Zákon o obecném referendu z dílny SPD může posílit vliv demagogů, oligarchů a prohloubit autoritářské trendy v politice. Můžeme tomu zabránit?
V Česku se horečně diskutuje o referendu. Návrh zákona předložila Okamurova SPD a proti sobě stojí dva tábory. Odpůrci referenda tvrdí, že občané spoustě věcem nerozumí, citují výrok britského kytaristy Noela Gallaghera, že „99 procent lidí má v hlavě nasráno“, a tvrdí, že rozhodovat by měli hlavně političtí profíci. Proti tomu stojí názor, že referendum je nezbytné pro demokracii, vtáhne lidi do politiky a vrátí hlas všem utlačovaným a nespokojeným. Taková debata je ale ve skutečnosti falešná, pokrytecká a zakrývá mnohem závažnější problémy, které se neřeší.
Lidé jako diváci v rukou oligarchů
Problém není to, že by lidé byli hloupí a nesvéprávní – něco takového nemůže tvrdit vážně nikdo, kdo se hlásí k levici. Jenže s referendem se pojí i řada velkých iluzí. Tou první je to, že jaksi předem počítáme s nějakým jednotným „lidem“ nebo „národem“, který se nějak vyjadřuje. Dnešní společnost přece není homogenní – je dost roztříštěná, individualizovaná a existují v ní skupiny s různými a často zcela protichůdnými zájmy a hodnotami. Nemůžeme zavírat oči před tím, že lidé podléhají skupinovým zájmům a v éře oligarchizace politiky i bohatým a charismatickým vůdcům. A právě těm může referendum otevřít cestu k přihřívání vlastní polívčičky.
Klíčová otázka zní: Jak zapojit lidi do politiky a nedělat z nich jen pasivní diváky PR kampaní zaplacených oligarchy?
Je samozřejmě tristní, že řada liberálních odpůrců referenda lidem nevěří a nejradši by rovnou omezila volební právo. I tak je ale laciné nálepkovat všechny kritiky referenda jako „nepřátele demokracie“ a elitáře. To, zda referendum demokracii prospěje, totiž není vůbec jisté. V čem je problém? „Stoupenci zákona o obecném referendu tvrdí, že posílí přímou demokracii a vtáhnou lidi do rozhodování. To ale není vůbec pravda. Lidé se budou muset rozhodovat v nedostatku informací a budou jen pasivně reagovat na předem připravené otázky. Taková situace naopak povede k posilování autoritářských trendů a personalizace v politickém rozhodování,“ varuje vedoucí Ústavu politologie na Filozofické fakultě UK Jan Bíba. Co to přesně znamená?
Podle Bíby i dalších politologů referendum počítá jen s pasivní a reaktivní rolí lidí. Aktivní v něm naopak budou movití političtí podnikatelé typu Okamury. Podstatou rozhodování totiž bude hlavně emocionální spojení s tím, kdo referendum vyvolá. A právě to otevírá dveře bohatým demagogům, kteří budou moci apelovat na „masy“ v placených PR kampaních. Ostatně právě Okamurův návrh zákona počítá s tím, že referendum bude možné vypsat prakticky kdykoliv: „Návrh SPD předpokládá svévolné svolávání referend vládou, často tam není ani sběr podpisů nutných pro vypsání referenda nebo je tento počet podpisů extrémně nízký,“ říká předseda Pirátů Ivan Bartoš. Oligarchové by pak mohli obcházet instituce, platit si mediální masáže, posilovat svůj vliv a tvrdit, že si to „žádá lid“.
Extrémně omezená volba
Tím ale problémy zdaleka nekončí. Lidé v referendu totiž vůbec nemusí vědět, jaké budou důsledky jejich rozhodnutí, protože to často nevědí ani ti, kteří se jich ptají. Tak třeba: Má být Česká republika členem EU? Anebo: Chcete islám na území ČR…? Jde o příklady, které by se jistě setkaly s řadou překážek – třeba v Listině základních práv a svobod. Jenže háček je v tom, že u celostátního referenda nejde o nějakou dlouhodobou aktivní účast lidi na politickém rozhodování. Lidem je prostě v určitou chvíli předhozena extrémně omezená volba: „Ano, nebo ne?“ Může to připomínat podívanou po vzoru římské arény, kde diváci sledují zápas dvou borců v kampani a na konci jen dají palec nahoru, nebo dolů.
Vezměme si často skloňované hlasování o Brexitu. Lidé se rozhodovali v situaci, kdy nikdo nevěděl, co vlastně vystoupení Británie z EU přinese. A když sledujeme tamní diskuse, vidíme, že to dodnes neví nejen většina britských obyvatel, ale ani politiků. Pokud by hlasování o Brexitu (nebo i „Czexitu“) mělo proběhnout smysluplně, politici by museli nejdřív vyjednat jasné podmínky odchodu země z EU, říct lidem, co jim vystoupení konkrétně přinese, a teprve pak se jich zeptat. Britské referendum ale proběhlo přesně naopak – bylo založené na nulových informacích, úmyslných lžích a hysterii z migrantů. Jenže o zajištění informací a racionálních argumentů samozřejmě demagogům vůbec nejde.
O zhoubných důsledcích plebiscitů varuje kdekdo. Třeba francouzský politolog Bernard Manin, který píše o takzvané „demokracii publika“. Občané nejednají sami za sebe, ale pouze reagují na to, co jim politické elity předhodí. Přesně tak fungovaly instituce plebiscitu v antickém Římě a Spartě. Lidé se shromáždili na fóru před budovou senátu, kde mohli schvalovat zákony a kandidáty, které jim senátoři předložili. Lidé nemohli navrhovat svoje vlastní kandidáty ani zákony, mohli pouze hlasovat pro, nebo proti, přičemž hlasování nemuselo probíhat jen zvednutím rukou, ale i pokřikem nebo vypískáním. Nejsme dnes náhodou v podobné situaci?
Co takhle losování?
Aby bylo jasno – nikdo nechce brát nespokojeným lidem hlas. Jenže otázkou je, zda to zaručí zákon o referendu. Pokud už je na stole a zdá se, že projde, měli bychom zabránit politickým pacholkům typu Okamury a Babiše, aby si skrze něj znásobili moc a společenský vliv. Klíčová otázka zní: Jak zapojit lidi do politiky a nedělat z nich jen pasivní diváky PR kampaní zaplacených oligarchy? Měli bychom se bavit o limitech ve financování kampaní nebo vhodném nastavení počtu podpisů a kvór. A povzbudivé je i to, že Ivan Bartoš na přímý dotaz Alarmu odpověděl, že Piráti pro zákon o referendu v nepřijatelné podobě, jakou předložil Okamura, rozhodně ruce nezvednou.
Zkusme si ale ještě na chvíli zahrát na ďáblova advokáta. Otázkou totiž je, zda nemáme po ruce i lepší nástroje k prohlubování demokracie, než je samotné referendum. „Místo fetišizování referenda bychom se měli zaměřit na skutečnou demokratizaci zastupitelské demokracie. Existují totiž nesrovnatelně modernější a smysluplnější nástroje k prohlubování demokracie a účasti lidí na rozhodování, než je referendum, ale v Česku se o nich skoro neví. Jedním z nich je losování. Právě losování je základní demokratický nástroj, protože dává každému z nás stejnou šanci podílet se na rozhodování nebo obsazení úřadu,“ říká politolog Jan Bíba z FF UK.
Proč právě losování? Kupodivu na něm není nic divného ani nedemokratického. Třeba francouzská socialistka Ségolène Royal měla ve svém programu vytváření politických institucí založených právě na losování. V USA, Irsku nebo Španělsku zase experimentují s takzvanými „deliberativními průzkumy“, kdy skupiny vylosovaných dobrovolníků diskutují o aktuálních politických otázkách a své závěry předkládají zákonodárcům (obvykle se vybírají vzorky lidí, které chystaná politická opatření přímo postihnou). Na Islandu nebo v Kanadě dokonce vylosované skupiny lidí pomohly psát tamní ústavu. Na spoustě míst po celém světě také fungují občanské poroty a shromáždění, které se podílejí na řízení celých měst. A o losování jako tradičním demokratickém nástroji píše i proslulý myslitel Jacques Rancière, stejně řada dalších, kteří dnes uvažují, jak čelit tlaku extrémní pravice. Je totiž otázka, co je lepší: pokud máte v kapse pár milionů na kampaně v celostátních referendech a umíte přesvědčit masu voličů, odpověď je jasná. Ale když ne, existují mnohem lepší a také levnější nástroje, jak zajistit, aby byl váš hlas – tedy hlas normálního pracujícího člověka – slyšet. Neměli bychom se proto tvářit, že referendum je nějaká posvátná kráva. Ve skutečnosti není.
Autor je šéfredaktor Alarmu.