Je půl roku po volbách. Česká republika stále nemá vládu s důvěrou, a ani ta bez důvěry nepodává zrovna přesvědčivé výkony, když přijde na program, a ne na vyřizování účtů s nepohodlnými osobami. Parlamentní pravice sklízí plody toho, že se v minulých letech pokoušela o množení dělením, parlamentní levice si zase myslí, že lidi s nízkými příjmy přitáhne spíš konzervativní neofašistickou rétorikou než robustní sociální politikou. Liberální opinion makeři se děsí vzestupu komunistů a okamurovců, sypou si popel na hlavu, že nedokázali jejich voličům pořádně vysvětlit, že takhle ne. Progresivní levice nesvede nic víc než se za to liberálním opinion makerům posmívat. Psi štěkají, Babišova vládní karavana jede dál, a to už od pěti ráno.
Svým způsobem teď politika vyžaduje od těch, kteří mají vládnout, víc aktivity směrem k lidem, které mají zaujmout. Ale nejen to – vlastně vyžaduje víc aktivity od nás všech.
Protikorupční utopie
Kdyby byla v České republice ekonomická recese, možná by současný premiér ztrácel popularitu. Takhle ale může vesele surfovat na vlně nízké nezaměstnanosti, zvyšujících se důchodů, postupného náběhu zvyšování minimální mzdy a dalších věcí, které uvedla v život minulá vláda. On sám pak do pléna sem tam hodí nějaký drobný PR střípek – zvýšení důchodů, slevy na jízdném, možná dokonce i tak zásadní oddlužení – a to vlastně stačí. Není přece jeho chyba, že nemá vládu s důvěrou – za to můžou všichni ti ostatní, zlí, zkorumpovaní, tradiční strany a Kalousek, protože se s ním nechtějí bavit. Nebude jeho chyba, že Česká republika bude mít možná vskutku originální vládu oligarchy s podporou národně-konzervativních pragmatiků, ehm, komunistů, a jednoho podnikavce, který se nebojí být neofašistou, pokud se to vyplácí. Bude to parádní vláda, jakou by nám mohla celá Evropa závidět – vláda, která se rozhodně nebude bát odvážně řídit stát podle výzkumu veřejného mínění, případně mínění toho, koho pan premiér zrovna potká na svých cestách.
Andrej Babiš ve Strakovce je symptomem toho, co se v české společnosti děje posledních téměř třicet let a na čem máme podíl my všichni. Andrej Babiš nespadl z nebe, ale vyrostl na pravicí budovaném neoliberalismu bez lidské tváře, na neschopnosti levice artikulovat sociální konflikt v postsocialismu a na neschopnosti „apolitických středových liberálů“ vidět, že morálka jde stranou, pokud většina vaší výplaty padne na bydlení, jídlo a exekuci. A také na neschopnosti „tradičních“ politických stran reflektovat odpor lidí k vnitřním žabomyším personálním válkám a úlitbám kámošům. Na neochotě nás všech uznat a artikulovat důležitost státu a státního aparátu pro politiku. My všichni jsme kolosálně selhali ve formulaci realistické utopie. A tak s jednou přišel právě Babiš – s technokratickou a protikorupční utopií, ve které bude řídit stát efektivně jako firmu, a tak nám všem pak bude líp. Co na tom, ukazuje-li se, že on sám a Anofert nemá dostatek lidí pro naplňování své velkolepé vize (a teď ponechám stranou, že jedním z cílů je zachránit se před kriminálem a pojistit výnosy byznysu). Lidi to nezajímá – hlavně, ,že jim bude líp.
Politika se změnila
Jak z toho ven? Je zřejmé, že návrat do doby před Babišem je už nemožný. Napříč Evropou vidíme, že se politika proměňuje a „tradiční“ politická reprezentace přestává fungovat. Zásadní roli hraje marketing, personalizace a taky schopnost přesvědčit a zaujmout. Politika byla a je o performanci a emocích, daleko spíš než o racionalitě a formulaci objektivních zájmů. Svým způsobem teď vyžaduje od těch, kteří mají vládnout, víc aktivity směrem k lidem, které mají zaujmout. Ale nejen to – vlastně vyžaduje víc aktivity od nás všech.
Nacházíme se totiž v době, ve které zkolabovalo polistopadové vyprávění – a kdy se ukazuje, že pro velkou část společnosti nikdy nefungovalo. Současnost zklamala, budoucí utopie neexistuje, a tak je nejsnazší obracet se ke „zlatým“ časům, které už prý byly. Kdy muži byli muži, ženy ženami, tráva zelenější, nebe modřejší, platy důstojnější, bydlení dostupnější a život jednodušší. Pokud chceme něco změnit, musíme se poučit z vlastních chyb, přijmout to, že politika se proměnila, a začít vyprávět vlastní, uvěřitelný příběh.
Autorka je spolupracovnice redakce.