Kim Ki-duk ve světle vlastních selhání


Korejský režisér čelí dalším obviněním ze sexuálního násilí a kvalita jeho filmů upadá. Světová kinematografie by měla obojí reflektovat.

Dvě nejvyšší ocenění – Zlatého a Stříbrného medvěda – si z Berlinale letos neodvezly snímky, které by zpracovávaly současná politická témata, jak tomu bylo v posledních letech zvykem. Zato oba dva oceněné filmy natočily ženy (stejně tak tomu bylo i loni). Berlinale se tak stále profiluje jako výrazně liberální festival zohledňující samozřejmě i problematiku genderu – vždyť například festival v Cannes vyhrála za celou dobu jeho existence žena pouze jednou.

Proč bychom měli sledovat filmy člověka obviněného ze znásilnění, ve kterých pravidelně zobrazuje násilí prováděné na ženách, a naslouchat mu jako morální autoritě?

Na 68. ročníku Berlinale byla přirozeně jedním z hlavních témat i probíhající kampaň #MeToo, na jejíž důležitost upozorňoval i ředitel festivalu Dieter Kosslick, ačkoli odmítl požadavek aktivistek nahradit během zahajovacího večera slavnostní červený koberec za černý. Mnohem větší rozruch než toto odmítnutí ale nakonec vzbudila přítomnost jihokorejské festivalové hvězdy, režiséra Kim Ki-duka, který byl v rámci korejské vlny #MeToo v roce 2017 obviněn ze sexuálního obtěžování. Soud sice nenašel dostatetek důkazů, ale pokutoval Kima za to, že žalovanou herečku napadl fyzicky, když jí během natáčení vlepil facku. Přítomnost takto stigmatizovaného korejského tvůrce je zrovna na berlínském festivalu záhadou i proto, že jeho návštěvu v Berlíně nemůže obhájit ani jeho poslední počin. Právě naopak, jeho snímek Human, Space, Time and Human, promítaný mimo hlavní soutěž v sekci Panorama, je jedním z Kim Ki-Dukových nejhorších filmů.

Příbeh autorské recyklace

Kim Ki-dukovu kariéru respektovaného festivalového auteura odstartoval v roce 2000 film Ostrov a následně produkoval jeden (výjimečně i dva) filmy ročně. Od roku 2004 se začal Kim Ki-duk stávat kultovním i u nás – od české premiéry snímku Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003) má tuzemský divák možnost v distribuci zhlédnout každý jeho další film. Jeho specifická práce s tichem, zenovými obrazovými kompozicemi a zejména motivy bolestivé lásky, která metaforicky přerůstá do scén explicitního násilí, se ovšem s každým dalším filmem stále více mění v recyklaci sebe samé. Celosvětově tak začal upadat zájem o Kimovu tvorbu a na festivalech ho postupně zastínili mnohem progresivnější žánroví jihokorejští režiséři jako Pak Čchan-uk či Bong Joon-ho. To vyvrcholilo Kimovou tvůrčí krizí, která se stala tématem jeho dokumentu Arirang (2011). Navzdory tomu, že film získal prestižní cenu Un Certain Regard na festivalu v Cannes, u diváků vzbudily rozpaky scény, ve kterých Kim pláče při sledování svých předchozích filmů nebo se do kamery zpovídá, že chce být zase světovou festivalovou špičkou. Zároveň tyto scény podněcují k otázkám, co všechno je Kim Ki-duk ochoten udělat proto, aby byl znovu obdivovaný. Film Pieta (2012), za který byl odměněn Zlatým lvem na festivalu Benátkách, pak představuje jakési poslední Kimovo vzepětí sil (šlo o jeho poslední film v české distribuci). Následovala série víceméně podprůměrných snímků, ve kterých se Kim Ki-duk zřekl některých svých charakteristických autorských znaků. Největší ztrátou je zcela jistě jeho schopnost vyprávět obrazem, aniž by ve filmu muselo zaznít jediné slovo.

Jeho zatím nejodpudivějším snímkem je nízkorozpočtový film Stop (2015), natočený s amatérskými herci a malým štábem, kde většinu úloh zastal právě Kim. Hysterická ekologická agitka proti atomovým elektrárnám jako by potvrzovala nepříjemnou obavu, že s režisérem je už nezvratně něco v nepořádku. Snímek našel útočiště pro neslavnou premiéru na festivalu v Karlových Varech, kde Kim Ki-duk doposud byl jedním z pravidelných hostů. Film zde v divácích vyvolával nečekané záchvaty smíchu – například ve scéně, kde dvojice ekoteroristů začne příručními cirkulárkami bourat obrovský elektrický stožár, jelikož předtím dospěli logickou úvahou k tomu, že elektřina je špatná, protože havárie ve Fukušimě stála spoustu lidských životů.

Divák znalý filmového řemesla se zase musel pozastavovat nad technickou stránkou snímku, protože Kim natáčel pravděpodobně s kamerou nastavenou na automatickou expozici (občas se scéna zničehonic sama od sebe přesvítí) a přivezl ho do Karlových Varů s nevyrovnanou zvukovou hladinou a zapomenutými střihy (občas mezi dvěma střihy problesklo okénko z jiného záběru). Nejpřekvapivější na Kimově proměně v „thrashového“ režiséra je to, že v zásadě všechno, co dříve dokázal sdělit beze slov, musí být vysloveno nahlas, a tam, kde film promlouvá obrazem, jde o konvenční a povrchní symboliku. Vrcholem tohoto přístupu se zdá být právě jeho nový snímek Human, Space, Time and Human.

Na křižníku v nebesích

Během výletní plavby se na bývalém vojenském křižníku setkávají zástupci snad všech společenských tříd – vysoce postavený politik se svým synem, korejská mafie, mladí dobře situovaní novomanželé na líbánkách, členové střední třídy, a dokonce i prostitutky a chudí lidé. Od začátku je jasné, že divák zde má co do činění s velkou společenskou (a později i náboženskou alegorií (hlavní hrdinové se jmenují Adam a Eva), ve které bude docházet k vzájemným kolizím a propojování jednotlivých vrstev. Kimovy jinotajné motivy jsou přitom naprosto polopatické, postrádají jakoukoli režijní finesu a stále dokola se opakují.

Hned v jedné z prvních scén se mladý novomanžel vymezí za celou posádku vůči tomu, že politik obědvá mnohem lepší jídlo než všichni ostatní. Zcela nepatřičná (a možná i nezáměrná) citace z němého sovětského filmu Křižník Potěmkin (1925), kde se posádka lodi vzbouří potom, co dostane zkažené jídlo, působí jako by Kim Ki-duk zaspal celé jedno století a pocítil náhle nutkavou potřebu vyjádřit se k nespravedlnosti tržního kapitalismu. Daná scéna se stává zcela neinvenčním leitmotivem, který eskaluje potom, co se křižník jakýmsi zásahem vyšších sil přesune z moře do nebes. K tomu, aby Kim mohl skrze svou insitní perspektivu reflektovat rozpad současné společnosti v kulisách jakési sociologické Noemovy archy, nestačí izolace lodi na širém moři, je nutné jít v doslovnosti co nejdále a nechat loď levitovat v mracích. Právě tam vrcholí potravinová krize a také zkorumpovaný přerod politika, který s pomocí přisluhující mafie začíná obohacovat sám sebe na úkor hladovějícího a zbídačeného obyčejného člověka, což vede k neodvratné destrukci celého společenství. Skutečně neotřelá reflexe současné doby.

Touha po banalitách

Zážitek kombinující divácké znechucení s nemístným pobavením a rezignací na vstřícné čtení jakýchkoli ušlechtilých idejí, které se film snaží předkládat, připomíná poslední počin amerického režiséra Darrena Aronofského. Další z původně velkých a originálních režisérů 21. století jako by také propadl ve svém posledním snímku Matka! (2017) potřebě zkoncentrovat spoustu zásadních (ale naprosto banálních sdělení) do všeobjímající a megalomanské alegorie. Podobně jako Kim Ki-duk zapracovává do výsledného obrazu i spoustu ekologických a náboženských motivů, snad aby jeho autorské poselství dosahovalo univerzální platnosti. Největším společným neduhem obou děl je, že veškerá logika děje a zejména psychologie postav, je zcela podřízena potřebám zamýšleného alegorického sdělení. Veškeré deviace a absurdity jsou přitom předkládány bez nadsázky a s naprostou vážností, což má za následek komicky afektované herecké výkony.

Kim ani Aronofsky se ve svých posledních dílech biblických starozákonních rozměrů nevyhnuli zobrazování epických scén iracionálního násilí. V první půlhodině filmu Human, Space, Time and Human dojde na scénu hromadného znásilňování snad všech žen na palubě křižníku, kterého se účastní většina mužských postav (poté je druhý den ráno plavidlo přeneseno do oblak jakoby následkem nějakého nebeského trestu). Kim Ki-duk má ale v následující hodině a půl filmu ještě stále čím překvapovat – diváka čeká masové vyvražďování posádky celé lodi a kanibalistické orgie, které vypuknou poté, co na palubě shoří všechno jídlo a zůstanou pouze lidské mrtvoly. Kim Ki-duk je ve svém pojetí člověka naprosto pesimistický a nekompromisní: charakterizuje ho (v co nejdoslovnějších scénách) jako zvíře poháněné základními instinkty shánění potravy a potřeby rozmnožování, respektive znásilňování. Ve filmu se zkrátka souloží téměř při každé možné příležitosti a v závěru filmu se první potomek „Noemova křižníku“, ztroskotaného na úpatí jakési hory, pokusí znásilnit svoji vlastní matku, která je poslední přeživší oné alegorické letoplavby.

Interpretovat autora

Animální podstatu Kimova filmového člověka přitom lze vztáhnout i na osobu autora samotného, čímž film získává zcela novou interpretační rovinu. Ovšem i kdyby Kim Ki-duk varoval před vnitřními běsy, které jsou vlastní i jemu samotnému, nejde z jeho strany o pokání, ale mnohem spíše o pokrytectví – navíc posvěcené ze strany Berlinale. Během tiskovky ke svému filmu sice Kim před novináři přijal zodpovědnost za napadení jedné ze svých hereček, ale odmítal se jakkoli vyjadřovat k sexuálnímu obtěžování s odvoláním na to, že ho soud tohoto obvinění zprostil. Před několika málo dny, ani ne po dvou týdnech od skončení berlínského festivalu, ale byl odvysílán investigativní dokument, kde se další dvě herečky (plus ona první žalobkyně) v anonymitě zpovídají, že je Kim Ki-duk již během konkurzu ponižoval a nutil je svlékat se do naha, na natáčení je následně šikanoval a dokonce opakovaně znásilňoval. Nové okolnosti tak odhalují Kimův poslední zoufalý snímek v ještě horším světle a zároveň vrhají stín i na jeho předchozí mistrovská díla. Proč bychom měli sledovat filmy člověka obviněného ze znásilnění, ve kterých pravidelně zobrazuje násilí prováděné na ženách, a naslouchat mu jako morální autoritě? Jihokorejská distribuční společnost se prozatím rozhodla premiéru Kimova posledního snímku odsunout. Pokud se obvinění ukážou jako oprávněná, neexistuje jediný důvod, aby kdekoli na světě proběhla další projekce exploatačního filmu Human, Space, Time and Human. Zdá se, že Kim Ki-duk definitivně ztratil právo kázat svým divákům o lidství a člověku.

Pro Berlinale je špatnou vizitkou, že tomuto filmu poskytlo platformu. Tím horší je, že tak učinilo zejména z důvodu dohasínající slávy bývalého „mistra“, a to navzdory jeho zásadnímu lidskému pochybení i nedostačujícím uměleckým kvalitám filmu. Bylo by zcela na místě, aby se Kim Ki-duk dočkal v následujících letech absolutního bojkotu ze strany filmových festivalů. Pokud se tak nestane, doufejme, že to Česká republika aspoň neposkytne Kim Ki-dikovi azyl v Karlových Varech. Jednalo by se totiž o další světovou ostudu.

Autor je filmový střihač a publicista.

 

A2LARM