Čeká nás sjezd komunistické strany a také protesty proti tomu, že prezident Zeman prý bude svou ohlášenou návštěvou komunistickou stranu „legitimizovat“. To je ale nedorozumění. Skutečným problémem není, že by Zeman legitimizoval komunisty, ale to, že naši „komunisté“ nechají na svém sjezdu vystoupit xenofobního, krajně pravicového prezidenta, že ho nevypískají, a tím legitimizují. Akceptovanou součástí establishmentu se KSČM stává právě v momentě, kdy se tento establishment začíná otevřeně hlásit k nacionálnímu šovinismu – a kdy za sebe kapitalistická třída přestává do politiky posílat prostředníky, jak je tomu v každé slušné buržoazní demokracii zvykem, a začíná do ní vstupovat osobně. Strana „proletářských internacionalistů“ a „antikapitalistů“ tím o sobě říká hodně.
Není pokrok, je už jen reakce
Zaznělo to už mnohokrát: Komunistická strana Čech a Moravy se měla dávno přejmenovat na Konzervativní stranu Čech a Moravy. S konzervativci sdílí nejen nostalgii po údajných dřívějších lepších poměrech, ale také řadu hodnotových postojů – represivnost včetně obhajoby trestu smrti, sklon k teoriím spiknutí, sympatie k autoritářským režimům a silným vůdcům. Zvláštní zahleděnost, která nemůže nevyvolávat podezření, přitom komunisté pociťují k Putinově Rusku: tedy režimu konzervativnímu, nacionalistickému a kapitalistickému.
Akceptovanou součástí establishmentu se KSČM stává právě v momentě, kdy se tento establishment začíná otevřeně hlásit k nacionálnímu šovinismu.
Historik Michal Kopeček před pár dny v rozhovoru pro Českou pozici poznamenal, že na rozdíl od Marxe a Engelse, kteří byli orientováni takřka výhradně na budoucnost, na pokrok, je KSČM zcela zahleděná do minulosti. Můžeme dodat, že pokrok v Marxově smyslu se dnes hájí dost obtížně; částečně ho převzali neoliberálové, kteří z něj (stejně jako z Marxovy představy o co největším seberozvoji každého jedince) udělali noční můru společnosti neustálého updatu a upgradu. Co ovšem zbylo, jsou postoje, pro něž měli Marx a jeho následovníci zvučné slovo „reakce“. Ve svých lepších momentech připomíná KSČM církev, která provádí pastorační činnost mezi masami svých stoupenců, kterým se roku 1989 zbořil svět. Ve svých horších momentech připomíná upadlé reakční aristokraty, kující pikle proti novým poměrům a především se utvrzující ve svém resentimentu.
Dědictví Nejedlého syntézy
Jedním z důvodů toho, že komunistické sovy dnes nejsou, čím se zdají být, je pochopitelně dlouhodobý vývoj. Samozřejmě je tu dědictví diktatury a okupace (jeden z kandidátů na předsedu Skála se chlubí tím, že vítal okupační armády). Je tu ale také dlouhá a zajímavá historie vztahu k nacionalismu. Komunisté byli původně nadnárodní a solidární strana, která pro sudetoněmeckou menšinu požadovala „sebeurčení až do odtržení“. Velkou část své přesvědčivosti získali ale až po druhé světové válce jako garanti „národních zájmů“ a „dědicové nejlepších národních tradic“. Stalinismus se všude snažil o fúzi „marxismu“ s nacionalismem, v českých zemích byl ale mimořádně úspěšný. Patrně i proto, že ji neprováděl žádný marxista, ale Masarykův žák a novoromantik se slabostí pro hrdinské postavy Zdeněk Nejedlý. Povinnou četbou pro každého komunistu se stalo národovecké pábení národnědemokratického (dnes bychom řekli krajně pravicového) senátora Aloise Jiráska.
Nejedlého ideologická stavba by nefungovala, kdyby neodrážela reálnou situaci. Tou byl fakt, že značná část českých elit, zdaleka nejen komunistických, vnímala Stalinův SSSR jako garanci „národního zájmu“, totiž vyhnání tří milionů Němců a jejich udržení za německými hranicemi. Jeden z nejpronikavějších středoevropských politických myslitelů, Maďar István Bibó, tehdy varoval, že Češi a Poláci přistoupením na politiku etnických čistek spoluzpůsobí evropskou mravní krizi. Myslím, že se toto proroctví (na rozdíl od většiny dalších, která pronesl) nenaplnilo: evropskou mravní krizi způsobil především odkaz nacismu, stalinismu a kolonialismu a byla to v posledku krize ozdravná. Svým „zatloukavým“ postojem k vyhnání ale poškodili Češi a Poláci sami sebe, vítězství kmenového nacionalismu působí jako nestrávené jídlo, které dodnes vede k dávivým pocitům a intervenuje do událostí leckdy naprosto nečekaně – například patrně vyhrálo Zemanovi jeho první prezidentskou volbu.
Přemoudřelost není sexy
Petr Bittner před časem napsal Otevřený dopis liberálním přátelům. Sympaticky a s humorem zde vysvětlil liberálům, že nelze oddělit boj za svobody a proti autoritářství od boje za sociální spravedlnost. Jde ve skutečnosti o dvě podoby svobody, a pokud jednu z nich ignorujeme, umožňuje to autoritářům rozehrávat jednu proti druhé. Věcně vzato je třeba s Bittnerem skoro ve všem souhlasit; emočně vzato byl jeho článek úplně špatně. Pokud chcete s někým vést dialog, není dobré přijít za ním v době, kdy se cítí v úzkých, a říct mu: „Tak vidíš, že jsem měl ve všem pravdu! Uznej to a můžeme se spolu dál bavit…“
Podobný přístup vytváří mimoparlamentní levici auru arogantní přemoudřelosti, která těžko může vést k tomu, že se naváže jakýkoli dialog. Spíš nás také může čekat osud některých bývalých androšů, uvězněných, slovy spisovatele Jana Němce, „v incestním vztahu s vlastní dokonalostí“, navíc bez toho, že bychom se mohli vymlouvat na předchozí tvrdé represe režimu. Levici hrozí, že se uvězní ve skleníku vlastní domnělé převahy (u síly, která nemá ani projekt politické alternativy, ani reálnou politickou sílu, jde přitom pouze o „převahu“ v elegantně formulované kritice). Přinejmenším situačně při protestech proti některým podobám autoritářství se asi s liberály potkávat budeme (aspoň pokud si přestanou myslet, že dobrou alternativou vůči Babišovi jsou Kalousek či ODS Václava Klause ml. či jiní drahoušci z „demokratického bloku“), a proto dialog dává smysl. Fungovat ale může jen tehdy, pokud se druhému otevřeme i přiznáním vlastních omylů a chyb, ne jen přemoudřelým vyčítáním těch jeho. Měli bychom si dát za domácí úkol nejen hledat, v čem všem se mýlili liberálové, ale také, v čem všem jsme se mýlili – a mýlíme se – my sami.
Myslím, že jedním z našich omylů byl elán, který jsme dávali do polemiky s antikomunismem. Dráždila nás jeho ideologičnost a často také krystalická hloupost, jeho vůle prohlásit tak strašně rozdílné lidi a myšlenky prostě za „zločinné a zavrženíhodné“ zlo, vysledovat kořen toho zla už v jednom z nejzajímavějších myslitelů 19. století a kriminalizovat ideje i celou jednu politickou stranu. Nechali jsme se tím vyprovokovat, a zaujímali často symetricky opačnou pozici. Věděli jsme a příležitostně i říkali, že KSČM je reakční, konzervativní a nacionalistická strana, ale zastávali jsme se jí před represivní posedlostí antikomunistických liberálů. Objektivně vzato, jak by řekl Lenin, jsme tak stáli na straně této nevábné partaje a přes všechny výhrady a kritiku jí volky nevolky pomáhali. Zpochybnění černobílých schémat antikomunistů nás také někdy vedlo až moc do šedé – k přílišnému rozmlžování rozdílů mezi demokracií a diktaturou, k příliš chápavému postoji vůči autoritářství minulosti.
Vrátilo se nám to za migrační krize, kdy se většina KSČM chovala odporně, její členy a sympatizanty jsme mohli potkat v různých domobranách a její předseda pronášel bizarní paranoidní projevy. Vrátilo se nám to při rusko-ukrajinském konfliktu, kde místo vyváženého a internacionalistického stanoviska působila tato strana jako prodloužená ruka jedné strany konfliktu. Vrátilo se nám to v praktickém fungování této strany, která kopala za zájmy průmyslu (včetně toho, jenž způsobuje globální změny klimatu) a jejíž představitelé věnovali významnou část své energie nikoli pracovním podmínkám proletářů, ale sjednávání různých velmi podivných kšeftů. A vrací se nám to dnes, kdy se komunisté hlásí jako ochotná vzpruha tiché koalice mezi holdingem jednoho z největších českých kapitalistů a krajní pravicí.
Ať už v KSČM vyhraje kdokoli, pokud se v této straně neodehraje opravdová revoluce v postojích, zůstane nacionalistickou, konzervativní a autoritářskou koulí na noze české levice. Pokud projevuje vůli stát se složkou autoritářské koalice zahrnující i krajní pravici, můžeme nad ní jen pokrčit rameny a parafrázovat Gándhího: „Komunistická strana? Možná by to byla dobrá myšlenka…“
Autor je politolog a novinář.