Devatenáctý film z Marvel Cinematic Universe (MCU) přináší opulentní crossoverové střetnutí, k němuž více či méně směřovaly předchozí snímky posledních deset let. Během té doby vznikla komerčně nejúspěšnější franšíza dneška, valící před sebou nekonečnou produkci merchandisingu, kterou aktuálně dokážou překonat snad jen Star Wars. Avengers: Infinity War jsou špičkovou atrakcí, jež tuto výlučnost stvrzuje. Jejich přímým předchůdcem tak nejsou první dva díly Avengers, ale spíš Captain America: Civil War, který se jako první pokusil – s rozpačitým výsledkem – nahnat většinu superhrdinů MCU do jednoho filmu. Infinity War, první část diptychu, který uzavře zatím nepojmenované pokračování, jehož premiéra je naplánovaná na 3. května příštího roku, už je shromažďuje všechny. Zápletka se ovšem na rozdíl od Civil War, oživující otázku „Kdo ohlídá hlídače?“ z Watchmen Alana Moora, vrací ke starému dobrému pokusu o zničení světa. Konečně se totiž naplnily hrozby „šíleného Titána“ Thanose, jenž doposud MCU pouze proplouval na svém trůnu. Nyní si to přichází vyřídit s půlkou vesmíru osobně a zhruba dvě desítky hrdinů se pokouší mu v tom zabránit.
Poslední Avengers jsou ve všech ohledech největším filmem MCU. Přinášejí nejsilnějšího protivníka, v sázce je osud celého vesmíru a setkají se postavy, které se do té doby pohybovaly na opačných stranách galaxie.
Navzdory značně tuctové motivaci ale Thanos hraje v nových Avengers z více důvodů centrální roli. Když se v závěrečném titulku, oznamujícím návrat hrdiny v dalším filmu, objeví Thanosovo jméno, je zřejmé, že ornament vypůjčený ze série o Jamesi Bondovi má být působivým doplňkem závěru Infinity War (který okatě aspiruje na srovnávání s pátou epizodou Star Wars: Impérium vrací úder). I když ale bezpochyby šlo i o to, vrhnout na fanouškovská debatní fóra tučné sousto, které mohou přežvýkat přinejmenším do premiéry dalšího filmu z MCU, bez Thanose by film skutečně nedržel pohromadě. Thanos funguje jako svorník, hlavní hrdina v uvozovkách a doslova nutné zlo.
Srážka vesmírů
Poslední Avengers jsou ve všech ohledech největším filmem MCU. Přinášejí nejsilnějšího protivníka, v sázce je osud celého vesmíru a setkají se postavy, které se do té doby pohybovaly na opačných stranách galaxie. Nejzásadnější je nicméně střet různých pojetí. Hlavní devíza mamutího crossoveru je i jeho potenciálně největší slabinou: riziko, že rozdílné světy se ve chvíli, kdy se setkají, navzájem roztříští. Sebeparodičtí Strážci galaxie nebo Thor ve své třetí (a nejlepší) inkarnaci z Ragnaroku se svým pojetím příliš nerýmují s patosem Kapitána Ameriky, afrofuturistickou svébytností Black Panthera ani s rozervaností, jež je od třetího Iron Mana charakteristická pro Tonyho Starka. Kupodivu většině úskalí se nicméně tvůrcům povedlo vyhnout a film, jímž mimo jiné prolétá hláškující teenager Spider-Man nebo egocentrický mág Dr. Strange, funguje po většinu stopáže překvapivě dobře. Byť za tu cenu, že vedle Thanose je hlavním pojítkem řemeslná akce bez svébytnější koncepce. Infinity War funguje i díky tomu, že stylově nejvzdálenější „světy“ se (zatím) přímo nestřetly. Lze hádat, že se tak stane v pokračování, to už ale bude moc těžit z jejich přiblížení v prvním filmu a také koncentrace univerz gravitujících k Thanosovi.
Platí totiž, že čím blíž k Thanosovi, tím lépe. Rodinné vazby, pomsta starých či novějších křivd, zkrátka cokoli, co váže k ústřednímu záporákovi, dává hrdinům víc prostoru a zajímavější pozici v celém kosmickém reji. Díky tomu boduje Thor, Strážci galaxie a vlastně i Iron Man, jemuž příchod Thanose potvrdil, že skutečnost, že je paranoidní, neznamená, že po něm nejdou. Naopak hrdinové stojící mimo zápletku působí, že jsou v Infinity War do počtu. Konflikt koncepcí, který vyvrcholil v Civil War, už tu nemá místo a crossoverové bitky se redukovaly na slovní přestřelky. Na vzájemné měření sil není o nic víc času než na úvahy o superhrdinské identitě a zodpovědnosti. Na jejich místo nastupují rodinné (a partnerské) ne/loajality.
Rodinné trampoty
Reflexe významu rodinných sporů komicky kondenzuje v setkání Strážců galaxie a Thora, které je mimochodem jednou z nejvtipnějších scén film. Spor Thora a Star-Lorda o to, čí rodinná tragédie byla horší, vyhrává nakonec druhý z nich, když prohlašuje: „Táta zabil mou mámu, a když chtěl zabít i mě, musel jsem zabít já jeho, i když mi zůstaly obě oči.“ Rodinné vztahy hrály v MCU vždy výraznou roli, v poslední době v tomto směru ale přituhuje. Thor má problémy se sourozenci prakticky nonstop, druzí Strážci galaxie neřeší nic jiného, v Black Pantherovi je politický konflikt rodinným svárem. Infinity War zase začíná vyznáním Tonyho Starka Pepper Pottsové, že by s ní chtěl založit rodinu, kterou si zatím nahrazuje aspoň otcovským vztahem ke Spider-Manovi.
Právě rodinné propletence oživují i motivace a vlastně i celou postavu Thanose. Jinak by výrazněji nevybočil ze stereotypu zlosyna komiksových adaptací. Nakonec střety o budoucnost vesmíru jsme viděli v MCU mnohokrát a byl by problém v něm najít padoucha, který by se nepokoušel zničit (alespoň jeden) svět. Thanosova snaha nastolit „rovnováhu“ je v tomto směru motivace řidší než Ultronova představa evoluce z předcházejícího filmu. Jediné konkrétnější a zajímavější vyznění se jí dostává, když je převedena do nutnosti zabít milovanou osobu, s kterou se potýká hned několik postav, včetně Thanose samotného.
Analogicky platí, že také ti, kdo nemají v propletenci rodinných vztahů a vendet místo, stojí v Infinity War spíše stranou. Hulk se po úvodní sekvenci vytrvale odmítá objevit a na Bannerovo opakované naléhání jen vykoukne, aby řekl: „Ne!“ Kapitán Amerika dá Thanosovi, patrně z titulu svého jména, pořádně zabrat, staromódní patriot se ale přes změnu image do „rodinné“ space opery příliš nehodí. Finále se sice odehraje ve Wakandě, ale až na zvolání „Wakanda forever!“ se od Black Panthera výraznějšího zásahu do dění nedočkáme. A podobně je na tom Black Widow nebo dvojice sidekicků Falcon a War Machine.
Mezihvězdný cirkus
Vcelku logicky jsou výraznější ti z hrdinů, kteří si toho v MCU už prožili víc než jen origin, byť velmi záleží i na tom, kam se dotyčný mezitím posunul. Dr. Strange sotva přijal úkol chránit zemi, melancholický Tony Stark zase dávno ztratil šťávu „génia, miliardáře, playboye a filantropa“. V centru dění jsou protagonisté aktuálně nejvíc našláplých sérií Thor a Strážci galaxie. Část postav se navíc čile přesouvá vesmírem, čímž si film udržuje dynamiku několika oddělených linií a řady lokací. Je jedině dobře, že tvůrci odolali pokušení nechat spolu bojovat superhrdiny, kteří se dosud nepotkali. V duchu posledních filmů z MCU se střetávají spíš v lehce parodických dialozích, v nich spolu místo superschopností soupeří nabubřelá mužská ega – Dr. Strange a Iron Man, Iron Man a Star-Lord, Star-Lord a Thor.
Naopak rozpaky z hlediska soudržnosti fikčního světa budí konfrontace s Thanosovými poskoky z Black Order. Vision, v druhých Avengers takřka ultimátní, a v tomtéž filmu neméně schopná Scarlet Witch působí v Infinity War jako nejchudší příbuzní, které musí zachraňovat Kapitán, Falcon a Black Widow, což je na superschopnosti daleko slabší sestava. Vůbec členové Black Order jsou pro Avengery často daleko obtížnějšími protivníky než sám Thanos, ač vyzbrojený rukavicí, na níž postupně kompletuje kameny nekonečna. Výslednou nevyváženost, s níž někdy rozkládá své protivníky na prvočinitele, aby je pak z neznámého důvodu při odchodu ze scény benevolentně zase složil, a jindy se s nimi páře ve staromódním pěstním souboji, lze vysvětlit jen nutností táhnout káru dál – do druhého filmu.
Drobné dárečky pro fanoušky, jako je například epizodická přítomnost Red Skulla, Banner v ironmanovském brnění nebo Peter Dinklage v roli obřího trpaslíka Eitriho, nejspíš úmyslně vyvažují kolotočářskou instrumentalizaci některých postav, která postrádá jinou logiku než logiku atrakcí, a nevyváženou monumentalitu střetnutí superhrdinů se superpadouchy. Jejich přepálenou verzí je finální bitevní scéna ve Wakandě, která ke své škodě – víc než pokus o důsledné uplatnění komiksové estetiky převedené na plátno z finále druhých Avengers – připomíná bitvy z Pána prstenů nebo spíš z Hobita. Přesto se tvůrcům ve výsledku povedlo udržet celý ten cirkus pohromadě.
Otázka je, kam půjdou filmy s hrdiny ze stáje Marvelu dál a kam může MCU a žánr superhrdinských adaptací vůbec expandovat – a jak dlouho. Tuto otázku nezodpoví bezprostřední pokračování, které se chystá na jaro 2019, ale to, co přijde po něm. Dokud ale budou filmy z MCU nést miliardové zisky, není pravděpodobné, že filmová divize Marvelu nechá své hrdiny zestárnout a odejít do důchodu.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.