ČTK a dvojí metr na Izrael


Česká tisková kancelář si upravila mezinárodní právo v případě přesunu české ambasády do Jeruzaléma.

Expertka z Ústavu mezinárodních vztahů na mezinárodní právo Veronika Bílková ve svém lednovém článku Uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele – konstatování zjevného, nebo nelegální akt?“ jasně ukázala, že přesun ambasády USA, potažmo i českého diplomatického zastoupení do Jeruzaléma představuje snahu o jednostrannou změnu statusu tohoto města v rozporu s mezinárodním právem. Nicméně řada českých komentátorů a novinářů si to nemyslí. Jejich přání nedávno podpořil i titulek článku ČTK z 11. dubna, v němž agentura píše, že „přesun ambasády do Jeruzaléma nemusí být z pohledu práva problém“, a odvolává se právě na Bílkovou. V perexu zprávy je pak titulek rozveden tvrzením, že pokud by Česko nezpochybnilo, že Jeruzalém je hlavním městem budoucího státu Palestina, nebyl by přesun českého zastoupení do Jeruzaléma v rozporu s platnými dohodami. V žádné z citací ve zprávě ČTK však Bílková nic takového netvrdí – ba právě naopak.

Východní Jeruzalém je okupované území

Z následujících citací Veroniky Bílkové v článku ČTK vyplývá, že cílem amerického prezidenta Trumpa je „potvrzení toho, že USA (a případně další státy, které by USA následovaly) považují za hlavní město Izraele Jeruzalém. V případě Izraele tedy přesun zastupitelského úřadu a uznání Jeruzaléma za hlavní město nelze oddělovat, protože to první má stvrdit to druhé,“ cituje ČTK Bílkovou. Jenže už nedodává, že právě tento akt je z hlediska mezinárodního práva nelegální, jak právnička vyčerpávajícím způsobem vysvětlila ve svém výše zmíněném článku.

Bílková definovala nelegálnost postupu USA v řadě jasných bodů. Připomněla, že v rámci mezinárodního práva „existuje právní povinnost neuznat“ v případě, že „je tomu tak tehdy, když je skutečnost, jíž se uznání týká, výsledkem nelegálního použití síly nebo jiného porušení základních norem mezinárodního práva (např. ochrana lidských práv, zákaz genocidy, zásada sebeurčení národů). V tomto kontextu není uznání ponecháno na úvaze státu, a pokud by tento k němu přesto přistoupil, jednal by protiprávně. Typickým příkladem je zákaz uznat rozšíření státního území, k němuž by došlo cestou vojenské anexe“, čehož je izraelská anexe Jeruzaléma po šestidenní válce učebnicovým příkladem. Z tohoto důvodu také mezinárodní společenství Východní Jeruzalém dodnes považuje za okupované území.

Na přístupu k otázce Jeruzaléma je jasně vidět dvojí metr jak českých politiků, tak mainstreamových novinářů, kteří v anexi Krymu vidí agresi, ale v anexi a dekádách vojenské okupace Východního Jeruzaléma „konstatování zjevného“.

Izrael však mezinárodní právo naprosto ignoruje. Již v roce 1980 v dodatku k Základnímu zákonu nazvanému Jeruzalém, hlavní město Izraele prohlásil, že „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele“. „Dodatek též zakazuje předání autority nad jakoukoli částí města cizí moci, tedy i Státu Palestina, což jde proti ideji Jeruzaléma jako hlavního města dvou států. Případné rozdělení města ještě dále právně komplikuje zákon přijatý izraelským parlamentem počátkem ledna 2018, který jakékoli změny postoje Izraele podmiňuje souhlasem kvalifikované většiny Parlamentu,“ upozorňuje Bílková na protiprávní jednání Izraele a připomíná, že v reakci na chování Izraele přijala Rada bezpečnosti OSN v roce 1980 dvě rezoluce. Pro obě hlasovali všichni členové Rady mimo USA, které však rezoluce nevetovaly, a jsou tak jimi rovněž zavázány.

První rezoluce 476 potvrzuje, že „všechna legislativní a správní opatření realizovaná Izraelem jakožto okupující mocností, jejichž cílem je změnit charakter a status Svatého města Jeruzaléma, nemají žádné právní účinky a jsou zjevným porušením Ženevské úmluvy IV“. Rezoluce číslo 478 pak přímo odsuzuje dodatek k Základnímu zákonu, který označuje za porušení mezinárodního práva, a všem státům ukládá povinnost tento postoj respektovat a stáhnout z Jeruzaléma zastupitelské úřady, nacházejí-li se v něm. Většina států v té době měla zastupitelský úřad v Tel Avivu, druhá povinnost se proto reálně týkala jen několika států převážně z Latinské Ameriky, které všechny skutečně zastupitelský úřad z Jeruzaléma následně stáhly (dva, Kostarika a Salvador, jej brzy poté do Jeruzaléma dočasně vrátily; od roku 2006 ale v Jeruzalémě nemá zastupitelský úřad žádný cizí stát).

O Jeruzalému nejde rozhodnout jednostranně

Ministerstvo zahraničních věcí ČR v roce 2016 uvádělo, že status Jeruzaléma jako hlavního města Státu Izrael není mezinárodně uznán. „Česká republika společně s ostatními členskými státy EU (…) považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Státu Izraele a budoucího Státu Palestina,“ píše Bílková a dodává: „Jeruzalém se tedy od jiných měst liší v tom, že jeho status nesmí žádný stát určit jednostranně. Určení musí být výsledkem dohody všech relevantních aktérů, tedy Státu Izrael, Státu Palestina a, s ohledem na rozsah dopadů izraelsko-palestinského konfliktu, také širšího mezinárodního společenství reprezentovaného OSN.“

Jeden z argumentů USA pro přesun jejich ambasády odkazuje na to, že Spojené státy jen „konstatují zjevný fakt“, že Jeruzalém je hlavní město Izraele s tím, že nejde o nic víc než uznání reality. I když Izrael má od roku 1967 Jeruzalém celý pod kontrolou, Bílková opět jasně vysvětluje: „Uznání nezahrnuje jen konstatování skutečnosti. Je též výrazem pozitivního postoje k této skutečnosti, popř. alespoň její akceptace. Mezinárodní právo přitom, jak jsme rovněž již konstatovali, zakazuje státům akceptovat skutečnosti, jež jsou výsledkem porušení zásadních norem mezinárodního práva, např. anexe okupovaných území. Rezoluce Rady bezpečnosti 476 a 478 i četné rezoluce Valného shromáždění k témuž tématu explicitně potvrzují, že anexe východního Jeruzaléma a vyhlášení Jeruzaléma jako celku za hlavní město Izraele představuje takovou skutečnost. Její uznání tak není prostým konstatováním zjevného. Je pokusem zlegalizovat důsledky nelegálního jednání a jako takové je samo nelegální.“ Nicméně ve zprávě ČTK se pouze dočteme, že „problém vidí Bílková v tom, jak k věci přistupuje Izrael. Dává dosti jasně najevo, že mezinárodněprávní úpravu v dané oblasti není ochoten respektovat a že Jeruzalém jako celek je pro něj výlučně jeho hlavním městem“. Vše je uvedeno bez jakéhokoli bližšího vysvětlení jasné protiprávnosti tohoto jednání.

ČR se staví za protiprávní jednání Izraele

Proizraelští komentátoři neustále opakují, že každý stát má právo si zvolit, kde bude jeho hlavní město. To je sice pravda, ale na vlastním území – ne na území, které protiprávně okupuje, na němž se v rámci politiky Palestincům bourají domy a na nějž se stěhují židovští osadníci. Jde o akt, který mezinárodní právo považuje za válečný zločin. Od roku 1967 Izraelci na okupovaných palestinských územích zbourali přes 52 tisíc domů a jiných stavení, to však česká média téměř nezmiňují. Bílková jasně říká, že mezinárodní právo Izraeli „zapovídá zvolit si za hlavní město jednostranně Jeruzalém, zejména pak Jeruzalém jako celek, včetně jeho východní okupované části. Konečný status Jeruzaléma musí být určen mezinárodní dohodou“. Nevím tedy, jak ČTK přišla na to, že mezinárodní právo nemusí být pro přesun ambasády do okupovaného a protiprávně anektovaného města problém.

Na přístupu k otázce Jeruzaléma je jasně vidět dvojí metr jak českých politiků, tak mainstreamových novinářů, kteří v anexi Krymu vidí agresi, ale v anexi a dekádách vojenské okupace Východního Jeruzaléma „konstatování zjevného“, a dokonce právo okupanta přivlastnit si území, které okupuje a kolonizuje, což je podle Ženevských konvencí válečný zločin. Česká republika se nicméně opět staví za protiprávní chování Izraele a bude se u toho cítit statečně, jak nabádá prezident Zeman. Premiér Babiš nejdříve prohlásil, že se bude držet mezinárodního práva, ale vzhledem k jeho pozici premiéra v demisi ho má Zeman v hrsti, a není tedy příliš velkým překvapením, že pro Reflex prohlásil, že českou ambasádu do Jeruzaléma přesune. Tedy i za cenu rozbití společného stanoviska Evropské unie. Ta totiž okupaci spojenou s demolicemi domů Palestinců a jejich pokračující vyhánění jak z Východního Jeruzaléma, tak jižního Izraele a částí Západního břehu dlouhodobě kritizuje.

Autorka je členka sdružení Přátelé Palestiny.

 

A2LARM