Už je to zase tady. Debata o tom, že někdo pohrdá hrdiny boje proti minulému režimu, se vrátila v podobě širokého rozhořčení nad tím, že si Piráti, třetí nejsilnější strana v českém parlamentu, dovolili odmítnout Jana Rumla jako kandidáta do Senátu. Navíc to udělali v celorepublikovém fóru, kde o tom vedli otevřenou diskusi, což nebývá v českém prostředí zrovna zvykem. Transparentnost, pro kterou jsou Piráti tak často obdivováni, se v případě Jana Rumla nehodí do krámu – najednou totiž mnohým kritikům jasně ukazuje, co jsou Piráti zač – namyšlení spratci ignorující zásluhy lidí, kteří pro nás před třiceti (a více) lety něco riskovali. Kromě morálního rozhořčení překvapí i paternalismus všech těch, kteří by stranu stejně nikdy nevolili. Není tak moc vzdálený tomu Babišovu, který na půdě parlamentu nazýval dospělé Piráty „kluky“ a potom za to od nich slíznul lekci normálního, slušného chování.
Přízraky minulosti
Piráti se dlouhodobě profilují jako nová strana – tou koneckonců opravdu jsou. Jako jediní totiž vyrostli čistě na aktivistickém a dobrovolnickém půdorysu, tedy zdola. To jim bezesporu dává punc autenticity, který politickým odštěpkům typu TOP 09 chybí. Systém, na kterém jsou vystavěni, pracuje kromě snahy o permanentní otevřenost i s celou řadou demokratických nebo participativních mechanismů, na něž u velkých a centralizovaných stran nejsme zvyklí. A právě kvůli nim se Jan Ruml, stejně jako Jiří Drahoš nebo Marek Hilšer, nemohou stát pirátskými senátory.
Jan Ruml by se jako ideální senátorský kandidát hodil spíše do TOP 09. Z nějakého důvodu se ale rozhodl nabídnout své služby Pirátům. Je to určitě úctyhodné rozhodnutí, ale chybí mu to hlavní: schopnost odhadnout své limity.
Rumlovu kandidaturu nejdřív schválilo místně příslušné sdružení, do kterého Jan Ruml spadal. Tento krok ale potom revokovalo celorepublikové fórum, vyvolalo hlasování a Rumlovu cestu do Senátu v pirátských barvách ukončilo – mimo jiné i s poukazem na to, že Ruml neznal pirátské standardy a způsoby práce ani jejich politiku. Tím by celá věc mohla být vysvětlená, kdyby se ovšem nejednalo o bývalého disidenta a politického aktéra, který se v určitých kruzích dodnes těší velkému respektu a oblibě a ke kterému se váže mnohem víc sentimentu než k Drahošovi nebo Hilšerovi.
Jan Ruml je samozřejmě významná postava české politiky. Je ale absurdní chtít po straně, která vznikla na půdorysu kritické reakce na politiku devadesátých a nultých let, aby se do ní obloukem vracela skrz personální postavy Rumlova typu. Marketingovým synonymem pirátské politiky je přece změna. O tom, jak se jim její ideály daří naplňovat, diskuse vést můžeme, ale nutit jim, aby nominovali někoho, kdo naopak symbolicky i prakticky ztělesňuje návrat, bychom neměli. Bez ohledu na to, co si o Rumlovi myslíme, je totiž nutné ho vnímat jako součást politického establishmentu devadesátých let. V tom dobrém, i tom zlém.
Za slušnou politiku
To, že Piráti bývalého ministra vnitra odmítli, samozřejmě neznamená, že si neváží odvahy, kterou prokazoval za normalizace, nebo práce před třiceti lety – to koneckonců říkají dost důrazně sami. Jenom vědí, že je důležité zůstat politicky koherentní a nerecyklovat lidi z minulosti, kteří v části veřejnosti (včetně určitého počtu pirátských voličů) vzbuzují i negativní emoce. Zatímco mnozí vidí hrdinu listopadu 1989 a následujících let, řada lidí vidí někoho, kdo se svým způsobem jednání a důrazem na politickou „slušnost“ nevědomky podílel na prohlubování společenského štěpení a v pozdějších letech nenabídl nic než nekonkrétní moralizování o svobodě. Problém je, že oba pohledy mají svůj díl pravdy.
„Apolitická“ politika slušnosti – byť často otevřeně stranická (přece jen byl Ruml dlouholetý člen ODS a posléze Unie svobody) – je reliktem, který dodnes znemožňuje diskusi nad politikou jako takovou. Vytváří dojem, že to, jací jste lidé, je důležitější než to, co v politice prosazujete. Jenže tak to není. Pod vlajkou slušnosti a odbornosti jednotlivce se dá prosazovat i ten nejasociálnější zákon a ona devadesátková „slušnost“ byla až na výjimky vždycky pravicová – nereflektovaně a internalizovaně, v reakci na měnící se dobu a vyvěrající z potřeby co nejostřeji se vymezit proti předlistopadovému režimu. Piráti dnes pracují s úplně jinou dynamikou: vědomě nastolují konkrétní politickou agendu a spolu s ní se snaží nabídnout i jinou verzi politické práce. Svou negací pravo-levého spektra samozřejmě jistý typ nepolitické politiky nastolují také. Od té, která se tu pěstovala na rovině morálního, někdy až moralizujícího apelu, se ale výrazně liší.
Znát své limity
Je smutným projevem absence elementární sebereflexe, že významné figury polistopadového uspořádání nejsou často schopné unést svou současnou politickou nedůležitost ani fakt, že navzdory svým dobrým úmyslům jsou za dnešní stav věcí částečně zodpovědné a nemalá část veřejnosti to cítí. I proto je Pirátská strana nemůže zahrnout mezi sebe – v důsledku by to znamenalo ignoraci všeho, co samotní Piráti kritizují.
Samozřejmost, se kterou někteří fanoušci Jana Rumla napadají demokratický proces volby u Pirátů, je v něčem děsivá – ukazuje na to, že český veřejný prostor je stále opanovaný zásluhovostí a automaticky ji staví nejen nad racionalitu, ale i nad stranický a politický profil. Chceme-li Piráty kritizovat, máme nespočet možností. Zlobit se na ně, že respektují rozhodnutí vlastní stranické základny a jednají ve svém zájmu a zájmu svých voličů, je ale od základu špatně.
Jan Ruml by se jako ideální senátorský kandidát hodil spíše do TOP 09. Je dokonalým nositelem odkazu, na kterém je tato konzervativně pravicová strana vystavěna a se kterým politicky pracuje, a bylo by pro českou politickou scénu dobře, kdyby za ni kandidoval. Z nějakého důvodu se ale rozhodl nabídnout své služby Pirátům. Je to určitě úctyhodné rozhodnutí, ale chybí mu to hlavní: schopnost odhadnout své limity.
Autorka je redaktorka Alarmu.