Rodina jako zátěž pro státní rozpočet


Stát by neměl rodinám upírat možnost umisťovat dvouleté děti do veřejných školek.

IDnes.cz 6. února informoval o podpoře, kterou senátní výbor vyslovil návrhu Klause mladšího na zrušení povinnosti školek přijímat dvouleté děti. Na jednu stranu lze souhlasit, že brzká institucionalizace péče o děti je méně vhodná než péče rodinná i že se zajisté jedná o značnou zátěž pro státní rozpočet. Na druhou stranu je potřeba se vymezit vůči přetrvávající tendenci přenášet veškeré břímě související s péčí o malé děti na rodiny, a to takřka výlučně na ženy.

Pokud bude stát i nadále opakovat mantru o nepostradatelnosti maminek pro dvouleté děti, měl by tyto božské a pro lidské pokolení nezbytné osoby odměňovat částkou, která je adekvátní dnešním cenám.

V článku se několikrát opakuje, že dvouleté dítě patří k mámě, a ne do školky. Tento výrok lze vnímat jako kopanec pro všechny rodiny, v nichž o malé dítě do věku tří let pečuje otec, případně prarodiče, chůvy a jiní. Nebavíme-li se o prvních měsících života, kdy dítě bývá obvykle výlučně kojeno, máme se snad domnívat, že je dítě v péči jiných milujících osob deprivováno? Co si mají z podobného výroku odnést muži, kteří dnes v míře větší než kdy předtím mají snahu podílet se na péči o děti a mnohdy i nastupují na rodičovskou dovolenou nebo se na ní s matkou střídají? Že jsou méně schopní se o své děti postarat? A nejděsivější je na podobných výrocích to, co si z nich odnáší většinová populace, jež sveřepě odolává veškerým snahám o rovnost mezi muži a ženami a kouká se s despektem jak na tatínky na rodičovské dovolené, tak i na matky, které se brzy po porodu vrací do práce.

Zátěž nemá být jen na matkách

Daleko víc alarmující je ovšem finanční aspekt celého tažení proti školkám pro dvouleté. Ano, je pravda, že státem garantovaná docházka pro dvouleté děti by se značně prodražila, neboť by bylo potřeba navýšit kapacity státních zařízení a stejně tak i jejich personální zajištění. Dvouleté děti navíc vyžadují více péče než děti tříleté, protože obvykle ještě bývají značně nesamostatné. Řešením ovšem není ani to, že veškerou zátěž spojenou s výchovou nejmladší generace naší společnosti přeneseme na matky, které jsou takto nuceny dlouhá léta žít s finanční částkou pohybující se hluboko pod výší minimální mzdy. A to navzdory tomu, že se při péči o malé děti od rána do večera prakticky nezastaví (což vysvětluje i v článku kritizovanou potřebu mnohých matek umístit do školky dítě navzdory tomu, že jsou doma s jeho mladším sourozencem).

Pakliže je žena nucena rodičovský příspěvek rozložit do tří let, měsíčně jí zůstává jen něco málo přes sedm tisíc Kč (a to ještě v tom lepším případě, kdy jí stát z důvodu nízkých předchozích výdělků nenařídí rodičovskou povinně rozložit do čtyř let a žít tak z peněz, které nevystačí ani na jídlo). Taková částka v dnešní době pokryje jen malé procento nákladů, které tříčlenná nebo čtyřčlenná rodina má. Je zde samozřejmě předpoklad, že rodinu finančně zajišťuje otec dětí. Všichni ovšem dobře víme, že pokud otec s rodinou žije, je zde nejméně dvoutřetinová pravděpodobnost, že jeho mzda je nižší než průměrná, tedy nižší než dvacet devět tisíc korun hrubého. I když v Česku muži nadále vydělávají více než ženy, existuje také mnoho otců, kteří berou jen mzdu minimální nebo nuzný tabulkový plat, pohybující se okolo šestnáct tisíc Kč měsíčně. Jak má šest nebo i více let na důstojné úrovni přežít rodina, jejíž měsíční příjmy jsou v lepším případě třiadvacet a v horším čtrnáct tisíc korun?

Samozřejmě je možné žít velmi levně. Jíst nekvalitní potraviny, dětem kupovat nekvalitní obuv, nechodit k zubaři a ke kadeřníkovi, nejezdit na dovolenou, žít v garsonce, která je i tak dnes velmi drahá. Jenomže společnost, ve které mít rodinu znamená živořit, se našemu státu a jeho rozpočtu ve finále vyplatí ještě mnohem méně než vytvoření míst ve školkách pro dvouleté děti. Nejenže taková chudá rodina moc neutrácí a tím pádem není příliš dobrým konzumentem zboží a služeb vyprodukovaných ostatními spoluobčany, ale navíc také často spadá do příjmové skupiny, která už může nárokovat různé sociální dávky, jako je třeba příspěvek na bydlení, porodné a tak dále. Dalším důsledkem společnosti, která dostatečně nepodporuje matky (potažmo otce) malých dětí, je to, že v nich rodičovství figuruje jako odstrašující předzvěst sociálního propadu, ze kterého není snadné cesty ven a kterému je radno se vyhnout, případně jej překonat co nejrychleji a spokojit se jen s jedním dítětem. Česko ovšem navzdory svému odporu k přijímání migrantů s budoucím propadem nové generace ekonomicky aktivních obyvatel raději nekalkuluje.

Péče je práce

Na závěr bych ráda dodala, že osobně s umístěním dvouletého dítěte do školky nemám příliš dobré zkušenosti. Ačkoli se jednalo o soukromé, malé a velmi rodinné zařízení, syn se tam nezadaptoval, a i když podle Václava Klause mladšího měl být u mámy, ve školce úpěnlivě plakal po tatínkovi, který s ním v té době byl na rodičovské dovolené. Ze školky jsme ho pak museli odhlásit.

Zároveň znám mnoho rodin, kterým se dítě v tomto věku podařilo do soukromé mateřské školy či jeslí úspěšně integrovat, ať už z nutnosti udržet si zaměstnání či z touhy po jiné náplni dne, než jakou nabízí utírání hovínek a rozlitých džusů. Toto řešení obvykle pro dotyčné mělo nulový, až záporný ekonomický přínos, neboť v Česku dosud panuje nepoměr mezi tím, kolik je zde kdo schopen vydělat a kolik stojí zdejší soukromé služby. A právě proto by stát neměl umisťování dvouletých dětí do státních školek bránit, ale naopak ho podporovat jako možnost (nikoli nutnost), aby rodiny měly šanci dosáhnout výdělků, za které se dá důstojně žít. Pokud naopak bude i nadále opakovat mantru o nepostradatelnosti maminek pro dvouleté děti, měl by tyto božské a pro lidské pokolení nezbytné osoby odměňovat částkou, která je adekvátní dnešním cenám. V současné době dělá z matek s malými dětmi bídáky pod hranicí chudoby.

Autorka je sociální geografka.

 

A2LARM