Do českých škol se vrátí „dílny“ a „pozemky“. „Chyba, středověk, potřebujeme 3D tiskárny a tablety, programátory a mediální výchovu,“ namítají liberální technokrati. Dokonce zaznívá, že potřebujeme spíš humanitní vzdělání než okopávání erárních zahrad, ale sami původci podobných výkřiků dobře tuší, že je nebude nikdo brát vážně. Důvodem pro návrat předmětů pracovní výchovy do osnov je snaha získat víc učňů, a tím pádem víc lidí do výroby. Upravovat osnovy pouze kvůli přání podnikatelů sice smysl nedává, ale smysl nedává leccos, a nikomu to většinou nevadí. Vypadnout ze zadýchané učebny okopávat tuřín na školní zahradu nebo v dílně vyrábět ze dřeva šachovou figurku (když už by to nevyšlo s těmi 3D tiskárnami) je každopádně to nejlepší, co maloprůmyslníci mohli pro děti udělat.
Vize fungující společnosti je plná konkurenceschopnosti, inženýrů, ekonomů a především učňů, učňů a učňů. Zástupci průmyslu jsou učni doslova posedlí.
Experti na školství, například zakladatel firmy Scio Ondřej Štefl, už mnoho let opakovaně upozorňují na to, že nikdo nedokáže přesně říct, na jakou budoucnost se dnes ve školách děti připravují. Není tedy úplně jasné, co školáky vlastně učit. Spíše než znalosti budou potřebovat kompetence a schopnost se dál učit. Nikoho na ministerstvu školství to ale nejspíš moc nezajímá, školy se mění pomalu a pozitivní změny přichází spíš zdola. Zavedení dílen nyní profesní školské spolky kritizují jako nesystémové. Česká politická elita ale poslouchá, a dokonce často papouškuje představitele průmyslu, kterým prakticky pořád „chybí lidi“. A na rozdíl od expertů na vzdělání dokáží pragmatičtější experti na lidské zdroje české školství skutečně ovlivnit.
Všichni na učňáky
Představa, že vzdělání nemusí sloužit jen jako příprava lidských zdrojů pro fabriky a kanceláře, se v současném Česku moc nechytá. Vize fungující společnosti je plná konkurenceschopnosti, inženýrů, ekonomů a především učňů, učňů a učňů. Zástupci průmyslu jsou učni doslova posedlí, jejich nedostatek zmiňují pokaždé, když před ně někdo postaví diktafon nebo kameru. Pro víc učňů by udělali cokoliv – ovšem kromě výrazného zvýšení dělnických platů.
Český průmysl totiž nabízí učňům dost mizernou perspektivu, nízké platy a práci na směny. Ve spoustě provozů lidé vydrží jen pár let a ve vyšším věku už na práci jednoduše nestačí. Platy dělníkům začali kapitáni průmyslu zvedat až ve chvíli, kdy je takřka nulová nezaměstnanost a až se v Německu přestane vyrábět jako o závod, půjdou obsluhy montoven na dlažbu jako první. Žádný soudný rodič tuto perspektivu pro své dítě nechce, ale naštěstí mají průmyslníci mocné spojence – politiky, kteří se spikli proti našim malým občanům a chtějí je hnát na učňáky pokaždé, když na to přijde řeč. To, že jsou učňáky až na výjimky odkladištěm žáků s nejhoršími výsledky, už je detail, který nikoho nezajímá.
Reprodukce nerovností
V roce 2018 pořád většina školní výuky vypadá tak, že ve vydýchané třídě sedí dvacet až třicet dětí a před tabulí jim něco vykládá paní učitelka, občas pan učitel. Jednou za čas si učitelky (občas učitelé) zjistí, jestli si žáci pamatují, co jim vykládali. Hra o to, kdo bude nakonec vzdělaný, a kdo ne, se neodehrává ve škole, ale doma. Nezáleží na učitelích, ale na rodičích. České školy rozdíly neodbourávají, ale naopak reprodukují, děti vzdělaných rodičů mají větší šanci (což platí všude na světě, ale Česko je v tomto podle OECD jednou z nejhorších zemí). Právě řada učňáků je křiklavým příkladem reprodukce chudoby a dílny ve školách s tím těžko něco udělají.
Přilákat k učilištím by teď měla pracovní výchova už na základních školách. To sice nemusí vůbec fungovat, ale to nevadí. Pokud nevíme, na co přesně děti připravovat, okopávání brambor ani zatloukání hřebíků není krokem vedle. Se základním příjmem, který by přišel s automatizací, by zahrádkářství jistě zažilo obří revival. Dílny i pozemky ale mají potenciál i v postapokalyptické společnosti, a hlavně je to docela zábava. Přestože za obnovením dílen stojí svaz středních a malých podnikatelů, zahrádkářství i kutilství v dílně může být zcela neproduktivní, vykonávané jen pro radost.
Autor je redaktor Alarmu.