Jedno z témat, které v posledních týdnech víří mediální prostor, je novela insolvenčního zákona. Dnes mohou vstoupit do procesu oddlužení lidé schopní uhradit během pěti let minimálně 30 procent všech svých závazků a odměnu insolvenčního správce k tomu. Ministr Pelikán se rozhodl přiblížit náš právní řád západoevropským standardům, kde mohou být oddluženi i ti, kdo v krajním případě nezaplatí svým věřitelům nic. I tak je český návrh mnohem přísnější oproti zákonům platným v zemích na západ od nás – místo pětileté hranice je navrhováno sedm let. Navíc je stanovena horní hranice dluhů, kdy se člověk do oddlužení může přihlásit, a odměny správců, kteří mají na oddlužení dohlížet, jsou vyšší než v Německu nebo Rakousku. Přesto mezi politiky vyvolává změna velký odpor.
Máme pravděpodobně nejvyšší počet exekucí na obyvatele v EU a stovky tisíc exekucí běží dokonce nezákonně s vědomím věřitelů, exekutorů i soudů.
Kdo všechno má problém?
Zákon sice prošel prvním parlamentním testem, tedy prvním čtením, ale i z tohoto hlasování můžeme leccos vyčíst. Nejrazantněji se proti novele staví ODS – její poslanci nepřekvapivě hlasovali jako jeden muž proti dalšímu projednávání. Přestože i mezi politiky ODS, stejně jako ve většině dalších stran, jsou slušní lidé, tato strana zastává ideje liberalismu v karikaturní podobě individuálního sobectví a silně kontaminované normalizační kulturou veksláctví, kdy podvádění bylo normou. Daleko zajímavější je ale angažmá dalších stran. Tak například komunisté se téměř jednomyslně zdrželi při návrhu na vrácení zákona k dopracování. To fakticky výsledek nemohlo příliš negativně ovlivnit, ale jde o důležitý symbol, že KSČM má s tímto zákonem problém. Kdo však bedlivě sleduje jejich postoj k jiným otázkám spojeným s předlužením, ví, že komunisté nehlasovali ani proti vzniku soukromých exekutorů, ani pro účinnou regulaci lichvy. Těžko říct, jestli jde pouze o spontánní projev nezájmu o problémy chudých lidí, nebo zde hraje roli skutečnost, že jejich dlouholetý předseda je sám advokát, nicméně vymahačská lobby dobře ví, že s komunisty může vždycky počítat.
Větší překvapení ale představuje postoj ČSSD. Většina poslanců klubu totiž na klíčové hlasování nebyla přihlášena nebo se přímo omluvila, což na rozdíl od komunistické symbolické zdrženlivosti mohlo mít fatální důsledky, protože neúčast v hlasování snižuje tzv. kvórum, a tím pádem k prosazení návrhu ODS stačilo méně hlasů. Motivy absentujících socialistů mohou být záhadou – nebo naopak potvrzením ošklivých spekulací, že jsou poslanci ČSSD ovlivněni agenturou Merit, která by tak skrze ně hájila zájmy vymahačské lobby.
Za vším hledej dlužníky
Proč ale oddlužení vyvolává takový odpor? Z mezinárodního srovnání vyplývá, že čím je společnost vyspělejší, tím dříve zákon o nulovém oddlužení přijala, a to dokonce v kratší variantě, než je český návrh. Naopak nulová varianta oddlužení v rámci EU není možná pouze v balkánských zemích a v Česku. Navíc máme pravděpodobně nejvyšší počet exekucí na obyvatele v EU a statisíce až miliony běžících exekucí jsou postaveny na nemravném vztahu, který by dnes už ani nemohl vzniknout. Stovky tisíc exekucí běží dokonce nezákonně s vědomím věřitelů, exekutorů i soudů. Dluhy, kdy z desetitisícového úvěru jsou v exekuci statisíce, nejsou žádnou výjimkou, a přesto se politikům poblouzněným vymahačskou lobby daří lidi přesvědčovat, že za vše mohou nezodpovědní dlužníci.
Jistě, jsou i nezodpovědní dlužníci, ale ten, kdo jim půjčil peníze nebo poskytl službu, je nejen neodpovědný, ale i hloupý, a jako spoluviníci exekuční epidemie by i věřitelé měli nést svůj díl odpovědnosti. Snad se ti féroví v budoucnu poučí a při poskytování služeb budou opatrnější. Že to jde, nám ukazuje celá západní Evropa, kde přes nulové oddlužení služby fungují, peníze se půjčují a dluhy vymáhají. Jen je to celé víc fér a věřitelé méně kňourají.
Autor pracuje pro společnost Člověk v tísni a zabývá se otázkou exekucí.