Pavel Kosatík bývá označován za autora literatury faktu. Své schopnosti v tomto směru prokázal v řadě knih. Na poli scenáristiky vcelku oslnil ve spolupráci s režisérem Robertem Sedláčkem cyklem České století, mapujícím klíčové události z dějin Československa. V jeho posledním scenáristickém počinu režírovaném tentokrát Zdeňkem Jiráským, který je také spoluautorem scénáře, však oslnil pramálo. A fakta taky někam zmizela.
Příběh revolty české protestantské šlechty se nakonec smrskne do obrazu jedné manželské krize přecpané banálními, nic neříkajícími floskulemi.
Na první pohled by se koprodukční projekt České televize Bůh s námi s podtitulem Od defenestrace k Bílé hoře mohl jevit záslužně. Látku protihabsburského povstání české šlechty a začátek třicetileté války už dlouho v české kinematografii nikdo nezpracoval. A první záběry filmu i svou masivní, ba honosnou výpravou slibují zážitek až hollywoodského střihu. Pozvolna se však dostavuje stejně masivní rozčarování. Příběh revolty české protestantské šlechty se nakonec smrskne do obrazu jedné manželské krize přecpané banálními, nic neříkajícími floskulemi. Jako kdyby základním problémem protihabsburské revolty bylo odcizení manželů Thurnových, protože hrabě Thurn přestal své manželce říkat všechno, jak na to byla zvyklá, a to se jí hrozně dotklo. Až natolik, že si za manželovými zády psala s Ferdinandem Habsburským a po porážce stavů si na něm vymohla, aby její majetek nebyl konfiskován a ona se mohla se svým žalem nad rozpadlým manželstvím koupat ve vaně plné voňavého kvítí. To jako vážně?
Lyričtí vojevůdci
Látka, která už podtitulem přímo volá po komplexním epickém zpracování, se ve filmu smrskne na několik skutečností, jež navíc pochopí jen ten, kdo je s historií stavovského povstání, potažmo evropské reformace, aspoň trochu obeznámen. Mimo to máme možnost sledovat neskutečnou řadu alibistických nesmyslů nebo dokonce ideologicky motivovaných hovadin. Filmu posléze začnou dominovat manýristické lyrické obrazy, které rozvíjení děje často nijak nepřispívají. O interpretaci historických souvislostí ani nemluvě. Takže se můžeme dívat třeba na ušlechtilého koně žeroucího ze žlabu, bezděčně obdivovat opulentní parazitismus tehdejší aristokracie, být účastni rituálu napodobujícího Kristovu poslední večeři za přítomnosti „Zimního krále“ Friedricha Falckého a jeho choti ve filtry vybělené katedrále nebo se můžeme kochat „krásnými“ historickými kostýmy v „krásných“ historických prostředích. Až z těch obrazů přechází zrak. Jejich základním problémem však je, že jim chybí jakýkoli smysluplný obsah. A tu prázdnotu nevyváží ani charisma Karla Dobrého, ani skvělé výkony téměř všech ostatních herců.
Film posléze zcela ovládne nejtrapnější lyrismus. Velitel povstaleckých vojsk hrabě Thurn neustále exaltovaně civí před sebe, až si jeden říká, jak může ten člověk vůbec být schopen velet vojsku, když mu v hlavě nejede nic jiného než mučivé pochybnosti a hlas jeho ženy, která mu pořád něco vytýká a on nad tím – nebo nad něčím jiným, kdo ví – pořád jenom přemítá. Jeho žena je na tom podobně. Buď se češe, koupe, civí do prázdna, anebo se zajde mlčky podívat, jak lid plení chrám svatého Víta. Císař Ferdinand je zde zachycen jako v podstatě hodný, přemýšlivý člověk a vlastně další introvert, který toho moc neřekne. Asi bychom po tvůrcích chtěli příliš, kdyby měli Ferdinanda Habsburského vylíčit jako panovníka, který se programově snaží zlomit moc české šlechty a svou říši nábožensky unifikovat, protože jen tak bylo možné nastolit absolutistickou monarchii, tedy mnohem efektivnější režim, než byla šlechtická anarchie, po níž toužily vzbouřené stavy. Jen taková říše totiž mohla čelit rozpínavosti nejen konsolidované Francie, ale zejména Osmanské říše, která v té době byla takřka za humny. A šlo o přežití. Ne o lyrismus a metafyzickou introspekci.
To málo, co Ferdinand Habsburský ve filmu pronese, je snad nejabsurdnější, co zde zazní. Kromě toho, že se taky pořád modlí a přemítá, na výzvu, aby po příchodu posil k Vídni obléhané českými stavy, vydal rozhodné rozkazy, řekne: „Zažeňte je zpátky do Čech!“ To by skutečně nikoho nenapadlo! Když se habsburská vojska blíží k Praze, kde nejspíš svedou závěrečnou bitvu, vydá opět po dlouhém přemýšlení „odhodlaný“ příkaz: „Ať táhnou na Prahu a konečně ji dobyjí.“ A po vítězné Bitvě na Bílé Hoře, když nadchází zúčtování, řekne, po dlouhém přemýšlení pochopitelně: „To čtvrcení zaživa je mi odporné.“ A vzápětí dodá: „Mohu jim všem dát ještě milost na poslední chvíli.“ Člověk si říká, že by ještě mohl připojit: „Existuje přece Charta lidských práv OSN.“
Válka je taky fajn
Film je zkrátka neuvěřitelně mimo jakoukoli historickou realitu, což se snaží zastřít opulentní a bezpochyby patřičně drahou výpravou. Hlavně nikoho neurazit, hlavně neříct nic, co by se někomu třeba nemuselo líbit. Vždyť Habsburkové byli vlastně fajn. Absolutistická monarchie je vlastně fajn. Česká šlechta je vlastně fajn. Nikdo to vlastně nemyslí zle. V bitvách se sice umírá, to dělá ale jenom nějaký plebs, který se ve filmu vlastně neobjeví, protože proč by měl? Že české stavovské povstání, jak zdůraznil už na konci 19. století francouzský historik Ernest Denis, prohrálo hlavně kvůli tomu, že vzpoura šlechty byla českému lidu, který právě tato šlechta poměrně čerstvě uvrhla do nevolnictví, v podstatě lhostejná, to je samozřejmě pro české pravicové umělce věc zcela zanedbatelná. Oni přece vykreslují příběh střetu mocných titánů, tehdejší šlechty s absolutistickým monarchou, a hlavně střet citlivých intelektuálů, z nichž některým se za nějaké té válčičky bortí dokonce osobní život.
Autor je dramatik.