Jan Hamáček a Jiří Zimola po volbě předsedy ČSSD na hradeckém sjezdu. Foto Václav Drozd
Jan Hamáček, nový předseda sociálních demokratů, oznámil včera večer konec jednání s hnutím ANO o vládní koalici. O tom, která ministerstva si strany rozdělí, se rokovalo několik týdnů a v poslední fázi mohli sociální demokraté získat hned pět ministerstev. To je vzhledem k jejich špatnému výsledku v posledních volbách relativně hodně. Mělo jít o ministerstvo práce, zahraničí, obrany, zemědělství a spravedlnosti. Jan Hamáček ale kvůli trestnímu stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo bazíroval na obsazení ministerstva vnitra a žádal také ministerstvo financí. I proto se strany nakonec nedohodly – hnutí ANO totiž na vnitru trvalo. Na nabídce, kterou Babiš vyjednával s ČSSD, bylo zajímavé pozorovat i to, která ministerstva je oligarcha ochotný obětovat a s kým ze svých současných ministrů tím pádem tak trochu nepočítá. Jedním z takových beránků mohl být třeba Robert Pelikán, možná nejlepší Babišův ministr, který svým postihováním exekučně-mafiánských praktik sklízí respekt i mezi nejtvrdšími kritiky Hnutí ANO. O tom, že právě Pelikán vadí hodně Zemanovi (a poslední kauzy to jen přiživily), se spekuluje už dlouho a jeho odstranění by tak mohlo teoreticky znamenat i zlepšení vztahů s Hradem.
Podle politologa Jiřího Pehe premiér v demisi ale ve skutečnosti o koalici s ČSSD nikdy nestál a využil včerejšího vyjednávání k oslabení konkurence. Hamáčka se Zimolou mohl označit za nevděčníky, kteří jen zkouší hranice jeho velkorysosti. Morální stanovisko, že nebudou tolerovat trestně stíhaného premiéra, byli podle Babiše navíc sociální demokraté ochotni opustit výměnou za post ministra vnitra. Na toto tvrzení Jan Hamáček ostře odpověděl na Facebooku: „Otázka proto nezní, proč ČSSD lpěla na ministerstvu vnitra. Politici, novináři i občané by se místo toho měli ptát, proč Andrej Babiš na ministerstvu vnitra trvá tak urputně, že je kvůli tomu ochotný riskovat i budoucnost naší země?“
Za vším hledej Zemana
Babiš tak bude muset najít novou většinu, která by jeho budoucí vládě vyslovila důvěru. Zeman totiž řekl, že dokud Babiš nebude mít dojednanou koalici, nepověří ho sestavením nové vlády. Druhý ústavní pokus má tak Zeman pořád ve svých rukou. Ukazuje se, že si staronový prezident svou roli užívá a organizovat život předsedům stran (a České republice budoucnost) ho vyloženě baví. Jednou z možností jsou i předčasné volby – i o nich začíná Babiš opatrně mluvit, i protože by hnutí ANO dost možná přinesly pohodlné vítězství. Premiér v demisi dnes v rozhovoru pro Právo řekl: „Jedna možnost jsou předčasné volby. Pirátům a ODS podle některých průzkumů stoupají preference, tak kdo ví, jestli to není varianta.” Pro rozpuštění sněmovny by hlasovala také KSČM. Vzhledem k Zemanovým prohlášením, že bude trvat na vládě s důvěrou a sněmovnu nerozpustí, by se ale musela sněmovna rozpustit sama. Na to jí stačí 120 hlasů.
Andrej Babiš má na hledání partnerů ještě pár měsíců čas, během nich může sociální demokracie ustoupit i z požadavků na obsazení vnitra a společně s tichou podporou komunistů nakonec ve vládě zakotvit.
Volební model agentury CVVM z března ukázal, že ANO by předčanými volbami ohrožené nebylo – strana v posledním průzkumu dosáhla na třicet procent. Sociální demokratům výzkum přisoudil jedenáct procent. Ve sněmovně by podle CVVM zasedlo jen šest stran – krom ANO a ČSSD ještě Piráti, ODS a komunisté a SPD. Strana Tomia Okamury přitom v tomto výzkumu značně oslabila a dosáhla jen na necelých sedm procent. To všechno by pro Andreje Babiše mohly být dobré zprávy, míň subjektů ve sněmovně znamená pochopitelně víc poslaneckých mandátů pro vítěze voleb a míň potřebných partnerů pro případnou koalici.
Podle komentátora info.cz Vratislava Dostála nejsou předčasné volby úplně iracionální možností. „Může se stát, že pokud Babiš koalici nevyjedná a jednání se povlečou, sněmovna se rozpustí sama stejně, jako to udělala v období Rusnokovy vlády – ta tehdy taky nezískala důvěru. Variant je teď celá řada, koneckonců můžou nakonec otočit i sociální demokraté. Babiš má ještě pár měsíců čas a ze statusu vlády v demisi dost těží.“ Takový krok by jistě poškodil Demokratický blok (hlavně TOP 09, lidovce a STAN, kterým hrozí vypadnutí ze sněmovny) a pravděpodobně by také změnil dynamiku vztahu mezi premiérem v demisi a prezidentem. Zeman by totiž přišel o své hrací pole.
Předčasné volby jsou pro všechny strany vyčerpávající a mimo jiné by stvrdily Babišovo vyjednávací selhání. Je to už půl roku, co nemá Česká republika vládu s důvěrou sněmovny a mediální válka o to, kdo za to může, se s odchodem sociálních demokratů ještě vyostřila. Předseda ANO označil personální požadavky ČSSD za přehnané a vinu z neúspěšných jednání se snaží hodit jen na ČSSD. Případný souběh voleb komunálních a parlamentných by mohl vést i k nižší účasti.
Sociální demokracie na hranici prostituce
Sociální demokraté došli hned několikrát během vyjednávání za hranice vlastní důstojnosti. Strana a její zástupci nejdřív tvrdili, že nepůjdou do žádné vlády, ve které by Babiš byl premiérem. Nakonec se strany „praly“ jen o vnitro. Už během debat kolem nové vlády bylo relativně dobře vidět, co by účast v ní ČSSD přinesla – naprosté vyluxování programu a přičítání možných koaličních zásluh Babišovi. To byl koneckonců princip, na kterém stála předchozí vláda – a to v ní ČSSD tahala za delší provaz. Například v debatě o možném zrušení karenční lhůty, které sociální demokraté požadovali, přišel Babiš s dobrým kompromisním tahem. Nabídl, že by se nemocenská začala proplácet už v první den nemoci, ale toto proplácení by netrvalo celých čtrnáct dnů, ale jen dnů jedenáct. To je samozřejmě mnohem účinnější a sociálně příznivější opatření, než dnes – jenže na to, že ho původně chtěli sociální demokraté, by si s odstupem měsíců už nikdo nevzpomněl.
Krach koaličního jednání tak může být pro sociální demokracii vlastně dobrou zprávou. Strana, která v posledních volbách utrpěla brutální volební porážku, se uklizením do opozice může soustředit nejen na kritiku Babišova případného vládnutí, ale i na řešení a stabilizaci vlastních vnitrostranických sporů. Poslední sjezd, který bude pokračovat zítra, ukázal, že jich má strana požehnaně.
Jenže to, co je ve svém důsledku dobré a možná i spásné pro sociální demokracii, nemusí být už podobně výhodné pro nás ostatní. Ve sněmovně momentálně sedí devět stran, do koalice s Babišem by ale šly jen dvě z nich – komunisté a okamurovci. Nikdo ostatní už nepřipadá v úvahu. Spolupráci s Okamurou Babiš před nedávnem vyloučil, polofašistický křikloun je i na předsedu ANO moc. Vládnutí s tak nekompetentní partou, jakou má kolem sebe Okamura, by mohlo zdiskreditovat i Babiše zejména v očích evropských partnerů a je zjevné, že si to premiér v demisi uvědomuje. S komunisty, kteří s oligarchou dlouhodobě deklarují politickou shodu, ale Babiš neutvoří žádnou validní koalici – společně mají jen devadesát tři hlasů. Navíc vývoj, jaký nabrala kauza „komunistické mlátičky“ Ondráčka, byl i pro Babiše varováním, a i proto je jeho postoj ke KSČM teď tak rezervovaný. Babiš si to nechce rozházet s liberální částí svého voličstva.
Všechno, co máme, jsou spekulace
Co bude dál, je pořád na rovině spekulací. Bude hodně záležet na tom, jak se bude vyvíjet vztah mezi Zemanem a Babišem, kdo z nich se nakonec rozhodne pro rozchod a jestli vůbec. Andrej Babiš má na hledání partnerů ještě pár měsíců čas, během nich může sociální demokracie ustoupit i z požadavků na obsazení vnitra a společně s tichou podporou komunistů nakonec ve vládě zakotvit. Pro současného premiéra v demisi není situace úplně příznivá, na druhou stranu má pořád hodně široký manévrovací prostor, který může využít pro své vlastní PR. Obraz schopného hospodáře Babiše, který pracuje, zatímco ostatní se hádají, buduje od začátku své politické kariéry. Nejasný status vlády v demisi mu navíc nebrání ani v čistkách mezi úředníky, ani v radikálních změnách na samotných ministerstvech a je i v jeho zájmu ho co nejdéle udržet. Zdá se, že sedmiměsíční rekord vládnutí bez důvěry, který zatím drží Mirek Topolánek, Babiš díky svému predátorskému chování a neochotě se dohodnout v klidu pokoří.
Autorka je redaktorka Alarmu.