Duchcov: „Když je tu klid, nejsme zajímaví“


Proromský aktivista i zastupitel za DSSS se shodnou na jedné věci: v Duchcově je klid. Vyprázdněné ulice ale neznamenají, že město nemá problémy.

Když přijedete do Duchcova a po hlavní ulici míříte do centra, kromě honosné stavby místního gymnázia a výrazného kina Lípa, uvidíte několik prázdných výloh malých obchodů s estetikou sedmdesátých let. Zkrášlují je bílé krajkové záclony. Kolem hlavního náměstí je takových výloh s vybledlým vystaveným zbožím hned několik. Centrum města nepůsobí ani tak klidným, jako spíše mrtvým dojmem. Menší ruch je v severní části města, kde najdete veškeré občanské vybavení od hypermarketů přes školy, restaurace a nemocnici až po koupaliště. V části města pod náměstím je odkaliště důlní těžby a viadukt, u nějž se ve třicátých letech 20. století střílelo do dělníků.

Skanzen Duchcov

„Já si myslím, že se tady žije dobře. Nebylo to vždycky takový, jaký je to dneska, někam se to posunulo. Nemyslím si, že v minulosti byl Duchcov špatný místo pro bydlení i při těch konfliktech, který se tu děly. Jsou tu mateřský školy, je tu sociální zázemí, základní školy, hřiště i nemocnice,“ říká duchcovský radní za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS) Jindřich Svoboda při rozhovoru v Café Casanova na náměstí v centru města.

Napětí je zcela zjevné. Jenže za politický úspěch se v Duchcově považují nové fasády paneláků.

„V čem se to v Duchově posunulo?“ ptám se. „V bezpečnosti. Vznikají i nová dětská hřiště, ale co se týká bezpečnosti, ještě minulý vedení nastolilo nulovou toleranci, my v ní pokračujeme a dalo by se říct – jak to slušně nazvat… Nejhorší případy, co tady byly z té sociální vrstvy, z toho jižního města, tak se vlastně odstěhovaly a myslím si, že od té doby je klid,“ odpovídá zastupitel.

Do Duchcova jsem se jela sejít i se Štefanem Horvátem, bývalým terénním sociálním pracovníkem v organizaci Květina, jejíž činnost byla v době nepokojů v roce 2013 velmi znepříjemňována příznivci DSSS. Horvát, který dodnes bydlí v jižní části Duchcova, se v té době podílel na protidemonstracích na podporu místních Romů. Květina po několika měsících přesunula svou činnost do nedalekého Dubí.

„Vy jste první, kdo po těch letech volá. Rada vlády nebo nějací aktivisté se neozvou a lidi, kteří by se o to měli zajímat, se nezajímají. Asi nejsme teď zajímavý,“ byla jedna z prvních vět, které mi Horvát řekl, když jsem mu před odjezdem do Duchcova volala, abych se zeptala, jak se tam v současnosti žije.

Na návštěvu k Horvátům přicházím po rozhovoru se Svobodou, který má za to, že jako zastupitel má být na co pyšný – slib zvýšení bezpečnosti ve městě voličům přece splnil. „Ve městě je klid, čehož chtělo vedení města dosáhnout, a to se jim podařilo,“ dostávám také od Horváta odpověď na otázku, co je v Duchcově nového. Otázkou ale je, co je za mrtvolným klidem skryto. Jde o město, v jehož jedné části, téměř vesnického rázu, skoro nevidíte na ulici lidi. Jedním z cílů „lavičkové“ vyhlášky (zakazující zdržovat se kdekoli mimo lavičky – tedy např. na trávě v parku) je i zlepšení vzhledu města. Pokud je ale vzhled města nadřazen tomu, aby se v něm dobře žilo, domy a ulice se stávají kulisami skanzenu. Lidé, kteří by veřejný prostor chtěli využívat, by zkrátka kazili vzhled města.

Štefan Horvát všudypřítomný klid komentuje: „Obyvatelé jižní části města nesmí na ulici postávat, ulicí smí jen procházet a nesmí se na ulici shlukovat.“ S Horvátem docházíme k otázce, na co může být zastupitel za DSSS Svoboda vlastně pyšný, když v jižní části města není ani jedna značka „pozor děti“ a ani jeden přechod? A když je v této části města jediné malé pískoviště a v ulicích žádná lavička? Jistě, obyvatelé této části města ho nevolili, když proti nim pořádal demonstrace, ale není jeho politickou povinností zabývat se rozvojem celého města? Jeho jednání ale vypadá spíše jako snaha jižní část města co nejvíc zanedbat, aby získal další politické body u příznivců „sociálně spravedlivé“ politiky.

Problém jménem Okamura

Na podzim budou komunální volby a DSSS Duchcov se na ně už chystá. Proč by ji duchcovští měli volit – jaká je její strategie a priority? Podle slov Svobody je hlavní bezpečnost, přestože „policejní statistiky hovoří jasně: kriminalita klesá. V Duchcově se za celý rok nestalo žádné loupežné přepadení a mluvčí PČR mi řekla, že to nepamatuje. To trošku zahřeje, že to není zbytečný, co děláte.“

„A jak si vaše strana podle vás v současnosti vede?“

„Máme dost sympatizantů. DSSS je v očích lidí považována za extremistickou neonacistickou stranu a tak podobně, ale ono to tak není. Jasně, nějaká minulost tam byla. Ti lidi, co dělali straně tohle jméno, už tam nejsou. Duchcovská DSSS je nejsilnější v Ústeckém kraji, hodně se to rozjíždí v Ústí, dál Varnsdorf, Šluknov, bohužel nám chybí místní organizace v Litvínově, tam byla taky veliká šance. V Bílině bohužel nemáme organizaci, ale kdyby tam vznikla, byla by tam šance, aby se dostali do zastupitelstva. Dostávám od lidí z Bíliny mnoho mailů, ať něco děláme, ale já jsem duchcovský.“

Lidé z města jsou podle slov radního zdrženlivější k bližší spolupráci: „Je to ve smyslu: Já vám ten hlas hodím, mluvíte mi z duše, ale nechci s vámi být ve straně. Je těžké udělat masivní členskou základnu jako ČSSD nebo komunisti, přitom komunisti napáchali víc zla než my. Členskou základnu nemáme tak velkou, ale ty sympatizanty tady máme,“ vysvětluje Svoboda. A vysvětlení má i pro neúspěch „dělníků“ v posledních volbách do Poslanecké sněmovny. „Okamura nám vzal voliče. Zkopíroval náš program a přidal k tomu svůj marketing. Říká věci, které my jsme říkali před osmi lety, má ale peníze, my existujeme jen z členských příspěvků.“

Umrtvit a odlidštit

„Situace se v podtextu stává horší. Rok od roku je to ze strany radnice stále více ve stylu: Nestrkejte nám do toho nos, do ničeho se jako menšina nezapojujte a my si budeme dělat, co chceme,“ říká Štefan Horvát. Problém měl Horvát i se sehnáním městského bytu. Ačkoli splnil všechny podmínky, nedostal ho. Stejně tak nedostal podporu k založení terénní služby pro cílovou skupinu mládeže nad čtrnáct let potýkající se ze závislostí na drogách. Ve městě je sice nízkoprahový klub Zastávka, jeho cílová skupina je ale jen od 6 do 14 let a starší mládež žádné vyžití ve městě nemá. Navíc plánovaná činnost jeho terénní práce měla být zaměřena na komunitní rozvoj, a nikoli jen na pomoc: „Než jsem začal psát ten projekt, šel jsem do terénu a ptal jsem se místních, jestli by byli ochotní něco opravit, věnovat se nezletilým a zapojovat je do nějakých činností. Když je někdo zaštítí a neohrozí je to, tak jsou ochotní něco dělat.“ Horvát ovšem není zrovna projektový manažer, přiznává, že podání žádosti o projekt pohořelo i kvůli tomu, že se mu nepodařilo vše potřebné odevzdat včas.

Dalším velkým problémem je podle Horvátha absence volnočasového vzdělávání romských dětí, například v podobě doučování. S tím úzce souvisí neochota škol podporovat menšinu a dávat dětem šanci. Velké množství nezletilých je v Duchcově závislých na pervitinu a ve městě pro ně neexistuje dostatek terénních sociálních služeb (stejně jako v nedalekém Litvínově nebo Chánově). V Ústí, Varnsdorfu, Šluknově, Litvínově a dalších městech, kde má DSSS voliče, je zároveň velká nouze o terénní sociální služby a volnočasové aktivity pro děti v sociálně vylučovaných lokalitách s koncentrací chudých, nejčastěji romských obyvatel. DSSS pak slibuje řešení bezpečnostního problému, a to hlavně pro „slušné a zaměstnané“. Ve skutečnosti se ale neřeší skutečné příčiny. Chybí podpora komunitního rozvoje a vytváření prostoru pro vzájemné setkávání obyvatel „nebezpečných“ míst.

Když je veřejný prostor dostupný všem, a to i za účelem navázání sousedských vztahů při pravidelných společných aktivitách, vytváří se vzájemná důvěra a klesá riziko kriminality. Na příkladu však Duchcova můžeme vidět opačný postup – vedení města se skrze lavičkovou vyhlášku snaží ulice vylidnit.

„Tady je velký úpadek angažovanosti. Chtěl jsem lidi z jižní části města pomocí komunitní práce zapojit, a nemyslím přímo do politického dění, to je na každém z nich. Ale dnes ti lidé nemají vůbec šanci vystrčit růžky, mají strach a sociální situace není dobrá. Starají se o to, aby přežili měsíc, a chtít po nich, aby se politicky angažovali, to by bylo nad jejich síly,“ komentuje Horvát možnost postavit se politice radniční koalice.

Protiromská rétorika nejen DSSS, ale celé radniční koalice je přitom zcela zjevná. Rozdělení města je zcela zjevné. Napětí je zcela zjevné. Jenže za politický úspěch se v Duchcově považují nové fasády paneláků. To, že v jižní části města nejsou přechody, značky a někde ani chodníky, ovšem ukazuje na velmi úzce vymezený zájem na rozvoji a bezpečnosti města. Zatím vznikají podmínky pro další sociální napětí, které se mrtvolným klidem ztlumit nedá.

Autorka je socioložka.

 

A2LARM