Foto Saša Uhlová
Když organizátoři zrušili protest plánovaný na pátek 23. března, snesla se na ně ostrá, někdy až absurdně agresivní vlna kritiky. Řekne se, že „revoluce požírá své děti“; to je však nepřesné, protože vulgární komentáře na Facebooku nejsou termidorským terorem a samotné protesty nelze nazvat revolucí.
Jak protesty probíhaly
Zpráva o vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové se objevila ráno v pondělí 26. února. Během týdne jsme se dozvěděli, že vražda pravděpodobně souvisela s jeho novinářskou prací. První protest v Bratislavě se konal v pátek 2. března. Tichý pochod zhruba dvaceti tisíc lidí městem měl spíše povahu pietní akce a na pódiu vystoupili zejména novináři.
Další týden se již nesl v duchu ostrého politického konfliktu. Prezident Andrej Kiska navrhl v zájmu řešení krize dva scénáře. Buď zásadní rekonstrukci vlády, nebo předčasné volby. Premiér Robert Fico to odmítl a nepřímo obvinil prezidenta, že je řízen Georgem Sorosem; premiér tím prolomil určité tabu, protože Soros byl do toho momentu nepřítelem pouze pro okrajové extremistické weby a fašistickou ĽSNS. Agresivní protiútok nevyšel; v pátek 9. března bylo na protestu s názvem Za slušné Slovensko v Bratislavě padesát tisíc lidí. Požadovali především odstoupení Fica a ministra vnitra Roberta Kaliňáka.
Zároveň však byla během tohoto druhého protestu zjevná snaha dát mu hlubší nebo takříkajíc pozitivní obsah. Pokud říkáme „není nám to jedno“, co nám vlastně není jedno? Není nám jedno, když jsou dva lidé zavražděni; není nám jedno, když jsou politici zkorumpovaní; zároveň však bylo zjevné, že toto není všechno. Jako by ty náhlé masivní protesty amplifikovaly problémy, které běžní lidé vnímají ve svých životech; jako by se protesty staly plátnem, na které lidé projektovali své křivdy. Kromě známých osobností na bratislavském protestu vystoupila pečovatelka, provozovatelka dětského hospice či učitel. V momentě, kdy mluvili o něčem, co bylo možné spojit s působením současné vlády, dav tleskal a skandoval „Odstoupit!“ či „Dost bylo Fica!“. Zároveň se však tyto projevy implicitně zabývaly hodnotami, na kterých by mělo „slušné Slovensko“ stát. „Tržní hodnoty“ mezi nimi příznačně nebyly. Jak trefně poznamenal levicový blog Karmína, „objektivně – tedy bez ohledu na to, zda si to autoři uvědomují – jsou tyto příspěvky zárodky ‚kritiky SMERu zleva‘“. Podobná situace byla v ten samý den i v jiných městech.
Je třeba znovu se učit, jak být masovými: to se ostatně dá nejen demonstrováním, ale také prostřednictvím účasti na různých masových akcích, včetně společné práce, stávek, sportovních nebo náboženských událostí.
Následující týden v pondělí Kaliňák podal demisi a koaliční Most-Híd vydal poté prohlášení, z něhož každý pochopil, že budou předčasné volby. V průběhu týdne premiér Fico oznámil demisi a rekonstrukci vlády; Most-Híd následně ohlásil pokračování v koalici, přičemž prý jeho pondělní prohlášení bylo dostatečně vágní na to, aby umožňovalo i takový postup. Získal si tím takové sympatie, jaké si získá oddělení reklamací, když vás blahosklonně upozorní, že máte číst všechna ta malá písmena v obecných obchodních podmínkách.
Protest v pátek 16. března pak byl „dnem hněvu“. V Bratislavě se ho zúčastnilo pětašedesát tisíc lidí. Nedůvěra vůči vládě byla umocněna pocitem zrady a téměř všechny řeči se točily kolem požadavku na předčasné volby. Projevy byly profesionálnější; většinou vystupovali herci a umělci, kteří umí pracovat s davem. Ony širší obsahy z předchozího týdne se však ztratily; řečníci jen deklarovali, že jejich snaha je konstruktivní, avšak objektivně byla jejich vystoupení jen destruktivní – směřující k pádu vlády a předčasným volbám.
Zároveň tím začaly být protesty mnohem více personifikované. Zatímco zpočátku byli Fico a Kaliňák vnímáni zčásti jako symboly toho, co se na Slovensku kazí, během třetího týdne protestů již byli nepřáteli oni osobně. Pokud byla nová vláda Petra Pellegriniho nepřijatelná, tak proto, že Fico a Kaliňák prý budou stále osobně rozhodovat z pozadí. Na druhé straně prezident Kiska, který stál zpočátku stranou spontánních protestů, se stal jakoby oficiálním zástupcem protestujících, kteří mu zas na oplátku pomáhali tím, že dodají legitimitu i jeho ústavně hraničním rozhodnutím.
V průběhu následujícího týdne tato personifikace zesílila. V úterý se organizátoři bratislavského protestu setkali s prezidentem osobně. Kiska následně jmenoval novou vládu. Ve čtvrtek organizátoři ohlásili zrušení pátečního protestu, protože „slušní občané respektují ústavu“. Přesto se protest uskutečnil; z jedné doprovodné studentské akce se rázem stala hlavní akce a tichého pochodu se zúčastnilo asi pětadvacet tisíc lidí. V krátkém proslovu studenti vyzvali k „osobní revoluci“: při boji za slušné Slovensko musíme nejprve být slušní sami k sobě. Po skončení protestu lidé pár minut bezradně postávali, ozvalo se spontánní skandování „Volby! Volby!“. Na 5. dubna je naplánována další demonstrace, tentokrát za odvolání policejního prezidenta Tibora Gašpara, který zůstává jedním z mála nesplněných personálních požadavků organizátorů.
Víme, proti čemu jsme. Ale víme také, pro co?
Podle počtů protestujících šlo o největší demonstrace od roku 1989. Avšak pokud tehdy byl hodnotový konflikt mezi diktaturou a demokracií jasný alespoň v hrubých obrysech, dnes je z hlediska hodnot konflikt spíše nejasný. „Předčasné volby“ nakonec vykrystalizovaly v centrální požadavek; na druhou stranu málokdo z protestujících bude tvrdit, že současná opozice reprezentuje hodnoty, na kterých by mělo Slovensko stát. „Předčasné volby“ tak jsou jen negativním požadavkem, který je někdy podpořen vírou, že se nějaká alternativa do té doby objeví. Pokud by se však spustila diskuse o obsahu této alternativy, ukázalo by se, že dosavadní dělící linie (mezi pracujícími a podnikateli, mezi levičáky a pravičáky, mezi centry a periferiemi, mezi venkovem a městem atd.) se neztratily; byly jen načas překryté sdíleným sentimentem. Významné je zejména mlčení odborů. Pravda však je, že v dané situaci nemají co získat; i kdyby protesty podpořily, nedá se očekávat, že by desetitisíce lidí solidárně vyšly do ulic na jejich podporu v jejich příštím boji proti politikám pravicové vlády. Ze strany protestujících sice občas zaznívaly požadavky na generální stávku, ale zdá se, že málokdo se zamýšlel nad tím, co by solidarita s odbory znamenala z obou stran.
Protestující se tak spojili více na rovině estetické než politické. Dělicí linie pak vznikaly i na této estetické úrovni. Spory, do kterých jsem se v průběhu týdnů dostal, se týkaly nejvíce mého nedostatečného entuziasmu a přílišné skepse. Jako by nestačilo účastnit se protestů, ale vyžadovalo se také sladění na úrovni emocí a víry. Jako by nestačila ortopraxe, ale vyžadovala se ortodoxe.
Organizátoři se nakonec stihli rozdělit, aniž by své iniciativě dodali jakýkoli hmatatelnější politický obsah, který by přesahoval otázku personálních výměn. Rozkol nastal v otázce, jak pracovat s lidovým sentimentem. Odštěpená část organizátorů se po separátním protestu před parlamentem 26. března setkala s předsedou parlamentu Andrejem Dankem a referovala o setkání sice vágně, ale nečekaně smířlivě. Organizátoři si jednoznačně zaslouží uznání, ale tato koncovka byla, eufemisticky řečeno, rozpačitá.
Organizátoři záměrně – proto, aby „spojovali“ – nevyjadřují nějaké vyhraněné politické postoje. V situaci, kdy o nich osobně projevují zájem média i vrcholoví politici, dosáhli zřejmě uznání, které si na začátku nedokázali představit. Davy protestujících ale osobní pocit zadostiučinění organizátorů sdílet nemohou. Vzhledem k tomu, že protesty širší požadavky neartikulovaly, bylo by také pro jakéhokoli jiného organizátora velmi náročné převzít štafetu. V situaci, kdy chybí konkrétní politické pozice či hodnoty, museli by noví organizátoři nalézt nové obsahy. Pokud by se o takový „rebranding“ pokusilo více organizátorů, jednota by se zřejmě rozpadla v osobních narcismech. Politické ideologie a politické hodnoty jsou to, co nás přesahuje; na vložení konkrétnější politické agendy do protestů je však dnes již pozdě; bylo by to v podstatě jejich znásilňováním.
Výzvy k osobní občanské neposlušnosti jsou tak to nejkonkrétnější, co z protestů zůstává, odmyslíme-li si personální politiku. Směřují zejména k řadovým státním zaměstnancům, aby bojovali ve svých oblastech proti korupci a plýtvání prostředky. Tato výzva může mít v současné atmosféře silný ohlas. Stále však řeší pouze to, jak má státní správa fungovat, ale nijak neřeší otázku, co by mělo být úkolem státu. Ani v takové výzvě tak nedochází k překonání určité politické vyprázdněnosti v čele protestů.
Jak být masovým?
Otázka politického obsahu protestů se však nevyčerpává pohledem na organizátory či slabou nabídku ze strany opozice. Kdo na protestech byl, nemůže se zbavit pocitu, že v tom stále je něco víc. I pokud je spojení protestujících více povahy estetické, neznamená to, že je bezvýznamné.
Viděl jsem některé lidi v průběhu týdnů psát, že na protestech jsou „sami za sebe“. Ale každý, kdo na těchto masových protestech byl, musí uznat, že objektivně to není pravda. Člověk může mít jakékoli osobní výhrady vůči konkrétním projevům, krátkodobým cílům, sloganům, transparentům atd., ale během samotné akce tyto výhrady zanikají; na demonstraci prostě přidávám své tělo k jiným tělům a ty tvoří masu. Potlesk nemusí být motivován ani tak projevem řečníka, jako spíše snahou přispět svými dlaněmi k ohlušujícímu hudebnímu nástroji, kterým je dav. Chceme, aby protest dobře vypadal a intenzivně působil. Masa, která vzniká, následně nese význam, jejž mu nemohu vnutit a který každého jednotlivce v ní přesahuje.
Během průběhu demonstrace se zdá, že její politické možnosti jsou rozsáhlejší a jejich význam je potenciálně hlubší; že během demonstrace dochází k nějakému důslednějšímu porozumění mezi jejími účastníky. V dané chvíli to vypadá, jako kdyby z té masy skutečně mohla začít vyvstávat politická řešení. Ale toto funguje pouze dokud demonstrace esteticky působí, když se pak každý vrátí sám k sobě, tak se toho do osobních politických pozic mnoho nepřenese.
Pokud se tedy dá z těchto demonstrací – ať byly jakkoli politicky neurčité – vzít něco dalšího, tak možná to, že klasickému sloganu „buď sám sebou“ třeba kontrovat heslem „buď jiným“, respektive „buď masovým“. Souhlasím, že se změnou třeba začít u sebe; ale za podmínky, že to nebude vyvolávat pocit morální nadřazenosti vůči lidem, kteří selžou v místech, kde jsme my uspěli. Je třeba poslouchat problémy druhých lidí tak, jak jsme je poslouchali i na druhém protestu; ale za podmínky, že nebudeme recipročně očekávat, že i my budeme vyslechnuti. A i když by bylo lepší, kdyby organizátoři vycházeli z konkrétnějších politických pozic, bylo by to stále nedostatečné, pokud by tyto pozice nebyly převzaty masami a zůstaly by na osobní úrovni. Ve všech těchto případech totiž zůstává jednotlivec centrem; otázka však je, zda je možné udělat centrem masu.
Páteční demonstrace mohou být i v tomto pozitivní zkušeností, pokud si uvědomíme, že politika má stále svůj základ v masách. Je třeba znovu se učit, jak být masovými: to se ostatně dá nejen demonstrováním, ale také prostřednictvím účasti na různých masových akcích, včetně společné práce, stávek, sportovních nebo náboženských událostí.
Atomizaci společnosti je totiž třeba vnímat jako destrukci politiky. Například i odsun náboženství z veřejného života není z takového hlediska jen soukromou záležitostí, ale jedním z fenoménů, které tuto atomizaci doprovázejí a který sekulární společnost zatím neumí nahradit. Zaujímání politických pozic bez kontaktu s masami, na základě studia knih, čtení článků či diskutování s přáteli nebo „odborníky“, je pak do určité míry deformovaným způsobem dělání politiky či učení se politice. Dalo by se dokonce říct, že i prázdné fotbalové stadiony jsou politickým problémem.
K výše uvedenému, personální politiku přesahujícímu apelu by se tak mohl přidat ještě jeden, v podstatě banální: jděte mezi lidi, účastněte se masových akcí; učte se souznít s davy. Už jen z tohoto důvodu se vyplatí přijít na nejbližší protest.
Autor je právník a filosof.