Evald s Tomášem sedí v kavárně, popíjí své bio fair trade kafe s příběhem o družstevnících, kteří ho kdesi na úbočích And vypěstovali právě pro něj, a teď si tam díky tomu žijí v idyle, o které se vám ani nesnilo. Svítí slunce, ale pod slunečníkem je příjemně. Kolem projede tramvaj, maminka veze kočárek ověšený taškami s nákupem. Svět je takový, jaký by měl být. Kdo se snaží a není líný, má dveře k úspěchu otevřené. Je to ten nejlepší z možných světů. Bioprodukty napomáhají udržet ho v pořádku a fair trade dává důstojnost těm ubohým rolníkům někde hodně hodně daleko.
Zrod bioburžoazie
Evald a Tomáš jsou klasickými představiteli bioburžoazie a jsou na to hrdí. Mají slušný příjem a domnívají se, že jsou pány situace i svého života. To, co je odlišuje od běžné maloburžoazie, je právě jejich láska ke zdravému způsobu života, k angažovanosti na poli ochrany přírody, zanícení pro zdravou výživu a snaha omezovat ekologickou stopu. To vše jsou nástroje vhodné pro udržení stavu, v němž jsou tak spokojení. Samozřejmě ne všichni představitelé bioburžoazie toto všechno dělají a naopak někteří toho zase dělají mnohem více. Mohou například podporovat trendy charitativní akce, které se vyznačují především účastí známých lidí (tzv. osobností či VIP), širokou popularizací na sociálních sítích a hlavně velmi nízkými nároky na jakoukoli osobní angažovanost či, nedej Bože, kritický názor na cokoli.
Z toho je zřejmé, že bioburžoazie se vyznačuje pozitivním myšlením, které sice dokáže být i velmi kritické, ale v naprosté většině jen na lidi v nižším postavení, zřídka na osoby ve vyšších úrovních společenského žebříčku. Do těchto úrovní směřují jejich touhy, takže si zákonitě nekálejí na cestu, po níž se hodlají vydat.
Biofašismus stejně jako fašismus neuznává principy solidarity, ale váží si charity, která je z principu paternalistická a ignoruje základy problému. I charitu totiž vnímá exkluzivně.
Zrod bioburžoazie je spojen s transformací aktivismu na konzumerismus. Tato transformace má dvě antagonistické příčiny. Tou první je aktivistický tlak na změnu chování společnosti, který vyvíjí nejrůznější uskupení z důvodů, jako jsou ochrana přírody, lidská práva a podobně. Tyto kampaně, velmi často úspěšné, skutečně vedou ke změnám chování části společnosti, a navíc mají negativní dopad na podnikání mnoha firem.
Tady nastupuje korporátní protitlak. Nejprve sice podobné kampaně odmítají jako nesmyslné, ale posléze, když se to argumentačně ukáže neudržitelné, přebírají rétoriku aktivistů a mění ji v marketingový produkt. Ne vždy jde jen o lakování stávajících aktivit na bílo, mnohdy skutečně dochází k důležitým změnám.
V závěru pak nastává určitá syntéza. Nová generace aktivistů i nová generace manažerů se sblíží a místo konfliktu nastane hledání společné, vzájemně prospěšné cesty, která, co si budeme zastírat, přináší oběma stranám i jisté zisky. Na aktivistické straně je to úleva od neustálých bojů – ovšem až poté, co jsou odstraněni radikálové, a se zvýšenou přijatelností roste i finanční ohodnocení a zvyšování jejich životní úrovně a společenského přijetí. Na korporátní straně to vede k omezení ztrát, zvýšení zisků na nových trzích a také ke zvýšené prestiže díky jejich společenskému angažmá.
A tak vznikla i bioburžoazie. Ačkoli termín je odvozen z bojů o zdravou výživu a důstojné podmínky produkce potravin, jedná se jen o zvnějšnění změny, aby se nic ve skutečnosti měnit nemuselo. Podobné procesy se odehrávají na mnoha dalších úrovních každý den. Můžeme jen doufat, že se stejnou intenzitou vznikají nové, radikální skupiny, kterým jde o opravdovou změnu, a ne jen o kosmetické nebo – ještě hůře – zdánlivé úpravy neuspokojivého stavu věcí.
Role bioburžoazie ve společnosti je také velmi antagonistická. Na jedné straně nepochybně tlačí svými konzumními potřebami k udržitelnější spotřebě. Mnozí středopraví liberálové jsou pak také citlivější k tématu mezinárodní solidarity a jistě bychom mnoho z nich našli i mezi těmi, kteří projevovali solidaritu s uprchlíky.
Na straně druhé je ovšem patrná i jejich nadřazenost nad lidmi, kteří tento způsob života nevedou. S tím je spojena i jejich odtrženost od reality běžného života, v níž statisíce jejich sousedů usínají se snem o gothaji a biospotřeba jim připadá jako povýšenecká nadřazenost. Není proto divu, že bioburžoazie je předmětem jejich nenávisti ještě více než normální buržousti, co se ládují žraločími steaky a mufloním ragú. U klasické buržoazie totiž nalézají alespoň materializaci svých snů, byť se jim nemohou nikdy naplnit. Jen málokdo touží po zbohatnutí za účelem konzumace biocizrny a proto, aby se mohl honit za dalšími drahými úspornými opatřeními.
Brána biofašismu otevřena
Většina příslušníků bioburžoazní třídy ráda chodí do přírody, přispívá na charitu, při sprchování myslí na to, aby moc neplýtvali vodou. V autě mají zapnutý EKO mód a v navigaci, cestou na lyžařskou dovolenou ve Schladmingu mají nastavenou nejekologičtější trasu. Věří v tento dobrý svět, který je možné zlepšit kloboučkem z biobavlny a mydlí se přírodním gelem, pro který si chodí se skleničkou do svého oblíbeného biobutiku.
Není proto divu, že nesnáší každého, kdo do této vize vnáší nějaké pochybnosti, kdo se jí nechce zúčastnit. A tady se otevírají dveře k nové formě myšlení – biofašismu.
Fašismus totiž není jen forma vlády, to je až jeho nejvyšší a úroveň. Jedná se o způsob žití, vnímaní a interpretace reality. O to, jak do ní zasahovat a jak ji formovat. Fašismus byl tradičně postaven na vysoké identifikaci se státem, ale v globalizovaném světě, v němž přinejmenším část buržoazie vystupuje jako kvazisvětoobčanská, ztrácí vazba na stát smysl. Místo toho nastupuje identifikace se stavem věcí, s určitou formou společenské organizace. Proto se základní tři principy fašismu transformují do biofašistické vize: základem je status quo, nic mimo něj a nic proti němu.
Svoboda je neomezená, pokud akceptujete tyto tři principy. Vejdou se nám sem i tzv. negativní lidská práva, tedy ta, která české elity považují za jediná správná. Především se jedná o svobodu projevu, právo na spravedlivý soud, svobodu vyznání, volební právo a samozřejmě i to nejdůležitější – právo na vlastnictví. Může se to zdát podivné, ale není.
Rozhodně ne do té doby, dokud bioburžoazie má své důležité postavení v hlavních médiích, dokud dokáže ovlivňovat volební výsledky, je vše v pořádku. Není divu, že s rozvojem internetu vzniká panika, že ideologické nesmysly šíří i někdo jiný. A když se volební výsledky neshodují s jejich přáními, začíná je zpochybňovat.
Fašistické principy jsou svůdné svou pozitivností. Váží si odpovědné práce, která přináší prospěch jednotlivci i společnosti. Staví také na osobní odpovědnosti a adorují odříkání. Odmítají „utopie“ a novátorská řešení. Věří v nápravu skrze návrat k nějaké tradici, která sice nikdy neexistovala, ale kterou je velmi lehké vytvořit. V našem případě se jedná o „zlatá devadesátá“, z kterých bioburžoazie vymazala lehké topné oleje, nesplněné sliby prominentů a tisíce dalších věcí, které se do obrazu svatých otců a svatých časů sametové revoluce nehodí. Biofašismus stejně jako fašismus neuznává principy solidarity (společenské inkluze a rovnosti), ale váží si charity, která je z principu paternalistická a ignoruje základy problému. I charitu totiž vnímá exkluzivně.
Je zajímavé, že například uprchlíci či humanitární pomoc mohou být také v souladu s bioburžoazními a biofašistickými principy. I tady jde totiž o respekt ke stavu, který není záhodno zpochybňovat. Naproti tomu jakákoli vstřícnost vůči vykořisťovaným pracujícím a snahám o potírání nerovností v jejich bezprostřední blízkosti chybí, protože to je v jejich očích popření principů dobrého světa, který chtějí a který byl stvořen v jejich devadesátkové mytologii.
Pro bioburžoazii frustrovanou nepochopením „lůzy“ se tu otevírá nový svět možností pod modifikovaným heslem sociálních liberálů – stejný biosvět je možný. Neschopnost reflektovat chyby současného stavu věcí je vede k ochotě zpochybňovat základy koherentní společnosti, a dokonce zpochybňovat základy demokracie, byť zatím jen v úrovni jakýchsi úvah.
Komplikovaný svět
Není to tak dávno, co jsem napsal článek, jak se lidé, kteří mají na mysli pozitivní vývoj společnosti, ocitli na stejné lodi. Chvíli to snad byla pravda. S nárůstem biofašismu se však situace mění. Sociální liberálové (u nás kdovíproč označovaní za novou levici), tradiční levice, liberální komunitaristé a levicoví libertariáni se na této lodi ocitli v podpalubí. A nastal čas vystoupit.
Snahy o zlepšení, nové postupy a nové technologie byly většinou vymýšleny se snahou změnit svět k lepšímu. Tak to bylo i s prosazováním udržitelného zemědělství, férové produkce a obchodu, s rozvojovými tématy a podobně. Bohužel se ukazuje, že velmi často tyto postupy docházejí na rozcestí, na němž se mohou vydat cestou k dalšímu prospěchu pro všechny, nebo – častěji – cestou mnohem většího prospěchu jen pro některé.
I podpora bioprodukce vznikala v širším kontextu zvyšování kvality života pro všechny. Stejně tak myšlenka fair trade v sobě měla kromě rozměru pomoci nejchudším kdesi v dálce i to, že důstojnou mzdu musí dostat také obsluha v kavárně, kde se toto zboží prodává.
Nekladu si tu nárok na vyčerpávající a bezchybný popis tohoto fenoménu. Chci jen s trochou nadsázky ukázat, že pouze vnějškové projevy mírného pokroku v mezích zákona situaci nezlepší, ale naopak vedou ke zhoršování situace. Termín bioburžoazie neshazuje bioprodukty a další dobré technologie, ale popisuje chování, které z vynikajících prostředků udělalo účel. Chování, které je tak svůdné, že se může přihodit i každému alternativci, pokud přestane jen chvíli dávat pozor. Chování, které z nástrojů společenské změny činí konzervační prostředek pro udržení a posílení statu quo.
Autor je zakladatelem prvního bio fair trade velkoobchodu v nových členských zemích EU.