„Bez něj bych nebyla tam, kde jsem teď. Jako trenér je výborný, a kromě rodičů jsem v začátcích nikoho lepšího mít nemohla,“ oceňuje Gabriela Koukalová vliv juniorského kouče Jindřicha Šikoly na její biatlonovou kariéru. Jenže poděkování olympijské medailistky, mistryně světa i celkové vítězky Světového poháru by si její bývalý trenér asi odpustil. Koukalová ho totiž ve své právě vydávané autobiografii nazvané Jiná nijak nešetří. Podle ní právě on stál za psychickými tlaky a stresy, které vedly k tomu, že posledních deset let trpí poruchou příjmu potravy.
Otevřenou zpovědí vyvrcholila letošní prokletá sezóna, kdy nejen sportovní veřejnost čekala, že Koukalová bude oním pomyslným zlatým želízkem v olympijském ohni v jihokorejském Pchjongčchangu. Jenže namísto vrcholu zářné kariéry přišel propad. Koukalová se už od letní přípravy v loňském roce prala více s vlastním tělem než s konkurencí. Přetrvávající bolesti achilovek jí ale pomohly odhalit odvrácenou stranu pozice populární sportovní celebrity.
Na krk medaile, do krku lžíce
Její zdravotní potíže očividně vyvolaly velkou nevoli českého biatlonového týmu. Napětí, navenek prezentované slovními přestřelkami přes média, se dalo krájet. Dlouho to netrvalo a hlavnímu kouči biatlonistek a biatlonistů Ondřeji Rybářovi došla s přetrvávajícími obtížemi jeho svěřenkyně trpělivost. Veřejně začal Koukalovou obviňovat ze simulantství. Její problém je prý spíš v hlavě než v nohách. A paradoxně tak odhalil příčinu jejích potíží lépe než lékařské kapacity. Osmadvacetiletá šampionka sama začala mluvit o neúnosném tlaku. Český biatlon totiž v posledních letech zažil neuvěřitelný boom, který z něho udělal po fotbale a hokeji nejsledovanější sport. Většinu úspěchů přitom má na svém účtu právě Koukalová, začínající pod téměř stejně znějícím jménem Soukalová. Trochu rozpustilá, trochu bohémská, ale především fantastická sportovkyně uhranula sportovní publikum. Jenže v nejlepším přestala. V posledních letech bohatnoucí biatlonový svaz dostal hodně nečekaný políček. Mašina na úspěchy i atraktivní popularizátorka jinak marginálního sportu přestala fungovat. Jak nakonec závodnice sama přiznala, představa nahození si pušky na záda a obutí běžek v ní vyvolávala žaludeční nevolnosti. Tehdy ale ještě nikdo netušil, že problém není pouze v aktuální sezoně, ale že ji doprovázel celou profesionální kariéru.
Přiznání Gabriely Koukalové může přispět k odhalení odvrácené stránky sportu.
Ve své knize mluví o tom, že byla schopná polykat zubní kartáček nebo lžíci, aby se vyzvracela. Ačkoli se v jejím případě jednalo spíše o bulimii než anorexii, o které sama mluví, za jejím gastronomickým masochismem byla očividná snaha řešit psychické potíže plynoucí ze sportovních nároků. Zmiňovaný juniorský kouč ji častokrát stavěl před zrcadlo, aby jí ukázal, jak je „odporná, nechutná a tlustá“. Jindy neváhal vyhodit její večeři do záchodu. Otázka jejího vzhledu a ve světě sportu tolik nenáviděné nadváhy se mimochodem řešila i v loňské sezóně. Koukalová se sama několikrát přirovnávala k tanku na běžkách, těžké váze, která se boří do sněhu a nemůže na trati běžecky konkurovat subtilnějším atletkám. Úspěchy ale působily, že nikdo její stížnosti nebral vážně. Medaile byly, takže v čem je problém?
Jsi totální hovno
Přiznání Gabriely Koukalové ale může přispět k odhalení odvrácené stránky sportu. Když sportovec získá zlatou medaili, vždy přiznává, že jde o výsledek dlouhodobého tréninku a odpírání. Fanoušek nad tím mávne rukou. Pozlátko sportovní slávy se zdá být dostatečnou odměnou za trochu extrémní námahy. Jak taková extrémní výkonnost vypadá, skvěle ukázal dokumentární film Over the Limit, který byl nedávno pod názvem Za hranicemi možností k vidění na festivalu Jeden svět. „Nejsi bojovnice, jsi totální hovno,“ nadává v něm paní Irina největší ruské naději na zisk olympijského zlata v moderní gymnastice. Tomu ochotně přitakává její trenérka Amina. Scéna na parkovišti po závodě Grand Prix nejen přesně ilustruje hlavní dějovou linku filmového portrétu dvacetileté závodnice Margarity Mamunové a její cesty za olympijským zlatem z brazilského Ria. Film ukazuje, že největším soupeřem bývá vlastní tělo a obrovský tlak, kterému hrdinka čelí.
Mamunová sice na závodech bojuje s krajankou Janou Kudrjavcevovou, ale divák sleduje konflikty mnohem drsnějšího rázu, než je čekání na známky od sudích. Zmiňovaná paní Irina není nikdo jiný než Irina Viner-Usmanová – šéfka ruské gymnastiky a jedna z nejbohatších a nejmocnějších osob v Rusku vůbec. Autokratka posetá drahokamy a zlatem se k Mamunové se chová jako ke kusu hadru. Ponižování a mocenská hra vrcholí, když jí kvůli lepšímu emocionálnímu prožití sestavy připomíná, že její otec umírá na rakovinu, a svým zvrhlým nápadem se hrdě chlubí i trenérce Amině. Sportovkyni nezbývá než svůj názor dát najevo výrazem v obličeji. Na nic většího nemá právo.
Konec na vrcholu
Stejně jako v případě Koukalové i zde šlo o systematické „motivační“ ponižování sportovních svěřenců. „Gymnastika je v Rusku sportem na druhém, třetím místě. Z olympiády všichni čekají jen zlato,“ prozradila v pofilmové debatě Anna Šebková, dvojnásobná česká šampionka v této disciplíně. „Za čtyři disciplíny po minutě a půl je dohromady jen jedna medaile. Olympiáda znamená předvést po čtyřech letech úsilí bezchybný šestiminutový výkon,“ osvětlila tlak, kterému ruská gymnastka ve filmu čelí. „Já jsem končila jako úřadující šampionka loni na podzim,“ vysvětlovala dále Šebková, proč skončila na vrcholu. „Zatímco o rok dříve jsem konečně získala vysněný titul, loni už byla očekávání ze všech stran na jeho obhajobu obrovská. Nedělala jsem to už tolik kvůli sobě, ale protože jsem musela.“
Režisérce filmu Martě Prus se podařilo zachytit, kolik je za sportovními medailemi práce a odříkání. „Práce, práce, práce,“ opakuje paní Irina. Ruské gymnastky se připravují podle přesně stanoveného plánu. Jedna z nejdepresivnějších scén zachycuje Mamunovou s mladší gymnastkou při chvilkovém oddychu nad rozpisem na další dny dopředu. Strhané výrazy, pošeptávání a těšení se na volno jako by vypadly z dokumentu o neúnosných pracovních podmínkách. I tak elegantní a krásný sport jako moderní gymnastika připomíná principy současné kapitalistické produkce a její posedlost výkonem.
Paradoxně nejhorším momentem filmu je tečka v podobě zlatého úspěchu Mamunové na olympiádě v Riu. Stejně jako u Koukalové se nabízí otázka, jestli to nakonec za ono medailové pozlátko stálo. Z Mamunové se po úspěchu v Riu a následném ukončení kariéry stala v Rusku celebrita. Totéž lze říct o Koukalové u nás. Její autobiografie popravdě nemohla být načasovaná lépe. Více než třísetstránková kniha má samozřejmě i svoji bulvární stránku. Koukalová neváhá popsat svůj první sexuální zážitek nebo „překvapivý“ striptýz na rozlučce se svobodou svého současného manžela. Velký prodejní potenciál její knihy by ale neměl snížit význam jejího přiznání. Těla sportovců jsou dlouhodobě napínána za hranice normálu. V momentě, kdy hlava zařve na výkonností posedlé tělo dost, nastupuje sociální faktor sportovní instituce, která staví sportovce do pozice stroje na úspěch.
Autor je spolupracovník redakce.