Včerejší sjezd českých komunistů nepřinesl žádná velká překvapení. Vojtěch Filip obhájil post předsedy strany, přestože sám ve svém úvodním příspěvku hovořil o nutnosti změn. Komunistické vedení si sice dle jeho soudu uvědomuje závažnost situace, přesto ale k nutným reformním opatřením delegáti nepřistoupili. Připomíná to tak situaci, kdy víte, že musíte začít s rekonstrukcí domu, ale místo oprav vratkých základů se rozhodnete vyměnit jen okapy. Nemůžete potom čekat, že váš dům vydrží další otřesy. To samé čeká KSČM. Filip je předsedou strany třináct let (navzdory svým tristním rétorickým schopnostem), a pokud sám přiznává, že volební program nebyl faktorem, jenž by selhal, nabízí se jiné vysvětlení. Osoba lídra. Česká politika se nevyhnula trendu personalizace, vděčíme za ni způsobu práce tradičních médií i nástupu těch nových. Ostatně fenomenální úspěch hnutí ANO je toho jasným důkazem. Voliči dnes chtějí vidět lídry. A Filip v dané funkci selhává.
Vnější neobratnost si však kompenzuje schopností získat si mocné spojence. Ať už to jsou lidé z byznysu, kterým skrze své vazby s asijskými komunistickými stranami pomáhá k přístupu na obchodní trhy, či ti političtí, anebo kombinace obojího. Na sjezdu mohl hrát hned se dvěma žolíky: prezidentem Milošem Zemanem a oligarchou Andrejem Babišem. Oba mu dopomohli sic k těsnému, ale o to důležitějšímu vítězství. Ptejme se, zda spěch premiéra v demisi na uzavření dohody se sociálními demokraty do konce tohoto týdne byl zapříčiněn pouhou nedočkavostí Babiše ukončit trápení svého kabinetu bez důvěry. Možná. Ale rovněž zvažme možnost, že se prostě a jednoduše snažil nadělit Filipovi dárek v podobě téměř dokončeného jízdního řádu vládnutí, který poprvé za 28 let od Sametové revoluce počítá s výrazným vlivem komunistů. To už pro Filipa zní jako zajímavá nabídka, kterou mohl nabídnout delegátům: podíl na moci, ale bez očividného zapojení v podobě ministerských křesel. Komunisté chtějí místa, kde tzv. nefouká, jako třeba dozorčí rady. Odtud můžete řadu věcí ovlivnit, ale neztratíte tolik z pověsti protestní a antisystémové strany. A o to KSČM určitě nestojí.
Konzervativní Zeman proti stalinistům
Co ale dělat v případě, kdy ani ukojení mocenské žízně spolustraníků není dostačující? Povolá se pán Hradu. Vystoupení Zemana bylo highlightem celého „retro“ dne tak, jak tomu u Zemana bývá v poslední době poměrně pravidelně. Pro srovnání zavzpomínejme na nedávný sjezd sociálních demokratů, kde Zeman neopomněl jedovatě okomentovat ty představitele ČSSD, kteří se mu nebáli postavit. Nicméně jeho včerejší projev byl překvapením. Historický exkurz nevyhýbající se nejtemnějším obdobím komunistické epochy, přímé pojmenování věcí, výzva k pokání. Teoreticky to nezní špatně. Prezident republiky sice navštívil sjezd strany, která byla někdy více někdy méně opodstatněně ostatními politickými silami ostrakizována a dodal jí tak značnou část legitimity. Ale rovněž jí nastavil zrcadlo, do kterého se komunisté stále bojí pořádně zadívat, čímž škodí nejen sami sobě, ale zejména šancím nás všech, že se v budoucnu dočkáme progresivních levicových kabinetů. Jenže to by tím prezidentem nesměl být právě Miloš Zeman.
Cílem Zemanova projevu nebyla upřímná snaha pomoci komunistům k potřebné sebereflexi. Kritika československé podoby stalinismu měla udeřit do slabin stalinistu dnešního, Josefa Skálu.
Kritika neuvěřitelně krátkozraké taktiky Stalina a kominterny ve 30. letech rozdělit dělnické hnutí a označovat demokratické socialisty sociálfašisty, je naprosto na místě. Pád Výmarské republiky a nástup nacistů je mimo jiné jejím důsledkem. Stejně tak překřtění Vítězného února na únor prohraný není něco, co by mělo demokraticky smýšlejícího socialistu zvednout ze židle. Jaká je hodnota v překonání kapitalismu, když je vynucován z pozice absolutní moci? Jaká je hodnota politického systému, kde se za názor věší na oprátce? Únor roku 1948 byl prohrou socialismu odkazujícího se na emancipaci člověka. Socialismu beroucího v potaz rozmanitost a křehkost bytí. V podstatě znamenal nástup jen odlišné formy kapitalismu – státního. Tak jako dnes je využívána hrozba ekonomické likvidace jedince, státní kapitalismus v 50. letech likvidoval člověka fyzicky. Pokud si tohle dnešní komunisté neuvědomí, zaslouží si výzvy k pokání i od někoho tak nedůvěryhodného jako je Zeman.
Zemanovy počáteční obavy, že jej delegáti sjezdu vypískají, se sice nenaplnily, ale většina z nich z jeho sdělení zřejmě nadšena nebyla. Opomineme-li představitele “progresivního” a mírně povzbudivého křídla jako Kateřinu Konečnou nebo Jiřího Dolejše, radoval se v sale (a to ze zcela odlišných důvodů) ještě jeden člen KSČM. Její staronový předseda. Cílem Zemanova projevu nebyla upřímná snaha pomoci komunistům k potřebné sebereflexi. Kritika československé podoby stalinismu měla udeřit do slabin stalinistu dnešního, Josefa Skálu. Očividně úspěšně. Ve volbě předsedy byl sice jeho úspěch poměrně markantní, ale propad u místopředsednických postů naznačuje, že šlo spíše o políček delegátů Filipovi, než o snahu nastolit stalinistický kurz.
Autorka je politoložka