Absurdní tragédie středovýchodní Evropy


Viktor Orbán buduje v Maďarsku ultrapravicový autoritářský stát a ničí odkaz osvícenství. Podobné trendy vidíme i jinde. Co s tím?

Ze sto devadesáti devíti křesel v nově zvoleném maďarském parlamentu dnes patří sto padesát devět krajní pravici – 133 Orbánově mocné Fidesz a 26 dříve neonacistické, nyní „národně-konzervativní“ opoziční straně Jobbik. Zbytek si rozdělilo několik středolevých a středopravicových stran. Volby připomínaly frašku. Občané obdrželi informace hlavně skrze Orbánovu kvazitotalitní propagandistickou mašinérii – média jsou většinově vlastněná jeho ultrapravicovým „aparátem“ –, menšina pak z útočných antiorbánovských webových stran, jež jsou obsahově spíše k smíchu než k zamyšlení, či z oficiálních prohlášení rozhádané a pošetilé opozice.

Kapitálové statky se rozdělují způsobem, který připomíná královské dary v časech dědičných království. Putují oddaným služebníkům, kteří následně financují rozličné politické manévry, aniž by se registrovaly jako vládní výdaje.

Volební systém byl navržen s ohledem na dva hlavní tábory, což neodpovídá politické struktuře země. V opozici bylo sedm „hlavních“ opozičních stran, takže o výsledku nemohlo být pochyb. Nyní probíhající antiorbánovské demonstrace, na kterých jsou k vidění vlajky EU a nacistického Maďarska (šípové kříže), se dožadují nových voleb na bůhvíjakém principu; jsou jistě užitečné k ventilování frustrace. Polovina hlasů šla Orbánovi, druhá polovina se rozmělnila mezi malé skupinky. Opoziční předsedové se hromadně vzdávají funkcí, na čemž stejně nezáleží. To ale ještě nic není v porovnání s politickým – tedy nepolitickým – charakterem „volební kampaně“.

Šílený Orbánův vzkaz pro občany

Viktor Orbán, mazaný vládce Maďarska, je díky svým státnickým snahám jedním z nejbohatších mužů v Evropě. Jeho jmění spravují (a formálně „vlastní“) falešné firmy a pochybní prostředníci, zatímco jeho rodina, přívrženci a přisluhovači skupují hrady a zámky, hotely, přístavy, továrny, restaurace, turistické rezorty, obchodní centra, noviny, časopisy, rozhlasové a televizní stanice či internetové deníky. Jeho firmy staví dálnice, železniční tratě, sportovní komplexy, ale také opravují paláce a radnice za peníze daňových poplatníků – následkem toho dosáhl triumfu se svojí politickou platformou. S ohledem k ekonomice, společnosti, zdraví, vzdělání, hromadné dopravě, obchodu či daním sestával jeho volební manifest z jediné věty: „Budeme postupovat stejně jako doposud.“ Nedává rozhovory a neúčastní se žádných debat.

Formuloval ale následující vzkaz pro maďarské občany:

1. Maďarsko neumožní vstup na své národní území žádným muslimským uprchlíkům či migrantům tmavé pleti a bude se bránit všem snahám o mongrelizaci (maskující se za „multikulturalismus“, „internacionalismus“ či „kosmopolitismus“), zaměřenou na jediný cíl – zničit bílou křesťanskou Evropu;

2. Maďarsko se nevzdá v boji proti „politické korektnosti“, což je jen synonymum pro bezbožný komunismus;

3. Mongrelizace čili rozmělnění našeho rasového fondu je nástrojem „mezinárodního Žida“ (Juif errant, der ewige Jude) George Sorose, který financuje protinárodní, liberálně bolševickou maďarskou opozici, a jenž by dokonce neváhal ublížit jedinému druhu Žida, kterého máme rádi, totiž náboženskému sionistovi, a náš drahý přítel premiér Netanjahu s námi souhlasí, neboť i on nesnáší evropské Židy;

4. Evropská unie, Organizace spojených národů, Evropská rada, OSCE, západní tisk a strany sociálnědemokratické, liberální a zelené jsou pouhými nástroji v rukou George Sorose, tedy kosmopolitního židovstva bez kořenů;

5. papež František je internacionalistický liberální bolševik;

6. „genderové šílenství“ či „genderismus“, radikální feminismus, „humanrightismus“, sňatky homosexuálů a Istanbulská úmluva, která staví mimo zákon domácí násilí na ženách a dětech, ve výsledku potlačí křesťanskou rodinu a z buzerantství udělají nový etický model;

7. zachráníme Evropu před sebou samou, než dovolí, aby ji muslimští teroristé a krajně levicoví demonstranti uvrhli v chaos. V opozici jsou pak praví přátelé křesťanství, jako třeba Erdoğan, as-Sísí, Berdimuhamedov, Alijev a další;

8. romská menšina – stejně jako muslimové – nemůže být integrována, neboť nechce pracovat. Měla by být podrobena disciplíně, oddělena, segregována, a pokud to bude potřeba, i přesídlena;

9. svobodní zednáři, Aufklärer, ilumináti, kulturní marxisté, burzovní spekulanti, anarchisté a nejrůznější intelektuálové nás chtějí přesvědčit, abychom se vzdali revanšismu a iredentismu vůči Rumunsku, neboť (samozřejmě) vůbec nerozumí našim duším;

10. našimi úhlavními nepřáteli jsou novináři a lidskoprávní neziskové organizace, které platí vy-víte-kdo.

Slaboduchá rasistická propaganda

Možná se vám to zdá jako vtip. Jenže není. V něčem se to podobá třicátým létům, ale je to pastiš, parodie. Pokud přemýšlíte o záchraně tradiční křesťanské společnosti, račte prosím zvážit toto. Před několika týdny byly v jednom malém maďarském městě na ulici zastaveny dvě katolické jeptišky. Lidé na ně křičeli: „Migranti! Migranti!“ Obě staré paní chvíli postrkovali a potom zavolali policii ve víře, že jde o muslimské ženy v burkách a hidžábech. Protesty a vysvětlování nevěst Kristových je nezlomily. Policie je nakonec zachránila před křesťanským davem (podle sčítání tu máme katolickou většinu), který nebyl schopen rozeznat, co jsou zač, a je otázka, zda měli vůbec představu, kdo to jeptiška je.

O několik dnů dříve, opět v jistém malém maďarském městě, odcházela jedna místní žena z kadeřnictví. Svůj nový účes se před deštěm rozhodla chránit pomocí šály. Po pár minutách byl okolo ní malý dav, který za pokřiku „Migrant! Migrant!“ zahnal nešťastnou ženu ke zdi. Křičela z plných plic, že je Maďarka, že nemluví jinou řečí než maďarsky, že celý život žije v tomto malém městě – někteří kolemjdoucí ji poznali a snažili se ji zachránit, ale marně – dav se zklidnil až s příjezdem policie. Ale její účes vzal za své.

V Maďarsku není jediný uprchlík – máme tu politiku nulové migrace a na jižní hranici je obrovský plot s ostnatým drátem, který chrání policie i armáda. Denně posuzují úřady dokumenty dvou žadatelů, ostatní jsou drženi v detenčních zařízeních v zemi nikoho. Těch pár černochů, které zde uvidíte, jsou američtí a francouzští turisté. Orbán v součinnosti se státními sdělovacími prostředky rozpoutal masovou hysterii – napodobuje tak (ovšem s mnohem větším úspěchem) Vladimira Putina a jeho válku proti lidskoprávním a jiným neziskovým organizacím, které prý „financuje Soros“. Jejich cílem má být údajně zaplavit Maďarsko cizinci tmavé pleti, a popřít tak bílý, křesťanský a nežidovský charakter našeho národa; potlačit naše tradice (vzpomeňte si na jeptišky – jaké tradice?) a vytvořit mnohobarevný, mnohojazyčný, zločinný a nebezpečný svět s „paralelními společnostmi“ a „no-go zóny“, tak aby nás mohli ovládnout.

Na programu prvního zasedání nové – čtvrté – Orbánovy vlády bylo prosazení legislativy nesoucí oficiální (!) název „Stop Soros“. Na to bude potřeba ústavní změny, aby bylo možné ze zákona registrovat lidskoprávní organizace jako zahraniční agenty a podrobit je pravidelnému policejnímu sledování, fiduciárním kontrolám a sankčním daním. Skupiny, které nijak nesouvisí s migrací – sledují například lidská práva maďarských občanů, bojují za reformy ve vzdělávání či vězeňském systému, zastupují bezdomovce či etnické a náboženské menšiny –, budou perzekvovány podobným způsobem. To vše poté, co byly zrušeny největší noviny a rozhlasové stanice. Potom, co se šanghajským stylem vyřešila činnost televize a internetového deníku s nejvyšší čteností. Dalo by se očekávat, že opozice se bude snažit bránit a pokusí se rozporovat Orbánovu slaboduchou rasistickou propagandu. Ale ne. Možná se Orbánovi malinko vzpírala, ale rozhodně s ním nebyla v rozporu.

Rozkládání státu

Všechny opoziční strany, včetně těch „levicových“, čestně prohlásily, že nebudou usilovat o odstranění hraničního plotu „k obraně rasy“ (fajvédő). Dále uvedly, že odmítají uprchlické kvóty EU, stejně jako středoevropská pravice a krajní pravice v celé Unii (takové pojetí pravice někdy zahrnuje i nominálně komunistické a socialistické strany). Protesty proti neutuchající islamofobii a protiafrické, rasistické hysterii ve zbytku levicově-liberálního tisku postupně ztrácely na intenzitě, s výjimkou zřetelně antisemitských nesmyslů, vykreslujících Sorose jako hebrejského organizátora masové demografické války proti bílé křesťanské Evropě – a pochopitelně i proti bílému Izraeli: sionismus a antisemitismus se staly dokonale slučitelnými.

Styl, jakým Orbánův gang otevřeně pohrdá chudými, a hlavně romskou menšinou, byl sice terčem kritiky, ale žádná volební prohlášení opozice nezmiňovala opatření, která by ukončila segregaci či znovuzavedla zrušenou podporu v nezaměstnanosti. Některé strany byly dokonce toho názoru, že je třeba zachovat rovnou daň a represivní pracovní zákony. (V Maďarsku prakticky neexistují odbory ani práva zaměstnanců.) Druhým pilířem opoziční politiky – nezávisle na hanebné kapitulaci v otázkách rasy a genderu, kterým přitěžuje liberální rusofobie – byl „boj s korupcí“, která je (a nejen korupce samotná, ale také boj proti ní) dominantním prvkem politického marasmu středovýchodní Evropy.

V Rumunsku a na Slovensku se odehrály obrovské demonstrace proti korupci a politické kriminalitě (v Budapešti se často používá výraz „orbanized crime“) nápadné tím, že byly shodně apolitické, ba antipolitické, čímž potvrzují empirické pravidlo, že výsledky protikorupčních protestů jsou vždy zpátečnické. Morální energií (která má jistě ušlechtilý základ) plýtváme na sociální problémy, které nemají žádné morální řešení a které vedou k destrukci toho mála, co zbývá z parlamentarismu (v Rumunsku), či umožňují vstup do vlády ještě pochybnějším stranám (na Slovensku a v České republice). To ale neznamená, že by vládnoucí kliky neměly špinavé ruce – určitě mají.

V Maďarsku se ale tato špína beznadějně zaměňuje se strukturálními prvky Orbánova „hlubokého státu“. Orbánův polodiktátorský režim (známý svými čistkami, „černými listinami“ a uniformizací médií: v tomto roce skončily svou činnost poslední dva kvalitní deníky), na rozdíl od jeho poststalinistických předchůdců, není etatistický ani centralizovaný. Principy, kterými se řídí, jsou arbitrární – a rozmarné – předpisy a hlavně, neoficiálnost. Opravdovými centry moci jsou externí, formálně nezávislé instituce (státní nadace, polosoukromé firmy, „soukromé“ firmy, které žijí na státní úvěr, evropské „kohezní fondy“ a podobně), mimo kontrolu standardní vládní administrace a soudů, zatímco běžné administrativní instituce ve velkém propouštějí schopné státní zaměstnance. Zákony se píší za zády čelných politiků a byrokratů, kteří by se o ně formálně měli zajímat, a parlamentem projdou většinou bez diskuse. Zpravidla jsou předkládány tajně, způsobem, kterému se v Anglii říká „návrh soukromého člena“ – předkladatelem je většinou anonymní řadový poslanec.

Kapitálové statky se rozdělují způsobem, který připomíná královské dary v časech dědičných království. Putují oddaným služebníkům, kteří následně financují rozličné politické manévry, aniž by se registrovaly jako vládní výdaje. Rozklad státního aparátu ve prospěch mocné neoficiální skupiny, kterou vede vlastník formální moci, vytváří jedinečný systém, v rámci nějž se triumfálně navrací předkapitalistické formy osobních závazků, zatímco samotná legislativa je ultrakapitalistická, respektive podivnou kombinací neokonzervativismu a merkantilismu.

Stát jako nositel pokroku

Stejně jako v jiných postsocialistických zemích byly odpor a protesty lidu vystřídány masovou emigrací z Maďarska, která je jediným opravdovým pojistným ventilem. Zároveň však také vytváří šílenou kombinaci vysoké nezaměstnanosti a nedostatku pracovní síly a přispívá ke zhoubnému stárnutí obyvatelstva. (Třeba z Estonska emigrovala skoro polovina populace.) Emigrace doktorů a zdravotních sester je jednou z příčin kolapsu maďarského zdravotnictví.

Ve středovýchodní Evropě byl nositelem pokroku vždy stát: náboženská tolerance, omezení privilegií a výsad šlechty, sekularismus, konec nevolnictví – to vše bylo výsledkem osvíceného absolutistického policejního státu Josefa II. a Leopolda II., zoufale vzdorujícím stavům navzdory. Ještě v roce 1906 se habsburský dvůr ve Vídni pokoušel o státní převrat v Maďarsku, aby tu v součinnosti s radikály a socialisty zavedli všeobecné volební právo a přes vzdor místní aristokracie umožnili sociálnědemokratickému dělnictvu a nespolehlivým národním menšinám (Slované a Rumuni) mít zástupce v uherském sněmu. Volební právo mělo v té době 6,58 procent populace. Pozemková reforma, industrializace, gramotnost, hygiena, veřejné zdraví, řádně kodifikované právo, moderní přepravní a vzdělávací systém – to vše je práce komunistů.

Tento druh osvíceného, byrokratického, antidemokratického, ale zároveň také filantropického a rovnostářského režimu, kterému daly vzniknout univerzalisticky smýšlející antinacionalistické elity, byl převzat „reálným socialismem“ v duchu Ferdinanda Lassalla, který prohlásil, že socialismus byl „spojením proletariátu a vědy“. Věda, technologie, jednotné právo, centralizace, důvěra v odborné znalosti a formální vzdělání, pečlivé plánování, archivy, písemná dokumentace všeho, řízená emancipace (rovnost před zákonem), neosobní autoritářství: to je rakousko-uherská tradice, realizovaná různými univerzalistickými elitami, jako jsou například katolická církev, císařská (nikoli oblastní) administrace, císařské vojsko, svobodní zednáři, finanční kapitál a nakonec sociálnědemokratické či komunistické strany a chabý nástupce habsburské říše: Evropská unie. V Maďarsku antikomunismus neznamená odpor k revoluci, nýbrž nevraživost vůči osvícenství, tedy vůči kombinaci ukázněnosti, občanské rovnosti, hyperracionalismu a konceptu tzv. Öffentlichkeit, tedy proti veřejné povaze politiky (žádné tajnůstkářství), pro kterou je svoboda projevu nezbytným požadavkem. (Nenáviděná inteligence, ohrožena ztrátou živobytí, nyní většinou mlčí a je k smrti vyděšená.)

Hájit osvícenství

K racionalismu a univerzalismu se dnes pravice staví odmítavě ve jménu vášní a nekonečně provinčních zájmů. A také díky způsobu, jakým romantičtí nacionalisté v těchto svých požadavcích zahrnuli odmítnutí třídní, rasové a genderové rovnosti; odmítnutí smluv z doby po druhé světové válce, smluv o „lidských právech“; odmítnutí všeho, co zavání něčím supraetnickým, včetně staromódního liberálně demokratického nacionalismu a antikolonialismu.

V takové situaci jsou dokonce i marxisté – často k osvícenství kritičtí – nuceni (alespoň dočasně) bránit myšlenky dávno překonané, jako je přirozené právo, racionální legislativa, správa věcí veřejných či názorová otevřenost. V podmínkách „soutěživé autokracie“ jsou naděje byť jen na buržoazní reprezentativní „demokracii“ k smíchu, neboť čelí polototalitní postfašistické propagandě (kombinaci štvavé rétoriky, konspiračních teorií a nejnovějších metod marketingu a reklamy). Vládci v Evropě, zvláště pak po roce 1914, se obrátili k osvícenství zády: etnicitu používali proti třídě, etnickou nadřazenost proti rovnosti. Rosa Luxemburg, Lenin, Trockij, Lukács a Korsch znovuobjevili pravdu Komunistického manifestu ohledně internacionalismu jakožto základního znaku socialismu. Osvícenský kosmopolitismus a federalismus nejsou s tímto internacionalismem totožné, ale jisté spojení tam je. Bojovat za tento odkaz je zajisté boj v zadním voji – na obzoru žádného Josefa II. nevidím. Ale případ Maďarska dokazuje, že i vetché staré osvícenství je pro levici lepší než relativistické postmoderní uctívání každé etnické pověry (tak jako tak falešné) ve jménu falešného rovnostářství. Nejde totiž o nic jiného než romantický exoticismus, zvaný též orientalismus.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Eastern Europe’s Absurd Tragedy, poskytnutého redakci Alarmu autorem, přeložil Ian Mikyska. Upravená verze textu vyšla na webu jacobinmag.com.

.

 

A2LARM