Před rokem a půl napsal Martin Vrba vánoční text, shrnující bezútěšnost společenské situace. Obsahově ani ideologicky není Vrbovi co vytknout. Nejde mu ale zapomenout, že naprosto otočil logiku církevního roku. Zatímco v zimě – v době, kdy značná část populace zůstává v práci skutečně od nevidím do nevidím a očekávat jaro se ještě jednoznačně nevyplatí – přichází křesťanství s vtělením naděje a připomínkou, že i část materiálního světa je nevinná a dobrá, Velikonoce a především Velký pátek s sebou naopak přinášejí náladu, která Vrbově textu odpovídá. V tuto chvíli je křesťan ponechán s prázdnýma rukama, mrtvým Bohem a dunícím dovětkem „Sami jste si to způsobili“. Velikonoce jsou svátek, při kterém i v kostelích zaznívá Nietzscheho přiznání, že Bůh je mrtev.
Připomínání utrpení
I když to může vypadat podezřele, i začátek jara je pro pocity bezmoci a deprese jako zrozený. Slabí a nemocní lidé, kteří přečkali zimu, umírají s prvními jarními paprsky, dlouhodobý nedostatek slunečního záření má poslední šanci se krásně projevit a s vybarvující se přírodou si může jedinec zas a znovu uvědomit, jak je jeho vnitřní svět šedivý. Než se ze zimního vzdorování chladu probudíme do energického přitakání tempu léta, přichází nemotorné procitání. I křesťanské Velikonoce reagují na znovuzrození přítomné i v okolní přírodě. A také lidské nitro může krátce po vypuknutí nebo před vypuknutím jara zažívat stavy blízké absolutní vyprahlosti.
Vzkříšení každý rok znovu připomíná, že i akty radikálního společenského vzdoru, které mohou vypadat beznadějně, mají svoji váhu a svůj smysl.
Womanistická teoložka Delores S. Williams se ve svém díle stále znovu vrací k obrazům z dějin útlaku afroamerických žen. Líčí příběhy žen, které spaly na prahu pokoje své paní, aby byly celou noc k dispozici, a kvůli tomu nedonosily žádné ze svých šesti dětí. Vypráví o mužích, kteří v průběhu oslavy dospělosti zastřelili svoji afroamerickou kojnou. Proč musíme o těchto příbězích stále znovu číst i dnes? Odpověď na tuto otázku bude podobná té, proč se stále znovu umisťují krucifixy doprostřed kostelů nebo proč se místa po vypálených synagogách nechávají v Německu většinou prázdná a nejsou jen beze zmínky zastavěna činžáky – křesťanství má v sobě inherentně přítomný důraz na trpící. O Velikonocích křesťanský zvyk připomínat zraněné, utlačované a zbídačené zdůrazňujeme. Posilujeme tendenci postavit se za jejich práva a vidět svět jejich očima. K této připomínce utrpení patří také naděje na nový začátek a hluboké přesvědčení, že svět nepatří mocným, ale nám všem.
Bůh zapomněl sám na sebe
Ješua z Nazareta umírá na Velký pátek rukou římského vojáka a je přibit na kříž. Stejně jako kněží v chrámu čepelí nože zabíjeli obětní zvířata, je do Krista vražen hrot kopí. Umírá jako tisíce lotrů, zlodějů, vzpurných otroků a revolucionářů před ním. Příšerná smrt, která není hodna žádného člověka. Ježíš zpřítomní boha na Zemi, stahuje jej z nebes, z triumfální mašiny na zázraky je zbité bezbranné tělo na kříži. Zoufale křičí na Boha, proč jej opustil. Posvátný ateismus v té nejhorší možné chvíli. Bůh zapomněl sám na sebe, ze silného a mocného starozákonního Boha se stává zvířecí oběť přibitá na kříž.
Paradoxní rozměr celé situace, ve které si nejvyšší morální entita, symbol nejvyššího mocnáře, dobrovolně volí tu nejnižší smrt mezi lumpy, má sílu nás osvobodit od mocenských tendencí i beznaděje provázející chvilkovou slabost. Sadismus lidí zabíjí idol sadistického boha. Radikální solidarita ukazuje všechnu svoji zranitelnost a omezenost, ale také věrnost a odvahu vytrvat. V takovou chvíli ale nakonec přichází osvobození a oživení.
Utopický horizont
Kristovo zmrtvýchvstání je jedno z největších tajemství křesťanství – je to příběh o tom, že nic není ztraceno. V mnohém je podobný příběhu Mojžíšovu, který vyvedl svůj lid z otroctví a dal mu naději na osvobození. Jeho síla pohání novou naději na dosažení utopického horizontu. První církev zakládá komuny, v nichž jsou si všichni rovni. Tento horizont je pak přítomen i ve všech vzpourách od Ježíšovi smrti. Je to živý Kristus, který porazil smrt a pohání revoluci, díky níž v Evropě klíčí semínka rovnosti.
Dobrá zpráva o vzkříšení se jako každý zázrak prolamuje do naší každodennosti. Slibuje, že doteky s životem, které k nám doléhají, neskončí zánikem našeho fyzického těla. Představuje smrt jako dveře do dalšího příběhu. Vzkříšení také každý rok znovu připomíná, že i akty radikálního společenského vzdoru, které mohou vypadat beznadějně, mají svoji váhu a svůj smysl. Světlo se vrací, hrob je prázdný, náš smutek nemá smysl. Místo na přípravu pohřbu jsme vstoupili na místo zázraku, doprostřed radostné oslavy nového života, který nám dává jasnou zprávu: revolucionáři mohou být odsouzeni, ale to, pro co zemřeli, dál hýbe světem.
Autorka je feministická teoložka a členka kolektivu RFK.
Autor je člen anarchistického kolektivu Prázdné trůny.