Policie mi loni v červnu doručila obvinění z trestného činu proti lidskosti: založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Dopustit jsem se měl jednoho skutku. Před více než čtyřmi lety jsem měl dle verze policie umístit na internetové stránky radikálních ekologů GreenAction prohlášení Sítě revolučních buněk, kterým se přihlásila k prvnímu ze série žhářských útoků na policejní vozidla. Za tento údajný „zločin“, který byl slovy zákona spáchán „veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem“, mi dnes hrozí až deset let vězení. Je to několikrát více než pokud bych auta sám zapaloval. Po více než dvou letech od domovní prohlídky, při které policie nic relevantního nenalezla, stojím před takto vážným obviněním.
Skutečnost, že se s ideovým obsahem závadného prohlášení neztotožňuji, mi není vůbec platná. Jako červená linka se spisem vine vyfabulovaný popis mého údajně závadového smýšlení. Ovšem tuto „subjektivní stránku trestného činu“ si policisté vycucali z prstu. Členem „militantního uskupení“ jsem se podle policistů stal pouze tím, že jsem se potkával s přáteli na koncertech nebo u společné veganské večeře. Z levicového extremismu mě zase usvědčuje obvinění z přestupku na shromáždění Pirátské strany. Ve skutečnosti bylo přestupkové řízení s desítkami obviněných včetně mě zastaveno. Mé žalobě se zato nevyhnula policie, která nedůvodně obvinila z přestupku zhruba sto lidí včetně tehdejšího olomouckého zastupitele, několika vysokoškolských učitelů a současného místopředsedy Poslanecké sněmovny. Na účet policie soud v rozsudku uvedl, že se o přestupek vůbec nejednalo. To se ovšem ve spisu nedočteme.
Téměř každý, kdo ve svém oprávněném rozhořčení psal stížnost nebo trestní oznámení na policii, narazil na naprostou absenci její sebereflexe a kontrolních mechanismů.
Na jiném místě spisu mi policisté vyčítají můj rozhovor, ve kterém jsem kritizoval domovní prohlídku, kterou u mě provedli. Aby své líčení dostatečně dramaticky podbarvili, označili A2larm jako „Anarchistický Alarm“. Dále v obvinění vynechali tvrzení, která působí vyloženě komicky. Například nezmínili jeden z důležitých argumentů z povolení k domovní prohlídce: můj podíl na „uskupení Klub pohádkových bytostí“, které v Olomouci namalovalo cyklostezku a vybudovalo partyzánskou zahrádku v centru města. Výčtem policejní demagogie bych mohl pokračovat ještě dlouho. Zkrátka si dali záležet, aby vykreslili narativ, kterým se pokusí zalíbit soudu.
Konfrontovat se i s tím, s čím se neztotožňujeme
Přes svůj nesouhlas s ideologií Sítě revolučních buněk si stále nemyslím, že zveřejněním jejich prohlášení by mohl být spáchán trestný čin ani že by to bylo morálně zavrženíhodné. Věřím, že lidé by měli být konfrontováni také s obsahem názorů, se kterými se neztotožňují. Tak si představuji pěstování názorové plurality. Paradoxně mým stíháním policie pošlapává ty demokratické hodnoty, jimiž se sama zaštiťuje. Tohoto hada požírajícího sebe sama nazývají v případu zainteresovaní soudní znalci jako „militantní demokracii“.
Nelze se vyhnout otázce, jaký je skutečný důvod mého trestního stíhání. Pokud bych vynechal policejní zaslepenost a víru ve vlastní přibarvené konstrukce, nabízí se ještě další vysvětlení: zakrýt vlastní neschopnost.
Maskování vlastních pochybení je u pracovníků velkých státních organizací běžné. Vychází z hierarchie hodnot jednotlivců, kteří v nich pracují. Na prvním místě bývá jejich osobní zájem, jako je výše platu, množství volna a objem práce. Na druhém místě je pak zájem samotné organizace, kam patří její dobré jméno a pověst. Až za nimi se nachází ten zájem, který daná organizace deklaruje za svůj cíl: u policie ochrana zákona. To je také důvod, proč dnes existuje tolik obviněných opovážlivců, kteří si na policii stěžovali. Jednotliví policisté chtějí zakrýt své chyby obviněním takových nešťastníků. Osobní zájem policistů převažuje nad zájmem deklarovaným.
Policisté z národní centrály za vyšetřování žhářských útoků utratili za uplynulé čtyři roky miliony korun, ale nepodařilo se jim dopadnout žádné prokazatelné viníky. Naopak stihli provést řadu domovních prohlídek, za které čelí několika žalobám. Spis případu, ve kterém mám další čtyři spoluobviněné, zaujímá sedmnáct velkých šanonů a zaplňuje celou skříň. Není divu, že vyšetřující policisté potřebují před nadřízenými a celou společností simulovat dojem vlastního úspěchu, nebo se alespoň snaží provalení nepříjemných skutečností nějak odložit. Pod rouškou spravedlnosti předávají případ soudu, aby si mohli odčárkovat úspěch. Problémem, zda mají jejich konstrukce šanci před soudem, si hlavu lámat vůbec nemusí.
Policisté jsou zvyklí na nezodpovědnost a beztrestnost. Je pro ně výhodnější podezřelého obvinit a „dotáhnout vše do konce“ než přiznat svou vlastní chybu. Navíc mohou kdykoliv v průběhu roky se táhnoucího soudního řízení změnit zaměstnání. Například podplukovník Magdalena Němcová, která vedla můj vyšetřovací spis a podávala obvinění, opustila řady policie ihned poté, co mi sdělila obvinění. Zodpovědnost za pozdější prokázání její neschopnosti se jí už rozhodně týkat nebude.
Dalším motivem policistů není nic jiného než obrana uražených eg. A ty příslušníci policejní centrály skutečně mají. Nejen že mi prošlo nazývání jejich velitele ušatým traktoristou, ale když mi nezbylo nic jiného, než se obrátit na exekutory, abych z nich vymohl informace, které mi dle soudního příkazu měli vydat, volali pracovníci ministerstva vnitra mému advokátovi s prosbou, zda by „šla zastavit medializace případu“. Ostuda, kterou si v důsledku způsobili sami, se jen tak neodpouští.
Trest už probíhá
Policisté si jsou moc dobře vědomi, že trestní řízení dokáže člověku značně znepříjemnit život, a to i v případě, kdy soud nakonec rozhodne, že je dotyčný nevinný. Samotné řízení navíc působí jako preventivní forma trestu skrze svou délku, finanční náklady a mediální očernění. Známých příkladů je řada. Patří sem případ Kateřiny Krejčové, která čelí trapnému obvinění ze strany policie již téměř tři roky, přičemž konec je v nedohlednu. Podobně trestní stíhání (dnes již bývalých) neonacistek souzených za projevování svých – sice zvrácených – názorů se táhne již osm let a také zde je délka řízení trest sám o sobě.
Policii si je vědoma, že i v mém případě bude větším trestem než možný výsledek soudního procesu jeho průběh: několik let dlouhý a finančně náročný. Oboje vyplývá z toho, že policie do jednoho případu spojila několik lidí, které bych bez společného stíhání možná nikdy ani nepoznal. Naházením různých věcí do jednoho pytle dosáhnou policisté také negativního mediálního rámování, protože vytvoří zdání organizované skupiny. Spojili obvinění ze žhářských útoků s umístěním prohlášení na internetové weby. Novinový titulek nebude znít „obviněn za webový příspěvek“, ale dočteme se: „Síť revolučních buněk konečně před spravedlností.“ V určitých skupinách populace to jistě vytvoří poptávku po přísném potrestání.
V rozhovoru pro A2larm jsem před třemi lety prohlásil, že policejní razie Fénix povede ke spirále hořících aut a zatýkání nevinných lidí. Tehdejší proroctví se myslím naplnilo. Policie totiž následně rozjela kafkovský proces s Igorem Ševcovem a údajnými „prvními českými teroristy“. Síť revolučních buněk zase následně zapálila minimálně dalších šest policejních vozidel. To vše není náhoda.
Troufám si tvrdit, že to, co motivuje žháře, není anarchistická ideologie, ale pocit nespravedlnosti. Vývoj kauzy plánovaného teroristického útoku na vlak a případ Igora Ševcova napovídají, že ten pocit nespravedlnosti je více než oprávněný. Jak je známo: bez spravedlnosti není mír. Ti, kteří v tom tvrzení vidí výhrůžku, dělají chybu. Podobně není ani pokusem žhářské útoky ospravedlnit. Je to především varování.
Přestože nejsem a nebyl jsem příznivec ideologie Sítě revolučních buněk, jejich vnitřním pohnutkám tak trochu rozumím. Strukturální nespravedlnost totiž nezůstává bez odezvy. Když všechny legální možnosti nápravy selhávají, opozice sahá po metodách drsnějších. V obou liniích, kde Síť revolučních buněk útočila – represivní orgány a nevyplacené mzdy zaměstnanců – lze jistou formu strukturální nespravedlnosti nalézt. Téměř každý, kdo ve svém oprávněném rozhořčení psal stížnost nebo trestní oznámení na policii, narazil na naprostou absenci její sebereflexe a kontrolních mechanismů. Policie svá pochybení dobrovolně nikdy nepřiznává. Přestože byla kauza okradených zaměstnanců Řízkárny mediálně známá, státní orgány nechaly systémový problém v občanskoprávní rovině. Ať si postižení pomohou sami. Výsledkem takovýchto dlouho neřešených problémů jsou zoufalí lidé. Někteří se pak s pocitem křivdy rozhodnout brát spravedlnost do vlastních rukou.
Policie je stále prakticky beztrestná, jak ukazuje řada případů, z nichž některé můžeme sledovat v médiích. Je to například pouhá podmínka pro policistu, který se během služby pokusil znásilnit ženu. Desítky bývalých zaměstnanců Řízkárny, kteří tvrdí, že byli zaměstnavatelem okradeni o mzdy, se donedávna ještě rozrůstaly o další nešťastníky. Až něčí pohár spravedlnosti opět přeteče, můžeme očekávat další kolo násilí. Pokud bychom to chtěli změnit, bylo by potřeba řešit skutečné příčiny, a nikoliv až následky. Řešení vidím ve spravedlnosti. Jednotliví policisté tak daleko již nevidí a zřejmě ani vidět nechtějí.
Autor je environmentální aktivista a ekolog.