Ze zpětného pohledu Konvička a spol. neměli šanci


Rozhovor s režisérem Andranem Abramjanem, autorem dokufikce Budovatelé říše o českém antiislámském hnutí.

Od roku 2015 sledoval režisér Andran Abramjan špičky tehdy se rodícího antiislámského hnutí Martina Konvičku a Petra Hampla. Nakonec ale natočil film především o Tomáši Měšťanovi, který stál (nebo chtěl stát) v pozadí rodícího se hnutí, podílel se na veřejném obrazu antiislámského hnutí a vytvářel videa na internet. V dokumentu figuruje jako glosátor dění, který si vypůjčuje hlášky ze seriálů nebo sám interpretuje významná filmová díla. S Andranem Abramjanem jsme mluvili především o jeho snímku.

Jak by vypadal váš film, kdyby Martin Konvička uspěl ve volbách a dneska by byl v Poslanecké sněmovně?

V základním sdělení by film asi zůstal stejný. Pořád by platilo, že se antiislámská ideologie dostala do mainstreamu a stále by to byl portrét lidí, kteří jsou v zajetí příběhu, který si vysní. Akorát by na konci místo Okamury stál Konvička. Což je ale dost hypotetická možnost.

Takže jste od začátku potenciálu této skupiny nevěřil?

Byl jsem poměrně skeptický, ale říkal jsem si, že nebudu nic předjímat a prostě uvidím, jak se to vyvine. Oni měli dobře nakročeno, protože oslovili masy jako první a jejich přední osobnosti působily ve srovnání s ostatními protiislámskými a protiimigrantskými skupinkami nejdůvěryhodněji.

Petr Hampl mluví o „padnutí v bitvě“ a „záchraně civilizace“. Tomáš Měšťan by zase chtěl být postavou z filmu, plukovníkem Kurtzem z Coppolovy Apokalypsy, donem Corleonem nebo indiánským soudcem z Posledního Mohykána.

Ze zpětného pohledu ale skutečně moc šancí neměli. Tehdy to chvíli vypadalo, že by se přes stranu Úsvit do sněmovny dostat mohli, ale volby byly daleko a oni se kvůli vnitřním sporům rozpadali rychleji, než stihli dosáhnout nějaké moci. Ve výsledku umetli cestu Okamurovi, který měl na rozdíl od nich už jméno i peníze.

Ale Konvička v roce 2015 opakovaně naplňoval náměstí a báli se ho i zavedení politici…

Jeho image byla založená na provokaci a rebelství vůči establishmentu. V podstatě to byla taková hra na disidenta a zabíralo to na jeho příznivce, odpůrce i na média. Takže sice byl přední kandidát na tribuna lidu, ale politickou moc neměl, což se ukázalo ve chvíli, kdy se rozešel s Úsvitem a pokoušel se o vlastní stranu. Konvičkovci pak od agitace na pódiích přešli k mediálně vděčným provokacím typu striptýz před mešitou. Spoustě lidí to ale přišlo moc extrémní a fraškovité. Ovšem povedlo se mu, že ho část společnosti brala vážně, a to i v době, kdy už byl jako politická figura téměř v zapomnění. Sešlost jeho příznivců loni v kavárně Liberál vzbudila vlnu odporu. My jsme se tam byli podívat a spíš než setkání lidí schopných něco ovlivnit to působilo jako třídní sraz po třiceti letech. Ve filmu je Konvička nakonec jen jako vedlejší postava.

Čím vás tedy Konvička fascinoval, když ne jako politická síla?

Tematicky Budovatelé říše tak trochu navazují na můj bakalářský film Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se, ve kterém se řešil kolaps civilizace. Najednou se objevila skupina lidí, která ten kolaps civilizace začala brát smrtelně vážně. Já jsem je chtěl chvíli sledovat a podívat se, jak se jim podaří přetavit jejich teorii do praxe. Konvička se ale coby filmová postava ukázal jako příliš prvoplánový. Hampl byl mnohem komplexnější – do politiky se mu příliš nechtělo, ale nechal se přesvědčit. Podnikal zajímavější aktivity, má rodinu, dceru, která s ním nesouhlasí, a tak dále. Nakonec se ale ukázalo, že nejnosnější bude Tomáš Měšťan jako kameraman, který byl u vzestupu i pádu celého hnutí. Nejenže je velmi filmová figura, ale prolíná se u něj svět reality a fikce – touha být filmovou postavou, prožít velký příběh, tahat za nitky, natáčet vlastní propagandu, odkazovat se na slavné filmy… Takže se tímto směrem posunulo i téma filmu. Navíc se mi spojil s mojí oblíbenou divadelní hrou Budovatelé říše od Borise Viana, z které jsem si vypůjčil i název.

Z hraného dokumentu Budovatelé říše

V čem to spojení spočívá?

Vianova hra je o rodině, která je v pasti vlastních představ a snů nebo, řekněme, ideologie. Před něčím prchá a na něco útočí, ale protože nemůže nebo nechce vykročit ze svého dosavadního bytí, jediné, co jí zbývá, je absurdita. To je model, který platí univerzálně pro jakýkoli systém, který se příliš uzavře sám do sebe. V tom je ta hra podle mě geniální. Některé pasáže dokonce odpovídaly tomu, co jsem pozoroval v reálu: „Co dělá osamělý muž ve svém útočišti?“ A Tomáš je taky osamělý muž ve svém útočišti – v malé místnosti podobné té, kde skončí hlavní postava Vianovy hry, otec-ideolog. Tam se utekl a odtamtud útočí. Ve výsledku mi ale hra sloužila spíš jako odrazový můstek.

Berou vůbec Hampl a Konvička konec civilizace vážně? Co to pro ně znamená?

Nejvážněji to bere Hampl, který založil spolek hlásící se k odkazu Huntingtonovy knihy Střet civilizací. Sám teď dokonce napsal knížku s názvem Prolomení hradeb, která pojednává o pádu západní civilizace. Oba hodně používají příklad západních zemí, kde to podle nich dopadá nebo dopadlo špatně. Myšlenkově jsou blízko americkému ultrakonzervativismu.

Jak prožívali svůj krátký úspěch?

Řekl bych, že Konvička si tu slávu užíval. Asi jim to stoupalo do hlavy, měli pocit, že píšou dějiny. Ale to se týkalo nejen jich, sdíleli to s nimi i lidé v davech na náměstích. Dokázali sami sobě i ostatním nabídnout velký příběh o tom, že právě teď o něco podstatného jde. Lidé měli najednou pocit, že se můžou podílet na něčem významném, co má vyšší smysl. Hampl mluví o „padnutí v bitvě“ a „záchraně civilizace“. Tomáš Měšťan by zase chtěl být postavou z filmu, plukovníkem Kurtzem z Coppolovy Apokalypsy, donem Corleonem nebo indiánským soudcem z Posledního Mohykána.

A Konvička?

Ten by chtěl osvobodit lidstvo, zejména jeho ženskou část, od islámu. Ale také mi říkal, že by si chtěl vyzkoušet něco, o čem do té doby jen četl, třeba v knížkách o Churchillovi. Tak proč si to nezkusit?

Jak nesli následný pád?

Zejména Hampl do toho dal skutečně hodně a přijde mi, že po neúspěchu začal být ve svých názorech radikálnější než dřív. Což je normální obranná reakce lidské psychiky v momentě, kdy dojde k nějakému velkému zklamání. Na druhou stranu myslím, že úspěch SPD ve volbách vnímali tak, že se jejich úsilí zúročilo.

Jejich myšlenky tedy nakonec uspěly, byť oni osobně ne. Dostal se podle vás do širšího povědomí i jejich apokalyptismus?

Myslím, že apokalyptické myšlení trochu ustoupilo, ale je dál přítomné někde v pozadí. Ale to asi v každé době, ostatně Zánik Západu od Oswalda Spenglera je hodně stará knížka. Takové myšlení se opakovaně vynořuje během velkých historických krizí, ať už šlo o světové války, studenou válku a jadernou hrozbu, nebo teď o uprchlickou krizi a teroristické útoky, které před dvěma třemi lety vrcholily.

Ve vašem bakalářském filmu Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se mluví o apokalypse egyptolog Bárta a zdá se, že ho berete docela vážně, zatímco v Budovatelích říše protagonisty ukazujete jako poměrně nebezpečné lidi. Přitom k Bártovi nemají tak daleko…

Neřekl bych, že Bárta mluví o apokalypse. Bavíme se o kolapsu společností, přičemž ale sám Bárta uvádí, že si pod tím nemáme představovat totální zánik, ale spíš transformaci, protože jde o období přechodu mezi dvěma stavy společnosti, kdy ovšem dojde ke snížení její komplexity. Stejně jako jednotlivé kapitoly filmu je i linka s Bártou svědectvím o době. On mluví z pozice egyptologa, archeologa, představuje výsledky nějakého bádání a nejsou to podle mě nesmysly. Přijde mi podnětné se nad tím zamýšlet, aniž bychom museli propadat panice. Problém podle mě nastává, až když se z toho stane politická, respektive populistická agenda. V době, kdy jsem točil s Bártou, situace nebyla tak vyhrocená. Pozice Konvičky a spol. byla od začátku jiná, což vystihuje ve filmu Tomáš Měšťan, když říká, že z parlamentních stran vymizela ideologie, a završí to větou: „Takže my musíme co? Pořádně to ideologicky podojit.“

 

A2LARM