Trap nejmladších rapperů možná často mumlá a občas mluví z cesty, ale lepší kapelu pro pohřeb euroamerického světa pozdního kapitalismu nenajdete.
Na první pohled je těžké si dnes představit reakčnější hudební platformu, než je současný hip hop, respektive ta jeho odnož, která určuje v posledních letech nejen trapový zvuk, ale třeba i módní trendy současné mládeže – tedy především nepostradatelný swag, jenž začíná dole u bot a končí někde nahoře u slunečních brýlí.
V českém prostředí je zosobněním tohoto trendu, který už dávno není žhavou novinkou, karlovarský rapper Logic, občanským jménem Jakub Vlček, dnes vystupující pod nickem Yzomandias (kvůli odlišení od stejnojmenného a slavnějšího zámořského protějšku). Jeho čtvrtá deska Sbohem Roxano je přitom teprve druhé album v řadě, jež sklízí úspěch a přináší mu stále více – především dospívajících – fanoušků. Logicovu cestu k dnešnímu neotřesitelnému postavení na scéně dobře ilustrují právě názvy posledních tří alb: začínalo se Ze dna, pokračovalo to deskou Zhora vypadá všechno líp a dospělo to ke konečnému Sbohem Roxano, což je vlastně takové loučení s minulostí, protože odteď je všechno jinak a už to bude jenom lepší.
Chci jenom peníze
Yzomandias není žádným nováčkem ve hře a musel čekat dlouhých deset let, než se mu podařilo dosáhnout nejen na miliónové views na Youtube, ale také vyprodat koncertní šňůry a nakonec získat i těch pár miliónů, které hbitě utrácí za hadry Gucci nebo Balenciaga, protože se drží klasického rapového imperativu, že bohatství vystavované na odiv nepřímo generuje další peníze – jedno zkrátka potvrzuje druhé. Začínal jako šestnáctiletý DJ už v roce 2006 a zhruba od roku 2008 se objevuje stále víc jako MC. Pokud mu něco nelze vytknout, tak je to lenost, protože mixtapy vydával v průběhu let takřka neustále, což připomíná vzestupy amerických rapperů z ulice. Rapové údernictví, které zřejmě nejlépe ztělesňuje atlantský Gucci Mane, jemuž mixtapy vycházely i v době, kdy seděl v kriminále, má v Yzomandiasovi následovníka, což se dost liší od jinak v Česku zavedeného přístupu, kdy každou další desku posouváte v čase tak dlouho, až je nutné změnit její vročení.
Špinavá stoka může být stejně tak reálná jako lesk zlatých grillz. Trueschoolový požadavek autenticity se tu nevědomky zakusuje do vlastního ocasu.
Dnes už si málokdo vzpomene na škraloup, který byl v minulosti Logicovi občas předhazován, totiž že jednu chvíli patřil do uskupení Fuerza Arma, které mělo blízko k subkultuře severomoravských fotbalových chuligánů a někteří z nich zase k tamní neonacistické scéně. Jakub Vlček ovšem sám nikdy žádným neonacistou nebyl, z dnešního pohledu se zdá, že mu tehdy šlo především o to stát se tvrdým pouličním rapperem, a ulice měla k chuligánům prostě vždycky blízko. Logic sice v průběhu let několikrát výrazně změnil image, ale po svém klopýtnutí si dává sakra dobrý pozor, aby jako exponent černé hudby v bílém podání neopomněl sem tam zdůraznit své antirasistické přesvědčení, ale hlavně, aby se od politiky jakéhokoliv druhu držel v dostatečné vzdálenosti.
Sdělení desky Sbohem Roxano je průzračně jasné: Yzomandias se chce mít líp, a to samé chce i pro svou smečku milion+, což v překladu znamená, že chce jenom peníze. Zároveň cítí zadostiučinění, neboť slova přetavil ve skutečnost a z dálky mává těm, kteří v něj nevěřili nebo se mu vysmívali, přičemž takových v minulosti nebylo zrovna málo. Rapování o penězích a bohatství je svého druhu zaříkáváním a v Česku asi není druhý rapper, který by sebenaplňující mantru „chci peníze“ dokázal říct na tolik různých způsobů. Zvenku to skoro vypadá, že prostě stačí v textech přání být bohatý opakovat tak dlouho, až vašemu předurčení začnete věřit vy sami, potom lidé, co vás poslouchají, a nakonec se stane realitou. Ve skutečnosti tuhle kouzelnou formuli omílá kdejaký rapper, ale zabírá málokdy, takže většinou zůstane jen u slov („mluvíte o tom, my děláme to“). K tomu, aby fungovala, je potřeba něco víc – jednak nepostradatelný talent, ale hlavně rapové skills, které asi těžko může kdokoliv Yzomandiasovi upírat, neboť v průběhu posledních let vystřídal tolik různých flow a intonačních poloh, až se může zdát, že nejde o projev jednoho a téhož člověka. Když k tomu přidáte Logicův čuch na mladé producenty s podmazy, za něž by se nemuseli stydět ani v Atlantě, tak už stačí jenom skvělé načasování, které z vás rázem udělá lokálního otce zakladatele jednoho subžánru.
Vedoucí úloha Instagramu
Vztahování se k americkým rapovým trendsetterům hrálo vždycky v českém hip hopu velkou roli, i když třeba na přelomu tisíciletí patřilo k věci zdůrazňovat, že Jižní město není Bronx a sídliště není ghetto, takže český fracek má daleko k americkému gangsterovi. Nápodoba ovšem vždy byla více či méně přiznaným způsobem, jak naplnit světovým obsahem i zvukem provinční český rapový rybník. Logicův vývoj přitom může vysloveně svádět k tomu, abychom ho chápali jenom jako mistra imitace. A to doslova se vším všudy, nejen ve volbě zvuku, který drží prst na tepu doby (a témat, jež často v podstatě žádnými tématy nejsou, protože rap už přeci dávno nemusí dávat žádný význam), ale i ve vzezření včetně všudypřítomného tetování, které se nezastaví ani před obličejem. Důležitou roli tu má také digitální život, v němž hraje prim Instagram. Asi proto, že svého rappera můžete nejen slyšet, ale hlavně vidět (někdy dokonce v živém streamu), což odpovídá fetišistické době, v níž individuální exhibicionismus závisí na masovém voyeurství.
Přít se o to, zda je Logic pouze zdatný manipulátor, nebo dělá „pravdivý rap“, což je taková nesmrtelná obsese z devadesátých let, už pomalu ztrácí smysl. Přehánění včetně nepostradatelného velikášství a komiksový přístup k věci se už dávno staly specifickým rapovým postupem. Nechcete-li furt poslouchat uniformní angažovaný rap na stále stejných boombapových podkladech a střídat to dokola s lyricky excelentními Modrými horami, tak vám to určitě brzy dojde. Dobře to ví zástup mladých, který Logicovi důvěřuje a poslouchá ho právě proto, že dokáže využít vlivů amerického trapu, přičemž to nikdy nedělá tak otrocky, aby zapomněl na české ukotvení v podobě vysloveně českých reálií a odkazů („mám všechno, jakože Sapa“). Yzomandias totiž kupodivu také rapuje, co zrovna žije. Špinavá stoka může být stejně tak reálná jako lesk zlatých grillz. Trueschoolový požadavek autenticity se tu nevědomky zakusuje do vlastního ocasu.
Děti jsou budoucnost
Jakkoliv rozhodně nelze říct, že je Logic stejně jako celá newschool vlna vysloveně generační záležitostí, nelze zároveň nevidět, že bez dnešních náctiletých a dvacátníků bychom zřejmě v autě dodnes přehrávali Cypress Hill, Beastie Boys nebo poslední desku Tribe Called Quest. Pohrdání rappery s dětským publikem je staré jako hip hop sám, ale je také úplně mimo, neboť rapový vývoj si bez přísunu stále nové a mladší krve nelze vůbec představit. Yzomandias zcela jistě tuší, že děti jsou budoucnost, a jaksi z principu neodmítá žádného fanouška. Pokud chcete vědět, jaká hudba často zaznívá z chytrých telefonů o přestávce ve třídách druhého stupně průměrné pražské státní základní školy, vězte, že je to třeba hit amerického Lil Pumpa Gucci Gang a Logicova Holly Molly. Tedy pokud jde o rap. Nemusí to přitom nutně znamenat, že vaše děti za školou kouří marihuanu nebo dokonce šňupou koks. Není to tak dlouho, co se mě můj třináctiletý syn na základě poslechu nějakého z Logicových songů zeptal, zda nevím, co to je ten Haze a Kush. Odpověď ho zjevně neuspokojila, ale už to ví. Rappeři ho enormně zajímají, ale nedokáže pochopit, proč tolik kouří. Aspoň zatím.
O dost hrůzostrašněji nicméně působí jiné konotace, které můžou ledasco vypovídat o touhách dnešních dětí. A tím je místy až patologický módní fetišismus. Diktát značek, jejichž jména naprostá většina z nás viděla jen v Pařížské ulici nebo nám nic neříkají. Kam až to může vést, nejlépe vystihují videa, na nichž se dnešní zlatomládežničtí puberťáci trumfují v částce, kterou stál jejich swag, přičemž s desítkami tisíc házejí, jak kdyby šlo o desetikoruny. Pak už je jen krůček k tomu, že si místo auta na vysílačku nebo fotbalového míče normální kluk z nižší střední třídy k vánocům přeje sneakers, aniž by dokázal domyslet, že jde o věc v hodnotě půlky měsíčního platu jeho matky, která pracuje jako zdravotní sestra. Touha po tom, co sám nemám nebo nemůžu mít, patřila k dětství většiny z nás, ale v současnosti může dosahovat až obludných rozměrů.
Fuck the system
Hedonistická dekadence, která vládne současnému trapu, není v hip hopu ničím novým a v minulosti už o ní bylo popsáno mnoho stran, které se většinou týkaly mechanismů kooptace, jimiž kapitalismus dokáže vstřebat veškerou subverzivní energii, jež se na poli popkultury objeví. Veskrze kapitalistická záliba v luxusu a konzumerismu jde nicméně ruku v ruce s postojem, jenž se dá shrnout do lapidárního sousloví Fuck the System, a projevuje se především zločineckou estetikou. V první řadě je to odpor vůči policii, fetišizace zbraní a obchod s drogami. Některé věci se v hip hopu nemění ani po desetiletích. Ilegální rámování vysílá cynický, ale někdy – a pro někoho – také realistický vzkaz: svět zřejmě nejde změnit, ale furt je tu možnost dostat se z pasti tak, že budeme obcházet jeho pravidla. V Americe mladí rappeři šermují zbraněmi a jejich kariéru občas předčasně ukončí obvinění z vraždy, v Česku si většinou vystačíme s rapováním o prodeji trávy. Drsná realita se vzdáleností od Ameriky měkne, ale princip zůstává stejný. Kultura odmítnutí se perfektně doplňuje s kulturou přitakání.
Sbohem Roxano je ale především hedonistické album, potvrzení vlastního statusu, které se vylučuje s vážnými a temnějšími tématy, která se ještě dala registrovat na Logicově předešlé desce. Ze všeho nejvíc sází na opakování, rozvíjení hlášek a frází, které známe z předešlých počinů, a přidávání dalších, jež se určitě brzy vžijí. Yzomandias zůstává na půdě, která se ukázala jako úrodná, a zrovna teď nemá nejmenší důvod něco měnit. Asi nejlépe to vystihují slova „Jakube, dokavad to de, to doj“. Ještě tak tři roky nazpět by tomu asi těžko někdo uvěřil, ale dnes platí, že Logic je český baller. Neuděláš nic.
Může to vypadat, že je v současném rapu něco špatně, ale člověk by si měl především dát pozor, aby nepodléhal morální panice, která si zase jednou hledá svého devianta. Málokdo je víc na ráně než vulgární a samozřejmě patřičně machističtí rappeři mladé generace. Něco podobného jsme už navíc zažili nejdříve s g-funkem a následně s jižanským crunkem. Trap ústy nejmladších rapperů možná často mumlá, ba dokonce občas mluví z cesty, ale je to také v něčem nejvýmluvnější a fascinující doprovodná hudba do pasti, v níž se ocitá euroamerický svět pozdního kapitalismu. Těžko si představit lepší pohřební kapelu.
Autor v šestnácti poslouchal boombap a hardcore rap, ve čtyřiceti poslouchá hlavně trap.