Foto: Saša Uhlová
Šárka Homfray působí jako právnička v Odborovém svazu státních orgánů a organizací. Povídali jsme si o tom, jaké kroky chystá Babišova vláda v demisi, proč lidé nemají rádi byrokracii a úředníky a kolik vlastně tito lidé za svoji práci berou.
V Česku se často říká, že všude vládne byrokracie, státní úředníci jen ztěžují lidem život a pořád si na ně něco vymýšlejí. Proč tomu tak je?
Byrokracie je stará jako stát sám. Jelikož úředníci sloužili jako vymahatelé povinností a závazků vůči státu, těžko mohli být oblíbení. Nicméně jejich role vymahatelů se mění a snad by už bylo na čase, aby zášť vůči nim opadla. Když porovnáte úřad, kam si jdete vyměnit občanský průkaz, a banku, kam si jdete vyřídit finanční záležitosti, moc velký rozdíl to není. Bankovní úřednictvo ale není terčem stejné zášti jako státní úředníci. Nejspíš to pramení i z obecné nechuti zabývat se něčím, co nedělám jen ze své vůle. Zařizovat si běžné občanské záležitosti může být někdy pěkná otrava.
Kolik peněz za svou práci státní úředníci dostávají?
To je dost důležité téma. Uvedu příklady. Člověk se středoškolským vzděláním bez praxe, který třeba zajišťuje na úřadu sociálního zabezpečení výplatu sociálních dávek, má za plný úvazek kolem šestnácti tisíc hrubého. Pokud má deset let praxe, bude mít kolem devatenácti tisíc hrubého a k tomu nějaký osobní příplatek. Úředník s vysokoškolským vzděláním, který bez předchozí praxe nastoupí na ministerstvo, pobírá kolem dvaceti tisíc hrubého.
Zákon o státní službě měl oddělit politické a nepolitické úředníky, aby ti nepolitičtí mohli v klidu pracovat, soustředili se na dlouhodobé úkoly a nebáli se nástupu nové vlády. Tohle najednou neplatí.
Přitom jde o práci s velkou zodpovědností a celorepublikovým dopadem, kterou často musí vykonávat právníci. To opravdu nejsou moc vysoké platy. K tomu si připočtěte společenskou zášť k úřednictvu a spoustu práce. Pokud nezvládáte objem práce ve firmě, můžete přestat přijímat zakázky, jenže ve státní službě to nejde. Když občané podávají žádosti, musíte je vyřizovat, a to v zákonem stanovených lhůtách.
To nejsou zrovna motivující pracovní podmínky. Existuje naděje na zlepšení?
Pravda je, že v minulých letech se tarifní platy úředníků několikrát zvýšily. Jsme na tom lépe než před čtyřmi nebo pěti lety, ale stále to není odpovídající finanční ohodnocení. Náš odborový svaz se spolu s dalšími svazy zrovna připravuje na vyjednávání o platech a předpokládáme, že dojde k jejich navýšení. O konkrétních číslech teď ale nemůžu mluvit – to bude teprve tématem vyjednávání. Problém je i nízké ohodnocení lidí, kteří jsou ve státní správě desítky let, aly platy se jim nijak výrazně nezvyšují.
Jsou na státních úřadech rozdíly v odměňování mužů a žen?
V našem sektoru jsou tabulkové platy, což by mělo tyto rozdíly eliminovat. Úřednice ale v souhrnu stejně vydělávají méně než úředníci. Klíčovou roli přitom hraje silná feminizace nejnižších (referentských) pozic, kde v některých oblastech máme i více než devadesátiprocentní podíl žen. Velmi nízké zastoupení žen je naopak na vyšších a nejvyšších úřednických pozicích. Hezky to je vidět třeba u státních tajemníků, kterých je dohromady patnáct, a mezi nimi jediná žena. Další příčiny jsou v nerovnoměrně rozložených platových prostředcích mezi různými úřady a také v tom, že jedním z nejčastějších nástrojů ke slaďování profesního a rodinného života jsou zkrácené úvazky, v naprosté většině využívané ženami. U nich pak dochází k poměrnému zkrácení platu, ale ne vždy ke snížení přidělované práce – pokud je úvazek zkrácen o hodinu denně třeba kvůli provozní době školky, žena zpravidla odvede víceméně stejné množství práce jako na plný úvazek.
Jaký postoj ke státním úředníkům zaujímá Babišova vláda v demisi?
Vláda přišla s náhlými změnami ve struktuře ministerstev a novelou služebního zákona, což je asi nejpalčivější problém. Původní služební zákon z roku 2014 měl odpolitizovat a stabilizovat státní správu. Měl sloužit k tomu, aby při nástupu nových vlád a výměně ministrů nedocházelo ke „kobercovým náletům“ na úřady. Zákon měl bránit bezhlavému odvolávání zaměstnanců, tupým škrtům, organizačním změnám a úsporám bez rozmyslu a podobně. Když totiž odvoláte zkušené úředníky a v ostatních vyvoláte nejistotu a strach, výsledkem je chaos a nechuť k práci. Nástup Babišovy vlády ukázal, že zákon do jisté míry obstál, protože útoky na úřady a přeskupování míst bývaly v minulosti mnohem horší. Situace ale rozhodně není úplně dobrá.
Co se konkrétně děje?
Babišova vláda zrušila nebo sloučila řadu útvarů na jednotlivých ministerstvech. Došlo třeba k odvolání několika nepolitických náměstků, odborníků s letitými zkušenostmi, a budou vypsána nová výběrová řízení. Zákon o státní službě měl přitom jasně oddělit politické a nepolitické úředníky, aby ti nepolitičtí mohli v klidu pracovat, soustředili se na dlouhodobé úkoly a nebáli se nástupu nové vlády. Tohle najednou neplatí. Na úřadech se zvyšuje nejistota, což je silně demotivující. Navíc na to navazuje narychlo připravená novela služebního zákona. Jejím cílem je zjednodušit odvolávání úředníků a zvýšit vliv politického vedení na výběr nových. Je možné se obávat, že jde o snahu znovu otevřít úřady politickému handlování. Navržené změny jdou do těch nejhlubších úrovní. Premiér Babiš se navíc netají nelibostí nad tím, že si ministr nemůže přivést na úřad vlastní lidi.
Jak by zvýšení politického vlivu na jednotlivá ministerstva vypadalo?
Jde hlavně o výběrová řízení. Dosavadní služební zákon počítal s výběrovým řízením, kde musíte formálně splnit spoustu náročných požadavků. V prvním kole by měli být upřednostňováni lidé zevnitř úřadu – odborníci a profesionálové. Pokud se ale vedení ministerstva neshodne na tom, koho z uchazečů jmenovat, vyhlásí se výběrové řízení nanovo. Babišova novela to ale mění. Přišla s tím, že se v takovém případě vyhlásí druhé kolo výběrového řízení, kde už je výběr kandidátů mnohem volnější, je otevřený lidem zvenčí a neklade moc vysoké nároky na odbornou praxi. I tady se můžeme domnívat, že jde o snahu vytvářet podmínky pro politizaci státní správy.
Jak by to probíhalo v praxi?
Dejme tomu, že se do výběrového řízení na nějakou pozici na ministerstvu přihlásí pět uchazečů zevnitř. Čtyři z nich projdou prvním kolem, načež zasedne komise, která vybere tři nejlepší a nabídne je služebnímu orgánu, ať si z nich vybere. Vedoucí úřadu a přímý nadřízený toho vybíraného si pak buď z těch tří uchazečů vyberou, nebo ne. Pokud se nedohodnou, výběrové řízení se opakuje. Podle Babišovy novely by se ale místo toho vyhlásilo druhé kolo s tím, že by se do něj mohl přihlásit někdo úplně jiný – třeba ze sféry byznysu nebo politiky, kdo by sice neměl potřebnou praxi, ale asi by už výběrovým řízením prošel. To je velmi rizikové a novela zákona stojí dost na vodě, protože pro ten finální krok při výběru z úspěšných uchazečů nejsou v zákoně stanovena v podstatě žádná pravidla.
Takže nebezpečí politizace státní správy trvá…
Otevírá to možnosti pro politiky, jak si dosazovat vytipované osoby do důležitých funkcí. Navíc novela snižuje požadavky na odbornost. Uvedu příklad. Třeba u ředitele ministerského odboru, což je dost odpovědná funkce, novela zákona předpokládá, že uchazeč v druhém kolem v minulých osmi letech vykonával nejméně dva roky nějakou správní nebo obdobnou agendu, z toho nejméně rok ve vedoucí funkci. To mi nepřijde jako záruka, že daný člověk je zkušený úředník, který umí vést lidi. Služební zákon z roku 2014 má také svoje problémy – je dost rigidní v tom, že neumožňuje zkušeným lidem s nižším vzděláním obsadit vyšší funkce, i když jsou letitými odborníky. Jenže místo toho, aby se řešil tento problém, Babišova vláda otevírá úřady lidem, kteří nemusí mít skoro žádnou úřednickou praxi.
Jedním z témat, která se dnes řeší, je digitalizace státní správy. Jaké jsou vyhlídky?
Digitalizace je samozřejmě stále nedostatečná – jak z pohledu občanů, tak úředníků. Došlo sice k dílčím zlepšením třeba se zaváděním základních registrů, ale současné zákony pořád nepředpokládají elektronický oběh dokumentů. Pořád musíte spoustu věcí nosit papírově, občan musí obíhat úřady, vyžadovat si dokumenty a ani úředníci si mnohdy nemůžou vyžádat dokumenty od jiných úřadů. Zdržuje to lidi i úředníky a občané jsou naštvaní. Z dob svého působení na ministerstvu dopravy si pamatuju snahy o to, abyste si mohli zažádat o řidičský průkaz kdekoliv, a ne jen podle místa vašeho trvalého bydliště. V zásadě by tomu nic nebránilo, kromě zastaralého informačního systému, ve kterém se daná agenda vykonává. Problém je, že takové změny jsou finančně i odborně dost náročné a nejde říct, že by se to dalo vyřešit během jednoho roku. Otálet s digitalizací ale už taky nejde – nicméně se zdá, že to si současná vláda uvědomuje.
Kdekdo říká, že je u nás příliš mnoho státních úředníků. Je to pravda?
Tak se to nedá vyhodnotit. Dnes máme asi sedmdesát tisíc státních úředníků, ale nikdo nemůže odpovědně říct, že by jich stačilo třeba jen padesát tisíc. Kromě toho je ještě řada úředníků u územních samosprávných celků, kterým stát uložil agendu v rámci přenesené působnosti. Klíčové je, že politici schvalují zákony a úředníci je uvádějí do praxe. Máme určité agendy k vyřizování, a ty se mění. Přibývá nová legislativa a mění se potřeby občanů. Nejde říct, že tu je třeba stabilně sedm set tisíc řidičských průkazů, které je nutné obhospodařovat. Jednou jich máte sedm set dvacet tisíc a podruhé šest set osmdesát tisíc. Objem práce a množství úkolů pro úředníky proto není nikdy konstantní, ale pokaždé jiný. Když nějaký politik lidem říká: vím, kolik je u nás úředníků a vím přesně, o kolik bychom měli jejich počet snížit, je to demagogie.
Kdekdo dnes věří, že byrokracie souvisí hlavně se státem a že by všechno vyřešil trh. Antropolog David Graeber naopak ukazuje, že větší byrokratická zátěž přichází s tržní ekonomikou, kapitalismem a nadnárodními korporacemi…
Je to trochu zjednodušující. Nicméně kdo někdy pracoval v nadnárodní korporaci, asi se setkal s mnohem větší administrativní zátěží než na státním úřadě. Pokud musíte neustále něco reportovat, vyhodnocovat a analyzovat dopady svých kroků nebo jejich efektivitu, pak je otázka, o čem se vlastně bavíme. Tak vypadá opravdová byrokracie! Když se podíváme na stát, nejde přece o to, že by po lidech jen něco vymáhal. V první řadě poskytuje lidem služby, jako je veřejné zdravotnictví nebo školství. A služby státu musí někdo zajišťovat a zabezpečovat.
Anarchokapitalisté by ale namítli, že se bez státu hravě obejdeme a všechno má být soukromé…
Žijeme v dost komplexních společnostech a procházíme dynamickým vývojem. V Evropě máme silnou tradici sociálního státu. Když člověk, který celý život pracoval a vytvářel nějaké hodnoty, toho už není schopen, dostává něco zpátky. Pokud na vás přijde nemoc, jejíž léčba je příliš drahá, bere se v potaz, že jste celý život odváděl peníze do pojistného systému, a stát vám pomůže. Nebo si vezměte vzdělání – žijete s tím, že nebudete muset vaše děti po práci složitě vyučovat sám doma, anebo se trápit tím, že nemáte peníze na soukromou školu, nebo třeba zkoumat, co přesně se v té které škole učí. Na to většina lidí nemá kapacitu. Můžeme se jistě bavit o potřebnosti jednotlivých úřednických agend, ale neumím si představit, že bychom se v horizontu našich životů od státu a jeho služeb oprostili.