Čekali jsme na film, jako je Černý panter. Jenže Černý panter není film, na který jsme čekali. První okolnost, která vzbuzuje rozpaky, je nadšené přijetí snímku, které jde napříč celým politickým spektrem – počínaje stoupenci černošské emancipace, kteří v něm vidí první nepokryté hollywoodské přitakání „černé moci“, přes liberály, jimž je sympatické jeho umírněné upřednostňování vzdělávání a pomoci před násilným konfliktem, až po některé příznivce alternativní pravice, kteří ve sloganu „Wakanda navždy“ slyší ozvuky Trumpova hesla „America first“ (mimochodem, z téhož důvodu diktátor Robert Mugabe ještě před tím, než přišel o moc, ztratil pár laskavých slov na Trumpovu adresu). Když se nejrozmanitější strany zhlížejí ve stejném díle, můžeme si být jisti, že takové dílo je ideologickým produktem par excellence – prázdnou nádobou slučující v sobě naprosto neslučitelné tendence.
Mistrovská ideologická manipulace
Příběh Černého pantera začíná před mnoha staletími: pětice afrických kmenů vede válku o meteorit obsahující vibranium, kov schopný v sobě akumulovat prakticky neomezené množství energie. Jeden z válečníků získává nadlidské schopnosti, když okusí rostlinu srdcovitého tvaru, která obsahuje stopy kovu. Stane se prvním „Černým panterem“, který až na jedinou výjimku sjednotí veškeré kmeny národa Wakanda. Wakanďané se po staletí izolují od okolního světa, který je pokládá za zaostalý africký národ; ve skutečnosti se však jedná o vysoce vyspělou civilizaci, jež používá vibranium k vývoji pokročilých technologií. Už na tomto místě narážíme na problém: nedávná historie nás učí, že bohaté zásoby vzácných přírodních zdrojů nejsou žádným požehnáním, ale skrytou kletbou. Jako příklad postačí uvést současné Kongo, z něhož se kvůli ohromným zásobám přírodních zdrojů – a kvůli bezohledným metodám jejich získávání – stal nefunkční „darebácký stát“.
Inspirativní příklad Malcoma X je ve filmu Black Panther zapomenut. Pokud má ale hrdina dosáhnout skutečné univerzality, nesmí se zdráhat dát v sázku své etnické či národní kořeny.
Poté se ocitáme v Oaklandu, který v šedesátých letech býval jednou z bašt skutečných Černých panterů, radikálního černošského osvobozeneckého hnutí, které bylo razantně potlačeno agenty FBI. Film pokračuje v líčení příběhu komiksové předlohy, a aniž by se přímo zmínil o skutečných Černých panterech, předvádí mistrovský kousek ideologické manipulace, když si fakticky přivlastňuje jejich jméno, takže se nám při zmínce o něm nevybavuje zmíněná radikální militantní organizace, nýbrž superhrdina, který je svrchovaným vládcem mocného afrického království.
Ve skutečnosti však ve filmu máme dva Černé pantery, krále T’Challu a jeho bratrance Erika Killmongera. Každý z nich ztělesňuje jinou politickou vizi. Erik vyrůstal v Oaklandu a poté se jako americký voják účastnil tajných bojových misí; jeho přirozenými živly jsou chudoba, násilí mezi gangy a vojenská brutalita. Naproti tomu T’Challa vyrůstal v přepychové izolaci královského dvora Wakandy. Erik je stoupencem militantní globální solidarity: Wakanda by měla dát své bohatství, vědění a moc do služeb utlačovaných celého světa, aby mohli svrhnout stávají společenský řád. T’Challa se naproti tomu postupně odklání od tradičního izolacionismu v duchu sloganu „Wakanda first“ ve prospěch mírumilovného globalismu ubírajícího se cestou postupných reforem, jenž by působil v rámci mantinelů a institucí existujícího světového řádu a spočíval by v šíření vzdělanosti a technologické pomoci za současného zachování jedinečné kultury a tradičního způsobu života Wakanďanů. Z T’Challovy politické nevyhraněnosti vyplývá, že jde o netypického hrdinu zmítaného pochybami, který se svou váhavostí značně odlišuje od obvyklého typu hyperaktivního komiksového superhrdiny. Naproti tomu jeho protivník Killmonger je neustále připravený k činu a pokaždé ví, co dělat.
Malcolm X a univerzální poselství
Ne, Černý panter rozhodně není film, na který jsme čekali. Jedním ze signálů, že s filmem není něco v pořádku, je podivná role jeho dvou bílých postav – jihoafrického „záporáka“ Klaueho a jeho „kladného“ amerického protějšku, agenta CIA Rosse. Klaue se na roli padoucha nehodí: je příliš slabý a působí komicky. Ross je mnohem záhadnější postava, na niž lze do jisté míry pohlížet jako na symptom celého filmu: je agentem CIA, loajálním k vládě USA, a občanské války Wakanďanů se účastní se zvláštním ironickým odstupem a nezaujatostí, jako by přihlížel nějakému představení. Proč právě on sestřelí Killmongerova letadla? Není to proto, že ve filmu reprezentuje stávající globální řád? A zároveň tak ztělesňuje postoj většiny bílých diváků filmu, kteří si můžou spokojeně říct: „Na téhle fantazii o technologické nadřazenosti černé rasy není nic závadného, protože tím alternativním vesmírem není nikdo z nás reálně ohrožený!“ S T’Challou a Rossem u kormidla můžou vládcové dnešního světa v klidu dál spát.
To, že se T’Challa staví vstřícně vůči „dobré“ globalizaci, a zároveň nachází oporu i v jejím represivním aparátu ztělesňovaným CIA, je důkazem toho, že mezi nimi neexistuje žádné reálné napětí: africká kultura organicky splývá s globálním kapitalismem, tradiční způsob života a hypermodernita tvoří jeden celek. Lesk a třpyt metropole Wakanďanů ve skutečnosti maskuje to, co chtěl vyjádřit Malcom X, když si za své příjmení zvolil písmeno X. Chtěl tím dát najevo, že obchodníci s otroky, kteří násilím odvezli zotročené Afričany z jejich domovů, je brutálně odřízli od veškerých rodinných a etnických kořenů a vytrhli je z přirozeného kulturního prostředí. Malcolm X, duchovní inspirátor Strany černých panterů, neapeloval na Afroameričany, aby pátrali po svých původních afrických kořenech, ale vyzval je k tomu, aby se chopili příležitosti, jež jim otevíralo právě písmeno X – aby vstoupili do neznáma a osvojili si novou (prázdnou) identitu vytvořenou samotným faktem jejich zotročení. Toto X, které vyvazuje černé Američany z jejich etnických vazeb, skýtá jedinečnou šanci redefinovat a znovu objevit svou identitu, stvořit si svobodně novou, mnohem univerzálnější identitu, než je ona halasně vychvalovaná univerzalita bílého muže. (Je dobře známo, že Malcom X objevil tuto novou identitu v univerzalismu islámu.) Inspirativní příklad Malcoma X je ve filmu Black Panther zapomenut: má-li hrdina dosáhnout skutečné univerzality, nesmí se zdráhat dát v sázku své etnické či národní kořeny.
Vzkříšení popřené emancipace
Film tedy podle všeho dává za pravdu varování Fredrica Jamesona, podle něhož není vůbec snadné představit si skutečně „jiný svět“, který by nebyl jen odrazem nebo doplňkem již existujících poměrů. Lze v něm nicméně objevit jisté signály, které jsou s tímto přímočarým výkladem v rozporu; signály, které ponechávají Killmongerovu politickou vizi radikálně otevřenou. Když budeme na Černého pantera pohlížet stejnou optikou, skrze niž svého času konzervativní myslitel Leo Strauss interpretoval Platóna, Spinozu nebo klasický epos Johna Miltona Ztracený ráj, může se nám podařit vynést na světlo světa tento jeho zdánlivě zavržený emancipační potenciál.
Systematická interpretace Černého pantera po vzoru Lea Strausse odhalí náznaky, že standardní hierarchii etických pozic je nezbytné obrátit naruby. Ačkoliv Milton dává za pravdu oficiálnímu církevnímu dogmatu, když v eposu Ztracený ráj Satanovu vzpouru explicitně odsuzuje, jeho sympatie jednoznačně patří Satanovi. (K tomu se sluší dodat, že jen pramálo záleží na tom, zda jsou tyto sympatie vůči „nesprávné straně“ vědomé či nevědomé – na výsledku se tím nic nemění.) A nemůžeme říct přesně to samé i o Nolanově snímku Temný rytíř povstal, který je posledním dílem jeho batmanovské trilogie? Ačkoliv evidentním padouchem filmu je Bane, z různých signálů můžeme vyvodit, že skutečným hrdinou filmu, i když je prezentován jako padouch, je on, a nikoliv Batman: to on je připraven pro svoji lásku obětovat život, nasadit všechno kvůli tomu, co vnímá jako nespravedlnost, a tato zjevná skutečnost je maskována povrchními a značně groteskními projevy destruktivního zla.
Triumfální sebeobětování antihrdiny
Vraťme se ale k Černému panterovi. Z jakých signálů můžeme usuzovat, že skutečným hrdinou filmu je Killmonger? Je jich spousta: prvním je scéna jeho smrti, kdy se raději rozhoduje zemřít jako svobodný muž, než aby se nechal vyléčit a následně živořil ve falešném blahobytu Wakandy. Mocný etický impuls Killmongerových posledních slov každopádně nabourává představu, že se jedná o jednoznačného padoucha. Následuje scéna mimořádné citové vřelosti: umírající Killmonger sedí na okraji horského srázu, sleduje nádherný západ slunce nad Wakandou a T’Challa, jenž ho právě porazil, sedí mlčky po jeho boku. Není tu žádná nenávist, vidíme jen dva v zásadě spravedlivé muže s rozdílnými politickými vizemi, kteří spolu sdílejí poslední společné chvilky poté, co se jejich zápas završil. Takovou scénu bychom si v běžném akčním filmu, jenž kulminuje okázalou eliminací nepřítele, jen sotva dokázali představit. Už jen samotné závěrečné okamžiky filmu vrhají stín na jeho prvoplánový výklad a podněcují nás k hlubší reflexi.
Autor je filozof.
Z anglického originálu Quasi Duo Fantasias: A Straussian Reading of „Black Panther“, publikovaného v The Los Angeles Review of Books, přeložil Radovan Baroš.