Republikou obchází strašidlo. Strašidlo přímé demokracie. Po dalších prohraných volbách děsí liberály možnost, že by většina národa mohla dostat do rukou další zbraň pro prosazování svých zájmů a projevování svého rozhořčení. Začínají dokonce zaznívat hlasy, že by se volební právo mělo omezit – vzděláním, příjmem nebo znalostním testem. Jenže současnou situaci nelze vyřešit blokováním demokratických principů, ale jen odstraňováním příčin nespokojenosti.
Globalizační vlak ujíždí většině populace
Ono příslovečné rozdělení společnosti, jímž se po poslední prezidentské volbě všichni zaklínají, má své kořeny už v devadesátých letech, kdy se začaly rozevírat nůžky mezi těmi, kdo dokázali ve světě nových pravidel naskočit na vlnu globalizace, a těmi, kdo zůstali z nejrůznějších důvodů mimo. V rámci tehdy dominující iluze neoliberalismu bylo samozřejmé těmi méně úspěšnými pohrdat, v lepším případě je ignorovat. Svět najednou nabízel nespočet možností, a kdo se nechytil, představoval jen jakýsi omyl dějin, výjimku potvrzující pravidlo o cestě všech pracovitých do ráje liberálního volného trhu a nekonečného růstu. Příznačné pro toto myšlení bylo tehdy tak oblíbené čekání na vymření komunistických voličů.
Tento okázalý nezájem o ty, kdo zůstali na geografické i společenské periferii, vedl postupně k sílícímu pocitu frustrace a bezmoci. Politici typu Miloše Zemana, Tomia Okamury nebo Andreje Babiše tento problém rozpoznali dřív než většina liberálních elit. Oni ale – navzdory populárnímu mýtu – společnost nerozdělili, jen problém podchytili a dokázali bezskrupulózně využít. Po dvaceti letech upřímného nezájmu se tak jednoho dne liberálové proudili a s hrůzou zjistili, že na druhé straně není pár set tisíc neúspěšných, ale víc než polovina společnosti.
Odebrat nespokojeným hlas – to nemůže dlouhodobě fungovat. Dříve či později si ho vezmou zpátky.
Poslední dvoje volby ukázaly tento problém v celé jeho nahotě. Sociologové hovoří o čím dál patrnějším rozdělení společnosti na centrum a periferii, kterou tvoří bývalé Sudety i hranice krajů ve vnitrozemí. Řešení dané situace je jen jedno – začít brát druhou stranu vážně. Ne jako hrozbu, ale jako partnery. Začít ekonomicky i socio-kulturně začleňovat poraženou stranu globalizace zpět. Tak aby jejich hlas byl slyšet i jindy než jen u voleb, které se pak redukují na vzpurný prostředníček vztyčený vůči takzvané pražské kavárně.
Kontraproduktivní frustrace liberálů
Jenže frustrace z prohraných voleb vede liberály namísto racionální úvahy k přesnému opaku. Tedy k ještě otevřenějším projevům arogance a opovrhování. Jestliže lid přestal volit tak, jak chceme, selhává přece lid. A jelikož ho nemůžeme vyměnit, je třeba mu alespoň zabránit, aby mohl o něčem rozhodovat. Je to totiž nebezpečné.
„Dětem přece sirky do rukou nepatří. A jak k tomu vůbec přijdeme, že my, kteří jsme tak úžasně vzdělaní a kriticky analyzujeme informace, máme stejný hlas, jako ti tupci, co skočí na kdejakou ptákovinu a kdejaké fake news?!“ rozčilujeme se. Je to tak pohodlné, věřit tomu, že ti, kdo volí jinak než my, jsou prostě hlupáci.
Jistě, princip demokracie spočívá v tom, že mohou volit i ti, kdo věří na chemtrails a placatou zemi. Jenže ti vždy představují jen malou část společnosti, byť se nám kvůli sdílení bizarností na Facebooku může zdát jejich počet vysoký. Pokud ale někdo s vážnou tváří tvrdí, že Miloš Zeman dostal v prezidentské volbě skoro tři miliony hlasů proto, že někdo rozesílal fakenewsové emaily, pak by měl zřejmě o hlasovací právo přijít kvůli nepříčetnosti i on.
Princip, o který dnes hrajeme, je v podstatě jednoduchý. Pokud začneme věřit, že se z referenda stane nástroj pomsty, pak se jím skutečně stane. To, co musíme udělat, je přesný opak. Vrátit všem lidem důstojnost, začít je brát jako rovnoprávné bytosti a dát jim možnost důstojné participace na této společnosti, která není jen naše, ale stejně tak i jejich. Začít stírat rozdíly mezi centrem a periferií jak v otázkách ekonomicko-logistických, tak v těch politických. Jedním z možných kroků je i obecné referendum.
Je pravda, že není vůbec šťastné, když se v současném parlamentu chápe institutu referenda tandem SPD a KSČM. Jenže o možnosti zavést obecné referendum se tu hovoří už přes dvacet let. A je selháním tradičních politických stran, že zákon nikdy nedotáhly a že namísto přípravy rozumného a promyšleného návrhu se toto seriózní demokratizační téma nechalo padnout do rukou bizarních postaviček typu Petra Cibulky či Tomia Okamury.
Začít odspoda
Institut celostátního obecného referenda by měl ovšem být krokem spíše finálním. Vědomí, že se mohu podílet na rozhodování a něco měnit, začíná odspoda. Zavádění participativních rozpočtů a lokálních referend je přesně tím místem, kde je možné si osahat skutečný bezprostřední vliv na dění ve svém okolí a vyzkoušet si přímý dopad svých vlastních rozhodnutí. To ovšem vyžaduje i diametrálně odlišný přístup od samospráv, které dosud v mnoha případech dělaly vše proto, aby lokální referenda znemožnily. Vzpomeňme jen příklad referenda o přesunu nádraží v Brně, kde místní mocipáni záměrně přesouvali hlasovací místa do jiných prostorů, než kde se souběžně konaly krajské volby.
Teprve s oporou v tomto systému nechť vzniká institut referenda celostátního, které by mělo mít možnost ovlivnit i základní směřování země. A to – v případně zájmu veřejnosti – včetně volby, zda chceme být v nějakém mezinárodním uskupení. Neobstojí argumenty, že v takových situacích jde o příliš expertní rozhodnutí. Expertní rozhodnutí je například to, jaká stíhačka se koupí nebo jaká má být emise koruny. Experti řeší, jak vůli občanů implementovat, ale nemají rozhodovat za ně.
Ovšemže naprosto zásadní je nastavení racionálních pravidel obecného referenda. Nezbytný je rozumný a dostatečně vysoký počet podpisů, které mohou takové referendum vyvolat, aby nedošlo k jeho nadužívání. Ke zvážení je bezpochyby verze, kdy v případě těsného výsledku (řekněme do 55 nebo 60 procent) bude mít referendum pouze váhu doporučující, a nikoli závaznou. Zabránilo by se tomu, aby jen těsná většina mohla co chvíli měnit dlouhodobou orientaci země.
Zcela nezbytnou podmínkou pak musí být zajištění toho, aby referendem nebylo možné omezovat základní lidská práva. Listina základních práv a svobod jasně definuje lidská práva jako nezcizitelná. Důležitý bude také dostatečný časový prostor mezi vypsáním referenda a hlasováním pro přípravu argumentů „pro“ a „proti“ a scénářů možného vývoje.
Cesta ze současné situace zkrátka nevede skrz blokování obecného referenda a omezování demokracie. Jakýkoli společenský řád včetně liberálního kapitalismu může v demokracii přežít pouze tam, kde je s ním ztotožněna většina populace. Tam, kde je většině lidí k užitku. Nedopusťme, abychom si za pár let museli vybírat mezi liberální autokracií a neliberální demokracií. Odebrat nespokojeným hlas – to nemůže dlouhodobě fungovat. Dříve či později si ho vezmou zpátky. Chceme-li zachovat prozápadní liberální demokracii, učiňme ji uspokojivou pro valnou většinu občanů.
Autor je historik a novinář.