Není to tak dávno, co byla brazilská Strana pracujících (PT) vzorem pro levici nejen v Latinské Americe. Pod vedením odborářského vůdce Luly da Silvy a jeho nástupkyně Dilmy Rousseffové dokázala čtyřikrát za sebou vyhrát prezidentské volby, prosadila významné reformy v sociální oblasti a přivedla zemi k mnohem aktivnější roli na mezinárodní scéně; to vše – na rozdíl od některých sousedů – bez sklonů k autoritářskému způsobu vlády. V roce 2016 však přišel zlom. Prezidentku Rousseffovou postupně zradili prakticky všichni koaliční partneři, na základě zcela malicherných obvinění ji odvolali z funkce a žezlo vlády převzal viceprezident Michel Temer.
Jedna rána za druhou
Kvůli bezprecedentní sérii korupčních skandálů se PT propadla na dno. Přestože se mohutná korupční chobotnice ovinula prakticky kolem všech politických formací zastoupených v Kongresu, právě Strana pracujících v očích veřejnosti vzhledem ke své dominantní úloze ve vládě utrpěla nejvíc. Dlouho a pečlivě budované struktury se rozpadly, ze strany houfně dezertovala nemalá část úspěšných politiků na regionální i celostátní úrovni. PT utrpěla ponižující porážku v místních volbách, kdy obhájila jediného starostu v šestadvaceti hlavních městech, zatímco kabinet zběhlého viceprezidenta Temera započal demontáž opatření na ochranu životního prostředí, zaměstnanců nebo původních obyvatel.
Z nedávného průzkumu vyplynulo, že si Lula podle 54 procent Brazilců uvěznění zaslouží. Jeho potenciální odchod představuje příležitost pro to, aby vyrostla nová generace levicových politiků nezatížená korupční minulostí.
Poslední naději skomírající Strany pracujících představoval sám její nejslavnější předseda a spoluzakladatel. Lula da Silva, stále ověnčený vzpomínkou na dobu, kdy Brazílie procházela rekordním růstem, a ne drsnou ekonomickou krizí, chtěl letos na podzim potřetí kandidovat do prezidentského křesla. Zejména s podporou chudého a dlouho zanedbávaného severu země dlouho vévodil volebním průzkumům s třicetiprocentní podporou v prvním kole, zároveň však sám čelil rozsáhlému vyšetřování z korupčního jednání a z praní špinavých peněz. Právě to mu zlomilo vaz: v červenci minulého roku byl Lula odsouzen k devíti a půl letům vězení, letos v lednu odvolací soudní tribunál jeho trest jednomyslně potvrdil a dokonce navýšil na dvanáct let.
Poslední rozhodnutí soudu s vysokou pravděpodobností znamená, že se populární exprezident nebude moci příštího volebního klání zúčastnit. Spekuluje se o tom, že v nejbližší době nastoupí do vězení, kandidaturu politikům odsouzených za korupci navíc na osm let znemožňuje zákon z roku 2010 obecně známý jako „Čistý štít“ (Ficha limpa). Zákon podepsaný paradoxně ještě za Lulova prezidentství přitom nevyžaduje, aby byl diskvalifikovaný politik odsouzený pravomocně.
Vězení a volby
Samotný brazilský proces s Lulou je mimořádně citlivá a kontroverzní záležitost. Většina tradiční levice a jejích voličů jej považuje za způsob odstranění dosud populárního kandidáta a dotyčné soudce obviňují z politické zaujatosti. Je ale přinejmenším záhodno podívat se na proces také optikou rozsáhlého protikorupčního tažení, zahájeného v souvislosti s vyšetřováním vytunelování státního ropného podniku Petrobras před čtyřmi lety, kdy se brazilští soudci a politici poprvé v historii odvážili narušit dlouho splétanou síť úplatků na nejvyšších místech.
Ve vězení skončila dlouhá řada figur považovaných za nedotknutelné – od miliardáře Marcela Odebrechta přes bývalého prezidenta Petrobrasu a Banco do Brasil Aldemira Bendineho až po architekta impeachmentu a bývalého předsedu dolní komory Kongresu Eduarda Cunhu. Lula je v tomto směru možná nejvýše postaveným, ale rozhodně ne jediným důležitým odsouzeným a do vězení v souvislosti s vyšetřováním mimochodem míří i další významní státníci napříč politickým spektrem po celém regionu.
Z hlediska nadějí brazilské a potažmo latinskoamerické levice zároveň nemá smysl si Lulu přehnaně idealizovat. Přes nesporné zásluhy to byl právě on, kdo uzavřel zrůdné a nakonec pro jeho nástupkyni destruktivní spojenectví s nejzkorumpovanějšími partajemi v čele s dnešním prezidentem Temerem, a to po skandálu s uplácením poslanců. V době ekonomické prosperity tato nesvatá aliance fungovala, jakmile se ale hospodářství zadrhlo, krysy rychle opustily loď a sestavily vlastní vládu bez PT.
Lulův styl a minulost dnes ani nejsou pro většinu voličů atraktivní a je otázka, jak by si skutečně vedl ve druhém kole s tím, kolika obviněním momentálně čelí. Z nedávného průzkumu institutu Datafolha například vyplynulo, že si Lula podle 54 procent Brazilců zaslouží uvěznění. Jeho potenciální odchod ve skutečnosti představuje příležitost pro to, aby vyrostla nová generace levicových politiků nezatížená korupční minulostí a spojením se zcela zdiskreditovaným konglomerátem politických stran a velkých podniků. Takoví politici s největší pravděpodobností nevzejdou z tradiční Strany pracujících, která se dosud zoufale upíná ke ztenčující se teoretické naději na Lulovu kandidaturu a potlačuje diskuze o jeho možném nástupci.
Mezi kandidáty menších stran a hnutí se ovšem již několik takových zajímavých osobností objevilo. Jako první si zaslouží zmínku Marina Silva, bývalá ministryně životního prostředí právě z exprezidentova kabinetu, přezdívaná občas „Lula v sukních“. Dvojnásobně neúspěšná Silva, jež opakovaně skončila na třetím místě, je obdivuhodná svou výdrží a poctivou snahou od posledních voleb vybudovat zespoda moderní hnutí progresivní levice známé pod názvem Síť (Rede). Silvová byla pětadvacet let členkou PT a po Lulově odchodu se o ní uvažovalo jako o možné nástupkyni, než dostala přednost Rousseffová. Na rozdíl od mnoha jiných spolustraníků na ní nikdy neulpělo podezření z korupce, proslula naopak vysokými morálními standardy, s nimiž odmítala řadu vlivných uchazečů o členství v Síti.
Varovný příklad
Teprve nedávno ohlášeným a pro nadcházející volby možná ještě zajímavějším kandidátem je Guilherme Boulos, jehož si vybrala menší Strana socialismu a svobody (PSOL). Šestatřicetiletý Boulos má všechny myslitelné předpoklady pro to, aby se stal úspěšným levicovým vůdcem: je neposkvrněný skandály, jako předák Hnutí pracujících bez domova (MTST) patřil mezi organizátory protestů proti mistrovství světa ve fotbale a celé řady okupačních akcí, navíc si získal podporu významných progresivních politiků a intelektuálů, jako je vyhlášený teolog osvobození Frei Betto, bývalý ministr spravedlnosti Tarso Genro, poslanec Jean Wyllys nebo kandidát na starostu Rio de Janeira Marcelo Freixo. Boulosovým trumfem je pak navrhovaná viceprezidentka a respektovaná indiánská aktivistka Sônia Guajajara.
V nahraném vzkazu Boulose ocenil dokonce sám Lula: „Dobře víš, jak moc tě respektuji, jak moc si tě vážím a jakou máš podle mě politickou budoucnost. Nikdy bych tě neodrazoval od toho, abys kandidoval,“ nechal se slyšet exprezident. Není pochyb o tom, že úspěch kandidatury Boulose či Silvy by vyžadoval malý zázrak. Marina Silva už dvakrát neprošla ani do druhého kola, naposledy do značné míry vinou nactiutrhačné kampaně. Guilherme Boulos je zase širší veřejnosti relativně neznámý a není jasné, nakolik je to možné zvrátit během pouhých šesti měsíců zbývajících do říjnového hlasování. Kromě toho proti sobě shodně mají volební zákony zvýhodňující velké strany, kdy se podle zastoupení v obou komorách Kongresu určuje čas v televizním vysílání a možnost účastnit se předvolebních debat. Jenže velké strany jsou zároveň extrémně nepopulární a Brazilci ve všech průzkumech jasně dávají najevo, že jejich kandidáty volit nechtějí.
Teprve se ukáže, zdali z toho budou těžit progresivní a neposkvrnění politici, jejichž řady se ještě v příštích týdnech a měsících mohou rozšířit a kteří by mohli získat nemalou část Lulova elektorátu, pokud se o prezidentský post skutečně nebude smět ucházet. Anebo jestli dají voliči přednost děsivě se vzpínajícímu pravicovému populistovi Jairu Bolsonarovi, jenž sám sobě nechává říkat „Mesiáš“ a volá po militarizaci společnosti a likvidaci politických i sexuálních menšin. Fenomén Trump, k němuž se Bolsonaro tak rád připodobňuje, je v tomto ohledu varovným příkladem, kam může společenská touha po nahrazení starého řádu dospět.
Autor je novinář a spisovatel.