dostali?
Přišel jste ze Slovenska a dostal jste umístěnku do dolu, do konkrétního průmyslového závodu. Každý závod měl nějakou podnikovou sociální politiku. Pokud jste byl Rom, tak jste měl nejnižší pracovní zařazení: řídil jste pravděpodobně hadimršku nebo dělal povrchové práce. Dostal jste přidělený byt v kolonii, do Nové Poruby vás neposlali. Ta byla vyhrazena pro úderníky, pro lepší pracovníky. To sice nebylo řečeno veřejně, ale vědělo se to. Do Poruby šli mladí a úderníci, penzisti a Romové zůstali ve starém. Padesátníci musí vydržet, než bude volný byt. A nově příchozí zaměstnanci si můžou vybrat: buď půjdou na ubytovnu, nebo do kolonie.
Jakou měly ubytovny v té době pověst?
Ubytovny byly obecně neoblíbené, ať už devatenáctém nebo ve dvacátém století. Když to vulgárně pojmenuju „děvky, chlast a trestná činnost“, tak nijak nepřeháním. Padesátá léta byla dost divoká a vypadalo to, jako by se vracely problémy spojené s migrací z Haliče v druhé půlce 19. století. A do toho přichází romské obyvatelstvo s rodinami. Do ubytoven je nemohli z uvedených důvodů dávat, tak jim přidělovali byty v koloniích. V koloniích k takovým excesům nemělo docházet. A pak – měl jste to obyvatelstvo na jednom místě. To znamená, že stát držel nad příchozími kontrolu. Tehdy neexistovaly strategie rozptýlené integrace. Neexistovalo, aby se ty lidi rozptýlili v majoritě. Tam prostě šlo pořád o kontrolu a o nic jiného. Bylo to ale kontrola, která spočívala v segregaci. Samotná kontrola SNB nebyla důsledně ostrá, ani esenbákům se do kolonií na obchůzky moc nechtělo. Nevím, do jaké míry to příchozím Romům vyhovovalo. Troufám si říct, že v padesátých letech byl takový přístup Romy oceňován, ale v osmdesátých letech už to mohlo být úplně jinak. Kdo z toho byl naprosto nešťastný, byli starousedlíci.
Můžete to rozvést?
Představte si třeba sedmdesátiletou hornickou vdovu, které do vedlejšího baráku nastěhují čtyři romské rodiny ze Slovenska. Docházelo ke konfliktům. Můj otec brigádničil v sedmdesátých letech jako pošťák a jezdíval někam do Slezské Ostravy do kolonií a rozvážel legionářským vdovám důchody. Takové domácnosti pak byly zabedněné, protože starousedlíci měli strach a obavy. Obětí téhle podnikové sociální politiky se stali sami starousedlíci z řad bývalých zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků.
Jak se s touto politikou podniků vyrovnávaly obce, na jejichž území k fluktuaci obyvatel docházelo?
Podle mě to byla jednoznačně éra kompetenčních sporů. Obě strany se mohly zaklínat týmiž ideologickými formulacemi. Podniky říkaly: plníme normu, zvyšujeme zaměstnanost, potřebujeme lidi někde ubytovat. Na tyhle argumenty nemohl komunál nic říct. Až v okamžiku, kdy došlo k nějakým výraznějším problémům, mohl komunál zasahovat. Ale jenom prostřednictvím státu a jeho represivních jako složek. Obvyklou strategií tedy bylo, že se kolonie nechala dožít a pak se strhla. Lidi byli přestěhováni do jiného bydlení, většinou do novějších kolonií. Tak se stalo, že například Jubilejní kolonie Jámy Zárubek, což bylo ve třicátých letech lukrativní bydlení, se od konce sedmdesátých let proměňuje v místo, kde se koncentrovalo romské obyvatelstvo. Do kolonie se přesunulo z nedalekých kolonií Dolu Zárubek, které byly od padesátých let postupně demolovány.
Když to shrnu, kolonie se stávají domovem romského obyvatelstva poté, co původní obyvatelé zestárli a mladí odešli „do nového“…
Ano. Proměny dělnických a hornických kolonií v to, co dneska nazýváme vyloučené lokality, korespondují se zestárnutím poslední generace jejich hornických obyvatel.
Jak se stavěly v šedesátých a sedmdesátých letech ke svým koloniím samotné podniky?
Staré kolonie byly určeny na dožití. Probíhala základní údržba: Teče vám do bytu? Fajn, velmi neradi, ale něco vám vyměníme. Z tohoto období jsou doložitelné stovky a stovky stížností na komunál. Staří lidé si třeba stěžují na to, že mají revma, že odpracovali čtyřicet let a dopadlo to takto. Od šedesátých let pak podniky prodávají kolonie městu za symbolické částky, aby se zbavily zátěže… Teď hodně zobecním, ale po roce 1970 vlastní průmyslové závody už téměř jenom moderní bytový fond. Města po koloniích velmi ráda sáhla, protože se konečně dostala k tomu, po čem toužila od dvacátých let. Dostala to ale až v dezolátním stavu a jsou tam ponecháni přednostně ti, kteří tam už bydleli. A nastal jiný problém: komunál, který byl při neexistenci samosprávy vlastně součástí státní správy, si nevěděl rady, jak se s podmínkami v koloniích vyrovnat. Úřednice do různých dokumentů píšou, že jsou bezmocné a neví, jak řešit hygienické problémy, školní docházku, sexuální chování mladistvých, prostituci a podobně. Přes masivní výstavbu byl neustálý nedostatek bytů a Romy nikdo do důstojnějších podmínek stěhovat nechtěl. Úřednice v podstatě volaly o pomoc: Tak nám řekněte, co máme dělat! V tu chvíli totiž nebylo možné naplňovat jeden z dalších cílů socialismu, a to důraz na hygienu, zdravotnictví a zdravý a plnohodnotný život socialistického člověka, které platily za nejdůležitější nástroje modernizace. V koloniích se například objevila ohniska žloutenky. Nemocný dělník, to byl přece symbol starých časů.
Vraťme se ještě k ubytovnám. Hovořil jste o tom, že ubytovny byly od padesátých let v podstatě centrem neřestí. Můžeme vůbec tehdejší ubytovny srovnávat s dnešními?
Předně tam nebyly rodiny. Byla to vlastně maskulinní akvária, která se vyznačovala velkou fluktuací ubytovaných, nedostatkem soukromí, generačními konflikty a podobně. Vezměte si, že tam bydleli staří chlapi dojíždějící z Beskyd a mladí Slováci, kteří se zrovna nastěhovali a kteří měli jiný životní styl. Chtěli si dotáhnout na cimru nějaké holky, na což měli staří chlapi „blbé kecy“. A do toho všeho ještě restriktivní kontrola. Když se někdo, řečeno jejich jazykem, „ožral, udělal bordel a rozbil tam někomu hubu“, tak ho klidně vyhodili z práce. To nevytvářelo příliš dobrou atmosféru. Už tehdy byla iluze si myslet, že kdo si projde ubytovnou, je predestinován k tomu, aby dostal byt. Ve skutečnosti to často končilo tak, že chlapi na ubytovnách to vzdali a odešli zpátky do regionů, z nichž přišli.
Dnes se také říká, že lidé si řádné bydlení musí zasloužit a že ubytovna může ukázat, jak jsou toho schopní.
Platnost téhle rádoby rovnice si neumím v sociálně exkluzivním prostředí dost dobře představit. To by musel být nějaký vysoce disciplinovaný jedinec. Ale když máte děti, rodinu, automaticky vstupujete do nějaké obranné pozice… Vyhrabat se sám z ubytovny je opravdu nesmysl. To nefungovalo nikde. Vezměte si třeba české migranty v Rakousku v sedmdesátých a osmdesátých letech. Mnohé zavřeli do lágru pro migranty, kde docházelo k násilným konfliktům. Některé neúspěšné pokusy o začátek nového života končily vězením. Rychle zapomínáme. Čekáme od těchto lidí životní zkoušku, ve které mohou stěží obstát. Něco od sociálně ohrožených lidí můžete očekávat, něco už ale opravdu ne.