Nad veřejnoprávními médii se stahují mraky. Do České televize a Českého rozhlasu se navážejí Okamura, Babiš i Zeman – straší rušením koncesionářských poplatků a úvahami o zestátnění. Zeman ve svém inauguračním projevu dokonce zpochybnil nezávislost ČT a zmínil analýzu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, podle které toto médium ve volbách v roce 2016 výrazně zvýhodňovalo TOP 09. Proti zásahům do provozu veřejnoprávní televize se spojují obránci médií a demokracie, kteří ČT hájí. Mnozí z nich to ale dělají dost nešťastně – na jakoukoliv kritiku reagují nepřátelsky a shazují ji ze stolu s tím, že jde o komplot komoušů, rusofilů a neofašistů. To je ovšem arogantní postoj, který ničemu nepomáhá, a už vůbec ne ČT.
Panika nad nepohodlnou analýzou
Přezíravý postoj ke svým kritikům ČT ukázala právě v souvislosti se zmíněnou analýzou, kterou se ve svém projevu účelově oháněl Zeman. O co konkrétně šlo? Vloni v létě zpracovalo Centrum pro mediální studia Fakulty sociálních věd UK analýzu, podle které Česká televize a Český rozhlas před senátními a krajskými volbami v roce 2016 ve vysílání výrazně zvýhodňovaly TOP 09. Analýzu si objednala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která ji však držela pár měsíců u ledu. Teprve když si hlavní řešitel této studie Jan Křeček v rozhovoru pro Alarm postěžoval na její utajování, objevila se koncem loňského roku konečně na veřejnosti.
Možná by pro začátek neškodilo, kdyby ČT přiznala pár chyb a slíbila nápravu – že se pokusí o větší nezávislost a vyslyší některé svoje kritiky.
Sám Křeček se hned po jejím zveřejnění stal terčem útoků. Česká televize analýzu nejprve smetla s tím, že ji „kvůli profesním nedostatkům nelze vůbec jako relevantní komentovat“. Rada ČT se odmítla analýzou zabývat a zablokovala jednání o ní. Poté se spustila mediální smršť, podle které šlo o diletantismus a odfláknutý paskvil. Naposledy zaperlil Pavel Šafr, který kritiky ČT hodil do jednoho pytle jako „bolševiky všech odstínů“ a zmíněnou analýzu ocejchoval jako ubohost.
Bylo by jistě krásné, kdyby Česká televize a Český rozhlas byly stoprocentně nezávislé a čisté a kdyby se staly jen obětí komplotu komunistů s fašisty. Jenže to není pravda. Důvěra lidí v Českou televizi dlouhodobě klesá a nespokojenost s ní už roky vyjadřuje kdekdo. To, že do tohoto prostoru dnes vtrhli Zeman s Okamurou, je varovný a nebezpečný signál. Pokud by tu ale neměli předem zorané pole, těžko by se mohli opřít o podporu ve společnosti – jejich plány by zůstaly bizarním plácnutím do vody, nad kterým by šlo mávnout rukou. Jenže tak to není.
Předně, kritizovanou analýzu o ČT nezpracoval „odpůrce NATO“ Jan Křeček, jak nám manipulativně podsouvají média. Stál za ní celý tým expertů spolu s uznávaným odborníkem na média profesorem Janem Jirákem a má svoji vypovídací hodnotu: „Naše studie je jedinečná v tom, že měří vyváženost vysílání v jeho celku, přesně tak, jak vyžaduje klíčový paragraf 31 vysílacího zákona. Zadavatel určil téměř tři sta hodin vysílání, všechny klíčové zpravodajské, politické a publicistické pořady i předvolební debaty – to vše jsme mu zanalyzovali. Dosavadní analytická praxe byla jiná. I když třeba bylo zadání stejně rozsáhlé a vzorek stejně reprezentativní, metodika tomu neodpovídala a vyváženost se analyzovala jen u několika málo nejproblematičtějších pořadů. Řečeno známou metaforou, kolegové při analýzách pro stromy neviděli les. My nabídli první uchopení toho, jak analyzovat celý les. A těšíme se na to, až po nás přijdou další a měření celku vysílání se bude ještě zpřesňovat a zdomácňovat,“ hájí svoji práci Jan Křeček.
Veřejnoprávně pravicová televize
Česká televize má bohužel z minulosti trochu másla na hlavě. Asi nejkřiklavějším příkladem je analýza vyváženosti České televize od někdejšího redaktora Respektu Jaroslava Formánka z roku 2014. Ta dospěla k závěru, že v ČT je všechno v pořádku a že její neutralita a nezávislost dosahuje těch nejvyšších kvalit. Ve skutečnosti se ale jednalo o paskvil, který by zřejmě neprošel ani jako průměrná studentská práce. Studie byla totiž plná chyb a po odborné a metodické stránce by vůbec nemohla obstát. Nezávislost ČT přitom byla mnohokrát zpochybňována – často se mluvilo o „veřejnoprávně pravicové“ České televizi.
ČT však své kritiky leckdy ignorovala, nebo na ně reagovala výsměchem a pomluvami. Křečkovu analýzu dokonce obvinila z diletantismu a publikování lží. Přitom je to sporné. Studii si objednala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, a ta analýzu nejprve opřipomínkovala a po zpracování připomínek ji jako „bezvadnou“ bez dalších výhrad schválila. Když ale vyplula na povrch nepohodlná fakta (zvýhodňování TOP 09), strhla se panika. ČT analýzu podrobila tvrdé kritice a dokonce poslala dopis děkanovi Fakulty sociálních věd s žádostí o její stažení a omluvu. Generální ředitel Dvořák v rozhovoru pro Hospodářské noviny zpochybnil Křečkovu kompetenci a nařkl ho z účelovosti: „Já bych titul mediální odborník dal do uvozovek. Ta analýza byla udělaná buď hodně špatně, nebo na objednávku. Nebo obojí.“ To je ovšem dost podivná reakce. Zatímco amatérský paskvil bývalého redaktora Formánka, který vyzněl vůči ČT pochvalně, prošel bez problémů, kritická studie s odbornou metodologií byla odmítnuta. Něco tu zjevně nehraje a zdá se, že mnozí obhájci ČT si nevidí na špičku nosu.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…
Aby bylo jasno – nikdo tu netvrdí, že snahy o ohrožování nezávislosti veřejnoprávních médií nejsou hrozba. Nemusíme si dělat iluze o tom, k čemu by vedlo, kdyby Okamura, Zeman nebo Babiš prosadili svoje záměry. Takové scénáře známe z Maďarska a Polska, kde se veřejnoprávní média dostala pod kontrolu ultrakonzervativních vlád, jež si z nich udělaly hlásné trouby. V Polsku byl v roce 2016 schválen nový mediální zákon a na vedoucí posty dosazeni lidé spřátelení s vládní věrchuškou – šéfem zestátněné televize se stal náměstek ministra kultury Jacek Kurský. Pokud si tedy stěžujeme na neobjektivitu ČT, je jasné, že „léčba Okamurou“ by ji proměnila v něco mnohem horšího.
Česká televize je ale pořád dost mocný hráč. Má za sebou většinu kulturních elit, početný zástup obhájců, a její ovládnutí by rozhodně nebylo snadné. A to ani podle Zemanova scénáře, který počítá s tím, že se na pořad jednání Poslanecké sněmovny dostanou výroční zprávy o ČT a po jejich dvojím zamítnutí dojde k výměně Rady ČT a celého vedení televize. „Výměna Rady a vedení televize by trvala nejméně rok, po celou dobu by se setkávala s tvrdým odporem veřejnosti i řady politiků, dál by polarizovala společnost. To si Babiš v současné době nemůže přát. Jednak ze zahraničněpolitických důvodů: nechce být v Evropě za dalšího Orbána a Kaczinského. A dále z vnitropolitických: má dost práce s řízením vlády, ministerstev a získáváním důvěry. Tím by si to ještě víc zkomplikoval. A i z vnitrostranických: frontální útok na veřejnoprávní media by mu nakonec rozštípnul vlastní stranu ve dví,“ tvrdí analytik Křeček.
ČT a její obránci by přesto neměli předstírat, že jsou bez chybičky a že se proti nim jen zlovolně sešikoval zemanovský mordor a nekompetentní akademici. Mohlo by se jim to totiž vymstít. Možná by pro začátek neškodilo, kdyby ČT přiznala pár chyb a slíbila nápravu – že se pokusí o větší nezávislost a vyslyší některé svoje kritiky. Horší bude, když se naši obhájci médií a demokracie zabarikádují ve svých pravdách a pojedou dál, jako by se nechumelilo. Snad to ještě protentokrát ustojí a veřejnoprávní média uhájí. Otázkou ale je, na jak dlouho. Ne nadarmo se říká, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Lidé, kteří se necítí být v televizi ani rozhlasu názorově reprezentováni, jsou naštvaní – a přesně na to čekají Zeman s Okamurou.
Autor je šéfredaktor Alarmu.