„Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus“ (Radujme se tedy, dokud jsme mladí). Tak začínají slova známé studentské hymny. Avšak bezstarostnost, která v písni zaznívá, ostře kontrastuje s dnešní vyhrocenou situací studentů, kteří čelí tvrdým podmínkám. Vysokoškolské koleje jsou ve stejném stavu, v jakém je zažili naši rodiče. Standardem jsou pokoje po čtyřech a společná koupelna pro padesát lidí. Podmínky státem zřizovaného studentského bydlení jsou natolik nedostačující, že mladí lidé bývají nuceni hledat ubytovaní přes realitní trh, čímž výrazně zvyšují poptávku, a bezděky tak napomáhají k prohlubování pražské bytové krize.
Studenti nejsou vítáni
Zprávy o alarmujících cenách pražských pronájmů poslední dobou plní přední stránky českých médií. Jen za poslední tři roky, kdy bydlím v hlavním městě, došlo k jejich navýšení o desítky procent. V reálu to pro mnohé z nás znamená nutnost výrazně zasáhnout do měsíčního rozpočtu. Pro ilustraci: v roce 2015 se průměrná cena za neprůchozí pokoj pohybovala kolem pěti tisíc korun i s energiemi. Za stejný pokoj dnes zaplatíte zhruba o tři tisíce korun víc. My, studenti, se tak ocitáme v začarovaném kruhu: pracujeme, abychom měli na drahé pronájmy, což ve výsledku pro mnohé znamená prodloužení studia a placení poplatků s tím spojených. Nicméně kromě běžných finančních problémů se při hledání podnájmů objevují i další specifická úskalí. V mnoha inzerátech se při podrobnějším prozkoumání podmínek pronajímatele dozvíme, že studenti nejsou vítáni. Druhý klasický scénář je malé výběrové řízení, ze kterého ve většině případů student nevychází nejlépe, jelikož nemá stabilní zaměstnání. Jediné, co studenta může zachránit, jsou osobní kontakty s majiteli, anebo známí v realitních kancelářích.
Problematika studentského bydlení je jen střípek v mozaice. Jsme pouze jednou z mnoha znevýhodněných skupin. Vysoké ceny totiž dělají z centra Prahy a jeho okolí potěmkinovskou vesnici.
Zkušenosti s tímto systémem mám i ve svém nejbližším okolí. Moje kamarádka si během několik týdnů musela najít v Praze bydlení, což je v dnešní době prakticky nemožné. Proto do pátrání zapojila své známé a sama projížděla facebookové skupiny se spolubydlením. Krátce před stanoveným termínem odstěhování se jí poštěstilo. Mladá dvojice hledala do bytu jednoho člověka navíc, jelikož jejich bývalí spolubydlící se odstěhoval. Kamarádka jim připadala sympatická, a tak si plácli. Jediné, co zbývalo, bylo zavolat majiteli a oznámit mu doplnění bytové sestavy. Nicméně zde nastal problém. Pronajímatel jim oznámil, že do bytu již našel náhradu, a to v podobě jeho známé. Šokovaní nebyli jen lidé, kteří už v bytě bydleli, ale též moje kamarádka, která se v tu chvíli prakticky ocitla na ulici. Od bezdomovectví ji nakonec zachránila kolegyně z práce, která jí poskytla na pár týdnů střechu nad hlavou.
Jak vydělat na cizincích
Dalším specifickým případem ve studentské bytové problematice jsou cizinci. Nejlépe bych to mohl ilustrovat na případu svého maďarského přítele, který se do Prahy přistěhoval za účelem stáže v galerii. Díky zapojení se do hledání jeho budoucího ubytování jsem odhalil stinnou stránku pražských podnájmů pro cizince. Velká skupina pražských majitelů odmítá české studenty, natož ty ze zahraničí. Tím se zúžil výběr jen pár desítek bytů. Vlastníci těchto bytů jsou si nejspíše dobře vědomi tísnivé situace, ve které se lidé, kteří se rozhodli studovat v Praze, nacházejí a výrazně z poptávky profitují. Průměrná cena za pokoj pro zahraniční studenty se v těchto sférách pohybuje kolem 11 tisíc. Je vidět, že pro mnohé je i dnes zcela normální po cizincích vyžadovat víc peněz za stejné služby. Kosmopolitismus se v tomto světle jeví jen jako prázdná fráze lákající turisty a zahraniční investory. Tím ovšem dochází ke ghettoizaci. Kdokoliv nepasuje do rastru „mladá rodina“, je odstrkován na okraj města. Praha se tím uzavírá a zároveň se ochuzuje o rozmanitost.
Zdá se, že Praha zkrátka studenty ve svém centru nechce. Rostoucí ceny nájmů je vytlačují k okrajovým částem města a čtvrti, které dříve organicky fungovaly, se stávají spíše atrakcí než místem k životu. Stávají se Letná, Vinohrady, Karlín, ale pomalu i Vršovice, Žižkov a Smíchov segregovanými místy, kde dominantní složku obyvatelstva bude tvořit vyšší střední třída? Studenti jsou zde totiž nevítaným prvkem, který by mohl narušit idylickou atmosféru.
Bydlení nemá být byznys
Kombinací výše zmíněného dochází ke kastraci celých čtvrtí. Univerzity a život kolem nich přece byl, je a nejspíš i do budoucna zůstane důležitým městotvorným prvkem, a proto patří do centra. Studenti díky svému mladistvému idealismu často zasahují do veřejného prostoru za účelem změnit stávající poměry k lepšímu. Výsledkem jsou kavárny, galerie, přednášky, ale i akce, které propojují místní obyvatele. Vyháněním studentů se Praha ochuzuje o diverzitu, a stává se tak dalším bezpohlavním gentrifikovaným městem.
Problematika studentského bydlení je jen střípek v mozaice. Jsme pouze jednou z mnoha znevýhodněných skupin. Vysoké ceny totiž dělají z centra Prahy a jeho okolí potěmkinovskou vesnici. Stojíme před strukturálním problémem, který diskriminuje velkou část naší populace. Proto bychom jako studenti měli podporovat různé formy sociálního a veřejného bydlení. Možná by se nám všem lépe žilo, kdyby bydlení přestalo být velkým byznysem a větší procento bytového fondu se stalo obecným.
Autor je student.