Brzy uplyne rok od zvolení Emmanuela Macrona prezidentem Francie a vypadá to, že se ve funkci zatím příliš nenudí. Daří se mu totiž proti sobě mobilizovat jak studenty, tak pošťáky nebo třeba řidiče či zaměstnance nemocnic. Co se za poslední týden odehrálo? A jaké se chystají oslavy Macronova ročního působení v Elysejském paláci?
Neutuchající mobilizace
Ve čtvrtek 19. dubna proběhla další generální stávka spojená s demonstracemi v Paříži, ale i v množství dalších měst. Podle policejních odhadů manifestovalo po celé zemi zhruba 150 tisíc lidí, přičemž odbory hlásí dvojnásobek. Stávky se oproti březnové mobilizaci, o níž jsme už psali, zúčastnilo více skupin. K železničářům a studentům se přidali také řidiči městské hromadné dopravy, pošťáci, zaměstnanci univerzit a nemocnic.
Prezident Macron se neustále odvolává na „znovunastolení právního řádu“, ovšem zřejmě si neuvědomuje, že Francouzi nejsou z těch, kdo by se snadno vzdávali.
Důvodů k protestům je tedy více, ovšem stále se daří je spojovat v jeden hlavní. Za tím nejsou jen demonstrace, ale každodenní práce, organizace veřejných shromáždění na univerzitách, na nádražích nebo v nemocnicích, kde studenti, železničáři a zaměstnanci nemocnic diskutují o tom a plánují společná prohlášení a akce. Ne nadarmo tak na čtvrteční demonstraci bylo možné zaslechnout hesla jako „Studenti, zelezničáři – stejnej Macron, stejnej boj!“ nebo „Solidarita s železničáři a studenty!“ Nutno ovšem dodat, že zákon o částečné privatizaci, respektive otevření francouzských železnic konkurenci, byl v úterý 17. dubna schválen Národním shromážděním. To ale protestující neodradilo a kalendář stávek státního dopravce SNCF pokračuje, stejně jako mobilizace. Jak mi řekla jedna z pařížských demonstrantek: „Nám je jedno, co se dělá ve Shromáždění, my budeme v ulicích dál.“
Na demonstraci bylo opět živo, ale atmosféra byla daleko bojovnější než v březnu a i samotná pařížská demonstrace byla násilnější. Mnohokrát byl cítit slzný plyn, kterým se policie snažila protestující usměrnit, a poměrně dost lidí bylo zraněných. Ulice, jimiž jsme procházeli, byly plné těžkooděnců (CRS). Každý střet s nimi provázelo bučení a popěvky „Celá Francie nesnáší policajty“ a „Policie je všude, spravedlnost nikde“. Je to reakce na násilí policie na demonstracích i na nedávné vyklízení autonomních zón ZAD v blízkosti Notre-Dame-des-Landes, kde to minulý týden vypadalo, jako by byla válka. Jak tento boj za autonomii vlastně dopadl?
ZAD vrací úder
Poté, co byl policejní zákrok silně kritizován opozičními poslanci, ale i členy Evropského parlamentu a částečně i Macronovými příznivci a spolustraníky, rozhodli se regionální zastupitelé ve spolupráci například i s ministrem životního prostředí Nicolasem Hulotem (bývalým velmi významným ekologem, který ovšem ztrácí podporu environmentálních aktivistů), že vyklízení zastaví, a to s argumentem, že „všechna místa, která jsme chtěli vyklidit, jsme vyklidili“. Obyvatelé ZAD zároveň dostali další ultimátum: buď do 23. dubna předloží žádost o registraci svého zemědělského záměru, anebo z místa odejdou, což zřejmě znamená, že budou opět vyklízeni. Momentálně se vede poměrně intenzivní debata, jak se k tomu postavit, zda vyhovět a v místě zůstat, anebo pokračovat v obraně základních principů, na nichž ZAD a potažmo celý boj proti výstavbě letiště stál a stojí. Ekologický server Reporterre zveřejnil obsáhlou reportáž, v níž shrnuje pohledy několika zadistů. Do místa ovšem přijíždí stále více mezinárodních a domácích podporovatelů, všichni se snaží opravit zničená obydlí a farmy a přes odpor policie, která je podle oficiálních stránek ZADu stále na místě, se připravují na další vlnu odporu. Jejich odhodlání je obdivuhodné.
Univerzity se nepřizpůsobí trhu
Dalšími, a nikoliv posledními místy, kde to aktuálně velmi vře, jsou vysoké školy. Ty se začaly více aktivizovat v souvislosti s navrhovanými změnami ve vzdělání, které jsou známé pod názvem „Parcoursup“. Ve stručnosti jde o výrazný zásah do středního a vysokého školství, který by měl vést k zavedení selekce pro vstup na univerzity. Pojí se s tím celá řada dalších problémů, ale hlavní motivace odporu je identitární a pro její pochopení je nutné vzít v úvahu to, že ve Francii je přístup ke vzdělání chápán jako zcela zásadní součást demokratické a republikánské tradice, a selekce je tak často dávána do opozice vůči tradičním hodnotám jako svoboda či rovnost. Ponechme pro tentokrát stranou, že samozřejmě existují také elitní školy, pro které platí odlišná pravidla a kde přijímací zkoušky i selekce hrají zásadní roli. V každém případě tento zákon byl jednou z rozbušek.
Dalším silným tématem je mezisektorová solidarita, takže se studenti a učitelé, kteří také stávkují, rozhodli podpořit boj železničářů a dalších zaměstnanců veřejného sektoru. Následně přilil olej do ohně rektor univerzity v Nanterre, symbolu jara 1968, který se rozhodl na zcela mírumilovné plénum rozhodující o okupaci školy poslat těžkooděnce. Později se sice pokusil o rozpačitou omluvu, ale jeho rozhodnutí mělo mobilizační potenciál. Výsledkem je okupace všech dvanácti budov univerzity.
Poslední kapkou pak byl brutální zákrok v Notre-Dame-des-Landes – to se k okupaci rozhodla už i taková pracoviště jako elitní a mnohdy reakční Sciences Po. Školy namísto kurzů nabízejí alternativní vyučování, společné vaření, diskuse o připravovaných zákonech, ale také diskutují různé formy mobilizace. Večer se konají koncerty a lidé v budovách univerzit i spí. Rána bývají těžká, protože se každý den očekává policejní vyklízení. Tento týden bohužel „padl“ Tolbiac, což se opět neobešlo bez zraněných, a po domluvě nakonec i Sciences Po. Prezident Macron se neustále odvolává na „znovunastolení právního řádu“, ovšem zřejmě si neuvědomuje, že Francouzi nejsou z těch, kdo by se snadno vzdávali. Můžeme tedy očekávat zajímavé jaro, koneckonců na 1. května je ohlášených hned několik demonstrací a 5. května proběhne u pyramidy muzea v Louvru alternativní oslava Macronova ročního působení v Elyseji.
Autorka studuje a demonstruje v Paříži.