Inspirací k následujícím řádkům byl rozruch kolem textu Zdeňka Haníka, místopředsedy Českého olympijského výboru. Jeho otevřený a nekompromisní popis zákulisí profesionálního sportu mne vede k zamyšlení, zda se s podobnými problémy skutečně potýká jen vrcholový sport. A zda by se Haníkův svěží pohled na řešení těchto problémů nedal aplikovat i v jiných oblastech lidského konání. Vezměme si například české školství.
Co nám tím chtěl Bůh říct…
Pokud si ještě někteří z vás s láskou vybavují léta strávená ve školních škamnách s milými učitelkami, věřte, že ty časy jsou dávno pryč. Ve školách se vše podřizuje přísné kázni. Tlak na výkon je navíc natolik silný, že ho některé děti nezvládají. A kdo touto situací trpí nejvíce? Jsou to naši chlapci. Proč právě oni?
Správný muž ví, že byl stvořen pro těžkou práci rukama. A váží si síly, kterou mu příroda dala. Správný muž studující ženě řekne: „Kam dáš všechny ty své knihy? Vyrobím ti poličku, chceš?“
Tak především, hoši se ve škole trápí. Jistě by raději lezli po stromech, než se věnovali matematice, bohužel jejich přirozenost je ve škole lámána a tvrdý dril nad učebnicemi je často vede k myšlenkám na útěk ze školy či dokonce z domova. Bůh stvořil chlapce živé a divoké. Jistě věděl, proč to dělá. Chtěl snad, aby se půl dne nudili ve školní lavici? A k čemu, ptám se? Co nám chtěl Bůh říct, když dal mužům silnou muskulaturu? Proč by to dělal, kdyby nechtěl, aby muži trávili svůj čas štípáním dříví? K čemu je svalstvo při vysedávání nad knihami? Takové otázky je třeba si klást. Ano, lze namítnout, že i pro dívenky může být pobyt ve škole utrpením, ale fakt, že jsou svými dispozicemi lépe uzpůsobeny ke studiu, je neoddiskutovatelný. Jsou od přírody trpělivější, mají smysl pro školní řád, neruší při hodinách… Práce s nimi je pro učitelky mnohem přirozenější.
Je obecně známým faktem, že většina ženského osazenstva pedagogického sboru ani neumí s hochy pracovat a jejich traumata ze školní docházky jen prohlubují. Jistě by se dalo namítnout, zda bychom neměli učitelky v tomto směru vzdělávat lépe. Proč ale, když je lepší chlapce již od dětství směřovat k manuální práci na polích a v lesích, pro niž jsou od přírody skvěle uzpůsobeni? Navíc je taková práce společensky užitečná. Pokud by stále ještě někdo pochyboval, že školní prostředí není pro chlapce vhodné, dovolím si argumentovat statistickými daty, které jasně dokumentují, že holčičky mívají na základní škole lepší prospěch. Je sice fakt, že někteří chlapci je s léty dotáhnou, občas se mezi nimi dokonce může vyskytnout i vědec či úspěšný chirurg. Ale za jakou cenu, ptám se? Tlak na výkon totiž školou nekončí.
Klidně je nechme slabikovat
Ve svých náročných profesích jsou pak muži konfrontováni s výkonovými kritérii po celý život. Hovořila jsem s řadou psychologů a nepřejte si vědět, co všechno jim muži při seancích o svých traumatech sdělují. Nejeden z nich končí myšlenkami na sebevraždu. Chceme to? My ženy přece naše muže milujeme, ctíme je. Proč z nich chceme mít intelektuály, když by jim bylo lépe při manuální práci na čerstvém vzduchu? „Hlupák ten, kdo si myslí, že vědění muže má větší cenu než vědění ženy,“ napsal jasnozřivě Zdeněk Haník. Napsala bych to podobně, ale napadlo to jeho.
O to směšnější mi připadá, když si muži, ty silou obdařené bytosti, začnou hrát na vědce, básníky či hudebníky. Rozumím jim, ale přesto vidím raději chlapa v dílně než s mikroskopem v ruce. Muž je ochráncem domácího krbu, potřebuje mít vždy po ruce dostatek dříví ku přiložení. Jen takový muž udělá svou partnerku spokojenou. Ano, tohle všechno je třeba vzít v potaz, když ženete svého potomka nekompromisně do první třídy. Jistě, naučí se číst a psát. Ale bude šťastný?
Určité základní vzdělání bych chlapcům samozřejmě neupírala. Klidně nechme ty hochy slabikovat. Ani počítat na prstech do desíti bych jim nebránila, když to chtějí. Ale seriozní studium nechme ženám! Správný muž tohle ví. Ví, že byl stvořen pro těžkou práci rukama. A váží si síly, kterou mu příroda dala. Správný muž studující ženě řekne: „Kam dáš všechny ty své knihy? Vyrobím ti poličku, chceš?“
Pan Haník je jedním z mužů, kteří svým příkladem ukazují, o kolik prospěšnější by bylo, kdyby se muži nevěnovali intelektuálním činnostem. Způsob, jakým míchá příčiny a následky, jak tvořivě pracuje s předsudky a pověrami, a v neposlední řadě i katastrofální poměry v českém sportu, které tak výstižně popisuje, naznačují, že léta strávená ve školní lavici a následně v kancelářích olympijského výboru byla v jeho případě úplně zbytečná. Vždyť jakých výsledků by mohl tento sportem zocelený muž dosáhnout a kolik užitku celé společnosti by pan Haník mohl přinést, kdyby se namísto mudrování po celá ta léta věnoval jen práci s křovinořezem!
Autorka pracovala jako novinářka.